Petr Prokop Siostrzonek: Chybí nám večeře u společného stolu
* E15: Jak probíhají vánoční svátky v klášteře?
Za zdmi kláštera se nedá čekat nic jiného, než co se odehrává v každém jiném domově. Náš denní rytmus je určován modlitbou a prací, takže i na Štědrý den máme hodiny společných modliteb i společného jídla, které je stejné jako v běžných domácnostech. Tedy kapr a salát.
* E15: A pak si dáváte dárky?
Pak se usadíme u stromečku a představený kláštera, tedy já, se stane Ježíškem. Vždycky připravím pro své spolubratry nějakou drobnost, ale hlavně máme více času na povídání. Dárky jsou jen symbolické, o tom to přece není.
* E15: V některých českých rodinách je to naopak, vítězí materiálno a drahé dárky. Všichni se předhánějí, kdo dá víc…
Já jsem člověk klidný, ale rozčiluje mě, když slyším, že si někdo bere půjčku na dárky. Půjčky jsou přece na řešení životní nouze, ale na dárky? To se mi zdá nesmyslné. Spousta lidí už přestala přemýšlet o tom, jestli jsou ty věci hezké nebo potřebné, hlavně že jsou stále dražší a je jich víc. Tím ztrácejí Vánoce původní smysl. Díváme-li se na Vánoce jako na svátky narození Ježíše Krista, tak jeho příchod na svět byl darem pro celé lidstvo. A pokud tento dar chceme napodobit a připomenout, tak nesmíme zapomínat na to, že to byl dar z lásky. A na lásku se nedá půjčit. Ta musí být od srdce.
* E15: Kdy se to zvrtlo?
Za minulého režimu. Tehdy se nesmělo zmínit jméno Ježíš Kristus, tím pádem se muselo lidem nabídnout něco jiného. Tedy vnější efekty Vánoc, v první řadě dárky jako zboží. A po roce 1990 se tato nabídka obrovsky rozšířila, takže se nemůžeme divit, že se člověk nechal nachytat.
Touha po duchovnu v Češích je
* E15: Myslíte si, že v tom hraje roli duchovní prázdnota? O Češích se přece mluví jako o jednom z nejateističtějších národů světa?
Já si nemyslím, že jsme nejateističtější národ. Spíše vládne v oblasti duchovna obrovská nevzdělanost a spousta předsudků. Lidé nemají základní vzdělání, což se projevuje třeba při návštěvě galerií, kde bez znalosti biblických příběhů nedokážete porozumět většině děl. U nás se podceňuje základní humanistické vzdělání, které by mělo patřit k běžnému vybavení člověka. Ale zpátky k otázce. Touha po duchovnu tu určitě je. Jenom se podívejte, jak u nás bují ezoterická literatura. Vzrůstá touha po jakémsi pseudoduchovnu, lidé se ohlížejí po buddhismu, hinduismu. Dokonce i televize zařazují do svých programů různé vědmy a kartářky, které věští budoucnost z křišťálové koule. Lidé se pídí po věcech astrologických, astrálních, to znamená, že touha tu je, ale nikdo neví, kde hledat.
* E15: Myslíte si, že má česká společnost vůči církvi a katolické víře stále určité předsudky?
Určitě. Lidé neznají bibli, proto v ní hledají něco, co tam není. To není učebnice geologie či astronomie, ale zvěst o Bohu. Takzvaný vědecký světový názor dříve hlásal, že věda a víra se vylučují, ale mnoho velkých vědců minulosti i současnosti dobře ví, že věda a víra nejdou proti sobě, ale procházejí vedle sebe jako dvě rovnoběžky a setkají se až na věčnosti.
* E15: Vánoce znamenají pro mnoho rodin blázinec úklidů a nákupů, dávno už se nesvětí ani neděle. Chybí nám skutečné dny volna? Nedokážeme se zastavit a reflektovat svůj život?
Já jsem na podzim prováděl dvě skupiny v Izraeli, kde jsme poznávali nejen památky, ale také židovské tradice. A jednou z nich je zachovávání volna, tedy soboty. Hebrejské šabat znamená přestat, je to tedy den, kdy se zastavím a přestanu pracovat. Podle biblického myšlení začíná nový den už večerem, východem první hvězdy. Měli jsme možnost sledovat tu neuvěřitelnou atmosféru, kdy se rodiny rozcházejí ze synagogy a jdou domů, kde usedají ke společnému stolu. A z domovů je slyšet společný zpěv. Tak je to každý pátek. Navíc mají v tento čas zakázáno hovořit o dvou věcech, tedy o politice a o práci, díky čemuž se nepohádají. Ale především bych vyzdvihl ono společenství stolu, což je něco, co formuje rodinu a co jí dodává pocit sounáležitosti. A je obrovská škoda, že u nás se společné stolování v mnoha rodinách drží vlastně už jen při Štědrovečerní večeři.
* E15: Chybí nám společné jídlo?
Obrovským způsobem, neboť společné jídlo spojuje rodinu. V řeholi Benediktově, podle níž žijeme, je společné jídlo jedním z nejdůležitějších principů. Ostatně která místa jsou v klášteře vždycky nejkrásnější? Kostel, kde se společně modlí, refektář, kde se společně jí, a knihovna, kde se společně světí duch. Tato místa bývají nejzdobnější, protože jsou nejdůležitější pro život klášterní rodiny. A největší trest v řeholi je vyloučení od společného stolu. Nebo se podívejte do nějakého skanzenu a nahlédněte tam do starých domů. Vždycky byl nejdůležitějším kusem nábytku stůl, kolem kterého se scházela rodina.
* E15: Velké rodinné stoly se z našich domovů pozvolna vytrácejí?
Stoly ztratily na důležitosti. Dnes je nejdůležitější obývací pokoj, který je uspořádán tak, aby odevšad bylo vidět na televizi. Stůl už není důležitý, byl odsunut stranou, protože dnes už se nekomunikuje. Právě Vánoce však lidem mohou vrátit a připomenout ten nádherný okamžik, kdy rodina zasedne u společného stolu.
* E15: I samotné jídlo ztrácí symbol daru a stává se samozřejmostí, když je ho vždycky plná lednice?
Dnešní člověk už nad tím většinou nepřemýšlí, není vděčný za dary, které dostává. Každý druhý sice nadává, jak těžký život máme, ale kolik je u nás hladových lidí? Moc jich nebude. My jsme si zvykli, že to je samozřejmost mít co jíst, ale dříve to tak nebylo. Proto si myslím, že by k našemu životu měla patřit vděčnost za to, že už nemáme hlad. Vždyť na světě jsou stamiliony lidí, pro které to zdaleka není samozřejmé. Nechci podceňovat situaci těch, kteří třeba nemají práci, ale u nás nemůžeme mluvit o skutečné bídě, jež vládne v některých regionech světa.
Co nic nestojí, za nic nestojí
* E15: V Břevnovském klášteře žijete už přes jedenadvacet let, přitom jste se stal jeho převorem ještě předtím, než vám klášter vrátili.
Já jsem se stal benediktinem v ilegalitě, a když se přišlo na mé kontakty s páterem Opaskem, přišel jsem o státní souhlas a musel jsem pracovat v továrně. S Anastázem Opaskem jsme se nikdy neviděli, jen jsme si psali. Až po listopadu 1989 jsem mu zavolal do kláštera v bavorském Rohru a on mi řekl, abych se postaral o Břevnovský klášter. To mě trochu vyděsilo, kdo uvěří nějakému moravskému panáčkovi, který bude chtít vrátit slavný pražský klášter. A tak mě na dálku jmenoval převorem a dodal, že to na úředníky určitě zapůsobí. A měl pravdu. Hned 3. ledna 1990 jsem vystartoval do Prahy a začal jsem jednat na tehdejším národním výboru. A během pár měsíců nám klášter vrátili.
* E15: To zní jako zázrak?
Když na to vzpomínám, tak to opravdu považuji za zázrak. Ale mělo to i stinné stránky. Opat Opasek z radosti dostal infarkt, takže má první cesta za ním vedla do Vídně do nemocnice, kde jsme se poprvé objali. A v srpnu 1990, kdy jsme začali v Břevnovském klášteře žít, tak přesně v týž den byl Anastáz Opasek operován, což považuji za zvláštní duchovní spojení. Víte, co nic nestojí, za nic nestojí, důležité hodnoty našeho života musí být protrpěny a zaslouženy.
* E15: Jaká je nejdůležitější vlastnost pro život v klášterní komunitě?
se to celý život učí, stejně jako v každém partnerském vztahu. A kdo žije v manželství mnoho let, tak dobře ví, že ho pořád může něco překvapit a že ve vztahu nikdy není nic hotového. Totéž platí pro společné soužití v klášteře. Proto s úsměvem říkám všem, kteří k nám přicházejí, že nevstupují do nebe, ale že je to kus země, kde si chceme pomáhat k nebi. Důležité je to, že se dělá všechno společně, máme společnou modlitbu, společnou práci, společné jídlo. A to není jednoduché. Jenom se podívejte, jak se dnešní svět atomizuje, jak se každý uzavírá do sebe a sobecky se zakuklí. Vůči tomu nejsme imunní ani v klášteře, takže každý z nás má stále co dohánět a čemu se učit. Jak říkám manželům, kteří ke mně chodí pro radu: Není umění odejít, je umění zůstat.
* E15: Co je pro řeholníka nejtěžší? Soudí se, že celibát.
Celibát to není. Já myslím, že to nejtěžší si člověk přináší jako zátěž z venku. Mnoho lidí k nám přichází z neúplných rodin a nedokážou se vyrovnat s autoritou. Přicházejí z rodin, kde zklamal táta, a najednou představený má být jejich otcem a ten mladý muž se neumí k otci chovat, protože se neuměl chovat ke svému otci. A bohužel v mnoha případech nemá ani správný duchovní život, protože nemá ani správný vztah k otci jakožto Bohu. Mnozí lidé žádají o vstup do kláštera, protože si myslí, že to vyřeší jejich problémy. Ale já jim vysvětluji, že problémy nenechají před branou kláštera, ale nesou si je s sebou dovnitř a kvůli tomu mohou činit problémy i jiným. Proto třeba nepřijímáme lidi právě obrácené, ale až pět let po křtu, kdy se všechno usadí.
Přeji lidem pokoru
* E15: Jste stále převorem administrátorem, proč jste se ještě nestal opatem?
Důvod je zcela prostý. Převor administrátor se ještě může zabývat ekonomikou, ale opat podle církevního práva už nemůže. A poněvadž jsem tady něco rozjel, tak bych to rád dokončil. Ale převor administrátor má stejná práva a povinnosti jako opat, pouze mu chybí ty vnější atributy, což mně osobně nijak moc nechybí.
* E15: Součástí vašeho klášterního komplexu je i hotel a restaurace. Jak fungujete ekonomicky? Jste soběstační?
To, co tady je, stačí na udržení běžného provozu. Z vlastních zdrojů už ale nejsme schopni zajistit investice, teď nás čeká třeba oprava krovů. Proto musíme žádat o nejrůznější dotace. Příčina je samozřejmě v tom, že nám klášter vrátili bez jeho materiální podstaty, tedy bez jeho majetku, který pomáhal udržovat život kláštera a jeho komunity. Ovšem jsme rádi, že nám naše ekonomické aktivity v podobě hotelu a restaurace pomáhají udržovat provoz a že máme klášter, kde se dá také spočinout, kde obsloužíme nejen duši, ale i tělo.
* E15: Kdybyste měl popřát české společnosti něco do nového roku? Co to bude?
Já bych přál něco, co není sice příliš v oblibě, ale bez čeho se člověk nemůže pohnout z místa. Já bych přál pokoru. Dnešní člověk nemá rád ticho, proto kolem něj pořád hraje televize, proto každý druhý chodí se sluchátky na uších. V tichu se totiž mohou do vaší mysli vtírat myšlenky, které nejsou tak úplně příjemné. Člověk, který se podívá do hloubi svého srdce, tak tam vidí humus, což je jednak země, ale také je to označení něčeho nepěkného. Jenže je dobré ten humus v sobě pojmenovat a vědět o něm. A když ho pravdivě pojmenuji, tak dojdu k jinému slovu a to je humilitas, což je pokora. A teprve s ní se staneme opravdovými lidmi, kteří mohou být základem zdravé společnosti. Bez pokory a bez poznání sama sebe to rozhodně nepůjde.
Petr Prokop Siostrzonek (54)
Pochází z Českého Těšína. Na počátku osmdesátých let vystudoval teologii v Litoměřicích. Během studií tajně vstoupil do benediktinského řádu. V polovině osmdesátých let odmítl spolupráci se Státní bezpečností, načež ztratil státní souhlas, nesměl vykonávat funkci kněze a dva roky pracoval v rožnovské továrně. V roce 1990 byl jmenován převorem Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze – Břevnově, kterým je dodnes.
