Vinyl povstal z popela jako bájný Fénix. A může za to úspěšná česká firma
Art director ZENu Samuel Kubín dělí svůj čas mezi vizuály našeho magazínu a kraulování v moři světové hudby. Splnil se mu sen, když se jednoho dne vydal do největší výrobny vinylů na světě GZ Media, která k jeho štěstí sídlí v Loděnici u Prahy.
Nastřádal jsem za život přes pětistovku vinylů, což není nijak závratné číslo, ale zkuste to všechno poslouchat. Nebo stěhovat. Vinylovou desku si totiž nepouštím jako kulisu, té se opravdu „věnuju“. Vytáhnu ji z obalu, proti světlu zkontroluju drážky, hadříkem nebo jemnou stěrkou očistím, položím na gramofon, spustím přenosku a rychle se přesunu na místo nejlepšího zvuku z reprobeden. Sedím s obalem nahrávky v ruce a noty mi proudí do uší. Neomrzí se to nikdy.
Když jsem se dohodl s GZ Media, že pojedu zdokumentovat výrobu mé obsese, způsobilo mi to téměř chvění. Ne že bych si výrobu vinylů nějak romantizoval, ale vidět na vlastní oči, jak se rodí, je přece jen zážitek.
V Loděnici jsem z Prahy po plzeňské dálnici za chvíli. Kousek od sjezdu už vjíždím do fabriky a ani by mě podle velikosti nenapadlo, že tu ročně vyexpedují miliony desek a miliony cédéček. Než nás, fotografa a jeho asistenta, přijme pan majitel, jdeme se s naší průvodkyní Janou Plotovou podívat do vedlejší budovy, jak se zhmotňuje zvuk. Doslova.
V menší místnosti, kam se sotva všichni vejdeme, nás přijímají dva zvukaři. Ti se starají, aby se hudba, kterou dostávají v digitálním formátu, přepsala v co nejlepší kvalitě pomocí diamantového hrotu na ocelovou desku pokrytou mědí, tzv. master disc. Musíme mluvit potichu, hlasitý zvuk by se mohl během řezání na desce projevit. Na tomhle místě se zasekneme z celé výroby nejdéle. Věděli jste, že deska přehrávaná na rychlost 45 rpm (revolutions per minute) má kvalitnější zvuk než ta na 33 rpm? Přičemž maximální délka záznamu na jedné straně by měla být okolo dvaceti minut. Nebo že dneska tolik akcentovaný 180gramový těžší vinyl je pouze marketingový tah, ale zvuk má stejný jako 140gramový? Picture vinyly, tedy vinyly s fotkou, mají zase naopak zvuk horší a jsou spíš na prohlížení než na poslech.
Denně ze zvukařské místnosti odejde kolem padesáti master disců. Ty se jdou vykoupat do galvanické lázně, kde vznikne negativní otisk, jenž po osušení slouží jako matrice. Říká se tomu galvanoplastika, ale víc bych se do toho nepouštěl. Matrice se dá do lisu a ten silou 100 tun při teplotě až 200 stupňů rozplácne vinylový puk a je tu… deska! Ještě jedna drobnost. Materiál, ze kterého deska vzniká, je bezbarvý. Černá se do něj přidává jako kterákoli jiná barva. Hlavně poslední dobou jsou v módě i barevné desky.
Novináři si v kanceláři majitele GZ Media Zdeňka Pelce podávají dveře. Vinyly jsou v posledních letech velmi sexy komodita, o které se navíc dobře píše. K tomu byl Zdeněk Pelc donedávna nejdéle fungujícím generálním ředitelem v Česku, v roce 2000 získal cenu Manažer roku, před dvěma lety se stal Podnikatelem roku a je tím, který firmu udržel v kladných číslech během všech veletočů hudebního průmyslu i ekonomické krize. V kanceláři mu samozřejmě nechybí gramofon a několik výstavních vinylů, jako třeba Rolling Stones s albem Sticky Fingers, kde je součástí obalu opravdový zip. I to v Loděnici jako reedici udělali.
Recept na vinyl
„Kdy jste se setkal s vinylovou deskou poprvé?“ ptám se obligátně pana majitele, který se hned začne smát. „No, až když jsem přišel poprvé do Gramofonových závodů. Samozřejmě jsme doma měli gramofon, ale shodou okolností to bylo v době úpadku vinylu. Tenkrát začaly kazeťáky a na nich se šířila zahraniční muzika, na kterou jsme číhali a okamžitě si ji nahrávali.“ Zdeněk Pelc nastoupil do podniku v roce 1983 poté, co se měnilo celé dosavadní vedení. Jako pracovník Poldi Kladno a student VŠE dokonce zapomněl, že byl mezi kandidáty, a tak ho jeho volba dost překvapila.
„Hrál jsem tenkrát fotbal na Kladně. Po zápase jsem se vytratil z šatny a běžel se sem podívat. Tehdy to byla vesnická fabrička, opadané kaštany, všude listí, takový strejda na vrátnici… Bylo to pěkné a hlavně to pro mě byla výzva. V té době byla většina ředitelů straničtí partajníci. Říkal jsem si, že jestli půjde o vědomosti, tak bych měl uspět, a pokud fabrika nevyhoří, tak to bude dobré.“ A hořela za minulého režimu někdy řediteli půda pod nohama? „To víte, že jo. Patřili jsme pod Supraphon, kde byla sice spousta šikovných a hodných lidí, ale generální ředitel byl politický opilec, který, než ho poslali studovat do Ruska, troubil na pohřbech na křídlovku. A potom se stal ředitelem Supraphonu. To byly těžké časy. Ale přežili jsme to,“ směje se.
Před revolucí bylo samozřejmě gros výroby v tuzemské hudbě, ale skrze podnik zahraničního obchodu Artia občas přilétla i zakázka ze zahraničí. Díky tomu se třeba do Anglie za minulého režimu dodalo okolo jednoho milionu desek. Co bylo ale velkým vývozním artiklem Loděnice v té době, byl vinyl sám. „Ta receptura je naše know-how a vyváželi jsme toho hodně. Každá deska v Portugalsku byla z naší hmoty, hodně desek v Anglii, tak půlka desek ve Švédsku a úplně všechny východoněmecké. Prodali jsme tisíce tun,“ vypraví hrdě Zdeněk Pelc.
Revoluce přinesla nové druhy nahrávek, ale také nové problémy. „Tenkrát přicházely menší labely jako Globus, všichni přinášeli licence na zahraniční věci, protože začala být směnitelná koruna. To byl hezký čas z hlediska výroby. Jenže potom to všechno padlo, o gramofonovou desku přestal být úplně zájem a přišla cédéčka. Ale kapacita českého trhu nemohla stačit a pro zahraničí jsme byli ti podivíni z Východu. Nevěděli, jestli vůbec jíme příborem. Bylo hodně těžké se prosadit. Nakonec se nám to podařilo, nejdřív v Jižní Americe a v Asii.“
Pitomec nebo ekonom
To, že hudbu zcela ovládlo nové médium, compact disc, je pochopitelné. Jeho výroba byla mnohonásobně rychlejší a levnější, přehrávání jednodušší a skladování úspornější. Při srovnávání tehdejší ceny originálních CD s cenou výrobní, hudebním vydavatelstvím musely téct na účty neuvěřitelné částky. A s gramofonovou deskou to nevypadalo dobře, zajímala jen pár nadšenců a undergroundových DJs. V Loděnici omezili výrobu vinylů na minimum, ale zároveň se nezbavili lisovacích strojů, což bylo pro dnešní stav zásadní. Zde se a poté ještě několikrát projevil Zdeněk Pelc jako člověk s vynikajícím instinktem pro vývoj trhu. „My jsme vždycky budovali něco nového. Jenom pitomec nebo ekonom si může myslet, že něco může růst donekonečna. Zejména ne v našem oboru, kde se to mění velmi často. Vinyl je naprostá výjimka, umřel a zase vstal z popela jako fénix. Vždycky jsem ale měl strategii připravenou dopředu. Když všichni přikládali pod kotel při výrobě CD a DVD, řekl jsem, že přestaneme závodit, a hledali jsme jiný obor. Tak jsme začali s polygrafií. A byli jsme tenkrát jediní.
V polygrafii dnes zaměstnáváme asi 600 lidí (z celkových 2000, pozn. redakce). Vinyl i s obaly je 45 procent naší produkce, polygrafický průmysl dělá asi 40 procent celkového obratu GZ Media. Zbytek jsou CD a DVD, jejichž výroba ale rychle upadá. V dobách největší produkce jsme dělali kolem 150 milionů CD ročně, minulý rok to bylo okolo 22 milionů.“ Limity brzdí Zdeňka Pelce hlavně v lidských zdrojích. Aby ulevil kapacitně Loděnici, přesunul právě část polygrafické výroby do Soběslavi.
Jediní, kteří to umí
Ale zpět k vinylům. I když ve výrobě desek v Evropě konkurence je, v jedné věci je Loděnice unikum. V roce 2005 totiž zadal Zdeněk Pelc technikům zkonstruovat nový lis. A i když se prototyp potýkal s problémy a skončil ve šrotu, po roce 2010, kdy se vinyly vrátily do hry, nastal čas tento stroj oprášit. Dnes už je kolem dvaceti, tedy více než polovina, lisů nové výroby a v GZ Media jsou na světě jediní, kteří si je umí vyrobit.
Jelikož se po roce 2010 postupně dostala výroba vinylů v GZ až k dnešnímu číslu 23 milionů ročně a blíží se kapacitně stropu, zkouší Zdeněk Pelc předat své know-how i za hranice Česka. Aktuálně do USA a do Kanady. V americkém Memphisu to prý ještě optimálně neběží. „Memphis vyrábí, ale málo, stále mají technické problémy s infrastrukturou. Investice se zatím nevrátila,“ říká k tomu trochu rozmrzele Zdeněk Pelc.
Nová fabrika v Kanadě teprve začíná s výrobou. „Kanada je typický startup, tam jsme budovali na zelené louce. Máme dobré technické zaměstnance, ale zdržují nás různá povolení. Bohužel jim nemůžeme moc pomoci, protože neznáme kanadské zákony. Výroba by ale měla začít v těchto dnech,“ dodává Zdeněk Pelc s tím, že do budoucna oběma podnikům věří. A hned se dozvídám, že další fabrika by se mohla rozjet příští rok v Japonsku. Prý byl ve hře i Hongkong, ale jediný myslitelný prostor byl v osmnáctém patře čtyřicetipatrové budovy, což se ukázalo jako technicky nerealizovatelné.
Jdeme pana ředitele vyfotit do poslechovny. To je hodně zajímavé místo, respektive hodně zajímavá je činnost, která se v něm odehrává. Několik žen sedí u gramofonů a poslouchají. A poslouchají celý den, každý den. Musí vždy pozorně vyslyšet celý vzorek z lisované nahrávky, zda tam není chyba nebo nějaký ruch. Kdyby něco přeslechly, mohla by se celá vyrobená várka vyhodit. Přemýšlím, co všechno musí poslouchat bez vlastní volby, a říkám si, jestli bych měl na jejich místě ještě pořád hudbu rád.
Vracíme se do lisovny. Samotné lisování desek opravdu není žádná romantika, jak jsem předesílal v úvodu. Musíte mít zatraceně rychlé ruce. Položíte středovou etiketu, na ni položíte puk vinylu, dáte další etiketu a lis už to drtí, za pár vteřin vyndaváte desku, ořezáváte přebytky po okrajích a dáváte ji odpočinout k jejím „sestřičkám“. A hned znovu, často na dvou lisech najednou. Ale nevypadá to, že by to tu někoho stresovalo, zatímco moje oči v tom provozu nevědí, kam koukat dřív.
Při odchodu si ještě prohlížím obaly luxusních alkoholů a kosmetiky, které se tu taky vyrábějí, a zastavím se u nástěnky, kde jsou fotografie zaměstnanců roku. Naše průvodkyně, paní Jana Plotová, mi vysvětluje, že zvolený zaměstnanec má až do důchodu zajištěné místo a neklesající plat. Chvíli před tím mi Zdeněk Pelc vyprávěl, že v podniku pracují někteří lidé i padesát let a některé rodiny i tři generace. Ani se nedivím, práce je to sice náročná, ale výsledek je… prostě krásný.
Gramofonové závody
Před druhou světovou válkou bylo na našem území několik firem na gramofonové desky (nejznámější byly Esta a Ultraphon), ale po roce 1948 přišlo znárodnění a veškerá výroba se přesunula do Loděnice.
2. května 1951 se zde vyrobila první deska a od té doby se výroba nezastavila. Během 50. let byly součástí výroby i hrací skříně – gramofony. Jejich produkce se ale posléze přesunula do Tesly v Litovli. V roce 1956 se od Gramofonových závodů odtrhl Supraphon a po normalizaci v roce 1968 se stal nadřízeným orgánem, jež bude na výrobu politicky dohlížet.