Kolnoa v hebrejštině znamená kino. Stejně se jmenuje také nový filmový festival, který ode dneška do neděle v pražském Kině Pilotů představí tucet nejlepších izraelských snímků z poslední doby. Jeden z nich se jmenuje Cukrář a do Prahy ho doprovodí jeho režisér Ofir Raul Graizer.
V Česku byl váš debut k vidění už na festivalu v Karlových Varech, kde měl premiéru v hlavní soutěži. Co jste na festival říkal?
Úžasné, hned bych se vrátil. Publikum film milovalo, všichni byli velmi vřelí. Karlovy Vary jsou důležitý, velký festival. Líbí se mi, že stojí mezi Západem a Východem, ve středu Evropy.
Ve Varech získal film Cenu ekumenické poroty. Příběh mladého Němce, jenž po náhlé smrti svého ženatého milence odjede do Jeruzaléma pracovat v kavárně pro jeho vdovu, se přitom na první pohled nezdá jako typický kandidát pro ocenění křesťanské jury.
Ta cena nás překvapila i dojala. Ukázala, že i přes všechny ty židovské a sexuální prvky filmu porotci rozpoznali jeho spiritualitu. Pro mě bylo důležité žádnou postavu nesoudit. Každý má vlastní život. A přijmout ostatní je docela křesťanské.
Cukrář také působí konejšivě.
Chtěl jsem diváky dostat blízko k postavám, aby si jejich příběh prožili. Ta konejšivost má asi co dělat i se zvukovým designem a hudbou. Zvuk vám vysílá do mozku vlny, díky nimž filmu rozumíte.
Jak se filmu od karlovarské premiéry daří?
Dobře. Získali jsme distribuci v řadě zemí, líbil se mezinárodní kritice. Docela se rozmachujeme. Začali jsme úplně opačně. Nikdo nás nechtěl podpořit, asi proto, že jsem debutant. Rozpočet tedy zůstal hodně malý. Teď se situace zlepšuje. Doufám, že budu moci brzo natočit další film.
Vadil někomu v Izraeli milostný vztah mezi Němcem a Izraelcem, kterým Cukrář začíná?
Ne, to dnes není problém. Větší tabu než sexuální orientace je mluvit o politice, zbraních, válkách. Já sám žiju mezi Jeruzalémem a Berlínem, přišlo mi, že bude silnější příběh umístit mezi tato dvě místa, která jsou tak odlišná a zároveň i něčím spojená.
V obou stojí nebo stály zdi, obě byla nebo jsou rozdělená, jejich politická historie je v nich stále přítomná. Osud jednoho ovlivnil osud druhého. Když do jednoduchého milostného příběhu o lásce a zradě vložíte významy o sexualitě, jídle, politice a o národní identitě, může se vám otevřít jiná perspektiva na onu love story. A třeba nově porozumíte tomu, co lidi spojuje.
Čím jste dosáhl, že scény z Německa a Izraele vypadají odlišně?
Výprava byla jiná, použili jsme i jiné kamery, s jinou čočkou. Chtěl jsem, aby obě města měla jinou atmosféru. Jeruzalém je víc modrý a chladný a Berlín žlutější a teplejší, ale ne na sto procent. Občas se to proplétá. Chtěli jsme vytvořit rozdíl, ale občas ho i rozbít.
Proč se hlavní hrdina Thomas živí zrovna jako cukrář?
Já sám jídlo a pečení miluju. I k němu se váže hodně významů, historicky a společensky. Pečení je fyzická práce, vyžaduje sílu i jemnost, obsahuje určitou senzualitu. Může být symbolem vztahů, lásky, sexu. Ve scénách, kdy Thomas pracuje v kuchyni, můžeme vyjádřit jeho city, aniž bychom je přímo ukázali. Záběry, kdy peče, mi připadají smyslnější než ty se sexem.
Natáčení Cukráře muselo být docela příjemné, pokud jste jedli všechny ty zákusky a sušenky, které postavy upečou.
Ano, na place bylo hodně jídla, někdy jsme ho na konci dne všechno spořádali. Kvůli nedostatku času bylo natáčení dost stresující a obtížné. Ale atmosféra panovala dobrá, měli jsme jen malý štáb, bylo to intimní. A spousta cukru na doplnění energie se taky hodila.
Autorka je spolupracovnicí redakce
