Pecková: Weill není žádný mainstream

Dagmar Pecková

Dagmar Pecková Zdroj: Foto: archiv D. Peckové

Dagmar Pecková
Dagmar Pecková
Dagmar Pecková
4
Fotogalerie

Operní zpěvačku Dagmar Peckovou čeká v dubnu sedmnáct představení v Lucerně s netypickým projektem Wanted – spíše jazzovými písněmi Kurta Weilla a Bertolda Brechta včetně známého hitu Mackie Messer a dalších.

Přede dvěma lety jste v rozhovoru říkala, že jít do mainstreamu nechcete. Ale Wanted přece opera není?

A vy máte pocit, že Kurt Weill je mainstream? Poslední dva roky jsem se tím dost zabývala. Přečetla jsem si několik knih nejen o Weillovi, ale i o jeho ženě Lotte (operní zpěvačce, herečce a tanečnici, pozn. aut.), o Bertoldu Brechtovi, o tom, jak ti dva smýšleli o opeře, jakým způsobem se vzájemně ovlivňovali.

Musíme vycházet z toho, že Weill nikdy nepojmenoval na Broadwayi své dílo muzikálem, vždy to byla „Broadway opera“. Druhá věc je, že považoval operu za přežitou. Ale sám říkal, že nesmíme tím žánrem opovrhovat, ale že si musíme vzít dostupné materiály a nějakým způsobem jej zreformovat. Takže ne – nepovažuji Kurta Weilla za člověka, který jde mimo vážnou hudbu.

Tak tehdy se sešlo v hudbě asi více věcí.

V té době šel zrovna do Evropy ve velké vlně jazz. Weill nebyl sám, kdo jej ve vážné muzice používal. Zároveň byla velice „in“ kabaretní revue. To se spojilo v jeho opeře Vzestup a pád města Mahagonny (z roku 1929, pozn. aut.). A to nikdo jiný než operní zpěváci nezazpívá. To jsou tak těžké party, že to není možné bez operní techniky zazpívat.

V Česku mají ale lidé Mackieho Messera zafixovaného jako kabaret v podání Miloše Kopeckého.

No ano, samozřejmě, a nejen v Česku, i díky tomu, jak se toho chytla Ute Lemperová. Všichni to dělají svým způsobem hezky, ale už je to crossover. Ptali se mě, jestli jsem vycházela z Ute Lemperové – no samozřejmě že ne. Jestli jsem se nechala někým inspirovat, tak je to Hana Hegerová. Ale hlavně jsem vycházela z interpretace Teresy Stratasové a Brigitte Fassbaenderové, což byly geniální operní a písňové zpěvačky.

Představení není ovšem pouze pěvecká záležitost.

Před pětadvaceti lety jsem ve Stuttgartské opeře debutovala s rolí Jenny z již jmenované opery Vzestup a pád města Mahagonny. Zkoušeli jsme osm týdnů, ale z toho nejméně tři jsme se u klavíru jen bavili o tom, jak na to. Jak to interpretovat, jak to dělal ten či onen a jaké možnosti máme my, ať už hlasové či výrazové. Celé představení se tak propojilo s herectvím. Tak to u Weilla s Brechtem má být. Nekladli složku zpěvu na první místo, vše bylo rovnocenné – zpěv, herectví, pohyb.


Zprávy ze světa kultury najdete zde >>>


Jakou roli bude hrát scéna bratrů Cabanů? Rozhodně prý není operní.

Určitě ne. Už jen proto, že to děláme v Lucerně. To je koncertní sál, ale také evokuje dobu, kdy písně z představení vznikaly, tedy dvacátá a třicátá léta. Lucerna byla moje volba s tím, že se sál dá pojmout scénograficky tak, aby vypadal jako divadlo. Aby to byl kabaret a zahrál si v tom i prostor samotný. Proto je to těžké s tím vyjet po Česku. To raději uděláme více představení v Lucerně, aby lidé přijeli za námi, protože bychom těžko hledali další tak perfektní sál.

Že byste s tím vyjeli i mimo Česko neuvažujete?

No já doufám. Pozvali jsme několik manažerů a dalších lidí z německy, případně francouzsky mluvících zemí. Uvidíme, jaký o to bude zájem. Samozřejmě bych moc chtěla, aby se to dostalo speciálně do Německa. Existuje například festival Kurta Weilla, kam opravdu jezdí špičky.

To by mě určitě bavilo se na tento festival s Wanted vypravit. Také by mě bavilo se s tím dostat do západoberlínského divadla Theater des Westens, kde se v roce 1989 hrála takzvaná Kurt Weill Revue a geniálně tam zpívala Hana Hegerová.

Všechny písně jsou v němčině, angličtině a francouzštině. Použít známé české překlady jste nechtěla?

To vám dnes již nikdo nedovolí. Pavel Kopta napsal překlad pro Hanu Hegerovou, Jiří Suchý pak Mackieho Messera pro Kopeckého. Je to krásně přebásněné, ale není to Brecht! Já jsem texty nepřebásnila, ale udělala jen pracovní překlady do češtiny pro muzikanty, dirigenta či bratry Cabany.

Překlad je velmi hrubý a nevybíravý, s trochu drsným jazykem, jakým Brecht psal. A Cabanové z toho byli tak nadšení, že řekli, že to při představení použijí. Líbilo se jim, že je to sice gramaticky úplně špatně, ale že to přesně vystihuje harmonii, akordy, vyjádření myšlenky a emoce.

A jak to udělají?

Budou tam budou titulky, které se budou promítat vždy na stěnu za mnou přesně podle toho, kde budu stát. To je od Cabanů geniální nápad.