V posledních letech se objevuje stále více padělaných obrazů nebo kreseb českých výtvarníků, potvrzuje kunsthistorička a soudní znalkyně uměleckých děl dvacátého a jednadvacátého století Rea Michalová. „Některá falza se tváří velice přesvědčivě a tato přesvědčivost je navíc dokládána různými certifikáty od údajných odborníků,“ dodává autorka obsáhlé publikace věnované nejvýznačnějšímu teoretikovi meziválečné avantgardy Karlu Teigemu.
Pozornost médií vzbudilo několik případů rozsáhlých obchodů s padělanými obrazy a dalšími výtvarnými díly, které vyšetřuje policie. Které autory podvodníci nejčastěji falzifikují?
Jde hlavně o díla české klasické moderny. Dokonce bych mohla sestavit jakýsi žebříček top deset nejfalzifikovanějších autorů, v němž by určitě nechyběla jména jako Jan Zrzavý, Emil Filla, Václav Špála, Kamil Lhoták, Josef Čapek, Karel Černý a další.
Nemusí se ale jednat jen o položky v řádu milionů korun. Vidím určitou tendenci v tom, že se dnes často padělají i práce na papíře v nižších cenových relacích. Také se setkávám s falzifikáty děl autorů, o které dříve nebyl takový zájem. Nyní jsou ale objevováni monografiemi kunsthistoriků, na což reagují i obchodníci s uměním.
Můžete popsat metody, které podvodníci používají?
Jsou velmi různorodé – od poměrně elementárních až po vysoce profesionální. Začínají v podstatě od dosignování či přesignování díla jiného, většinou méně ceněného autora, a jdou až k vytvoření celého nového díla. V případě sofistikovaných padělků bývají kromě zdánlivě přesvědčivého podpisu zohledňovány materiály, jaké daný umělec používal, dílo je zestařeno, je opatřeno výstavními štítky a jinými doklady o původu. Určitě není snadné rozpoznat je od originálu.
Takže začínající sběratel zpravidla naletí. Jak se toho vyvarovat?
Některé padělky se tváří velice přesvědčivě a tato přesvědčivost je navíc často podporována různými certifikáty a dobrozdáními od údajných znalců a odborníků, kteří jimi ve skutečnosti třeba ani nejsou. Dnešní zájemce o umění musí být poučeným sběratelem či investorem, nemůže se řídit jen zdánlivě výhodnou cenou. V první řadě by měl nakupovat u renomovaných galerií a aukčních síní, které se prověřováním pravosti děl dostatečně zabývají a tu širokou nabídku přicházející zvenčí filtrují. Navíc poskytují záruky. I v jejich zájmu je případné problémy s pravostí děl vyřešit a falzifikátory odhalit.
Hlavně při větších investicích je důležité mít vlastního nezávislého znalce, k němuž máte důvěru. Pokud budete mít dva, nic tím nezkazíte. Odborník vás uchrání nejen před koupí padělku, ale také se může vyjádřit ke kvalitě i ceně díla. Obecně platí, že jako laik se mnohem snáze vyhnete koupi předraženého ojetého auta než koupi předraženého obrazu pochybné kvality.
Kde jsou padělky nejčastěji nabízeny?
Na internetových bazarech, kde se kupujícím stává ten, kdo nabídne nejvyšší cenu. Tyto portály nenabízejí jen obrazy či grafiky, ale prakticky jakékoliv zboží.
Spálí se i bohatí lidé, kteří si mohou dovolit najmout odborníky?
Stává se to. Buď příliš důvěřují prodejci, nebo si myslí, že po přečtení několika monografií rozumějí umění natolik, že se nemohou splést. Když jsou navíc šetřiví, naletí na v uvozovkách výhodnou cenu. Někteří bohatí lidé investici do obrazu nebo plastiky naopak nezvažují. Rozhodují se okamžitě a občas špatně.
Jak postupují státní instituce při nákupech děl, mají dostatek expertů?
Mají akviziční komise, v nichž jsou nebo by měli být zastoupeni skuteční odborníci. V některých případech, pokud například cena překročí určitou hranici, je přizván soudní znalec. Největší problém ale vidím v tom, že státní instituce mají na výtvarná díla žalostně málo peněz a někdy mohou kupovat dokonce jen grafiky. Nedávno jsem byla na aukci svědkem prodeje obrazu v hodnotě několika milionů. Majitel měl v úmyslu přenechat ho státní instituci. Ta ale nabídla desetkrát méně než soukromý sběratel.
Objevuje se v současnosti, kdy roste ekonomika, více padělků než v době recese?
Jejich počet se stále zvyšuje už od poloviny devadesátých let, kdy se v Česku etabloval trh s uměním. V poslední době je ale tendence rozhodně vzrůstající, lidé investují do výtvarných děl stále více peněz. Určitě je to dobrý způsob, jak je uložit, pokud kupují originály.
Z výsledků letošních aukcí je zřejmé, že se ceny násobně zvýšily a u některých obrazů překonaly dosavadní rekordy. Renomované galerie a aukční síně jako Galerie Kodl, European Arts nebo 1. Art Consulting mají velké obraty. Negativním jevem tohoto boomu je snaha padělatelů na něm profitovat. A nejen u nás. Ve Velké Británii už mají speciálně vyškolenou policejní jednotku, která tuto kriminalitu odhaluje.
Nedávno jste představila osmisetstránkovou publikaci Karel Teige Kapitán avantgardy. Co všechno práce na tak rozsáhlé knize obnášela?
Publikace je výsledkem mojeho téměř desetiletého badatelského úsilí. Studovala jsem jak samotná Teigeho díla, tak díla jeho generačních současníků, ať už v knihovnách, literárních archivech či uměleckých sbírkách. Kromě toho jsem vycházela ze starší i nejnovější odborné literatury.
Zatímco část Teigeho díla tvoří snáze prezentovatelná tvorba umělecká, především surrealistické koláže a typografické úpravy, hlavní náplň jeho života, teoretická práce, je roztroušená po časopisech, novinách, sbornících, knihách a mnohdy i rukopisných a strojopisných studiích a konceptech.
Teigeho dílo se už v minulosti pokusil zpřístupnit obsáhlý, třísvazkový výbor. Navazuje na něj vaše kniha?
K tomuto vydavatelskému počinu je třeba říci, že téměř celý náklad druhého dílu šel v roce 1969 do stoupy a k jeho reedici došlo až před pár lety. Je to výborný pramen. Moje kniha je ale jinak strukturovaná, nejedná se o výbor z díla. Pracuji hodně s citacemi, a to nejen Teigeho, ale i jeho vrstevníků. Chtěla jsem co nejpřesvědčivěji vykreslit jeho pravou tvář ve víru tehdejší doby, v kontextu jeho rozporuplnosti či dobových polemik.
Když jsem se Teigeho tvorbou začala zabývat, stanula jsem před problémem, jak přistoupit k autorovi, který toho nejenom tolik napsal, ale o němž bylo také mnoho napsáno. Text jsem strukturovala chronologicky. Kapitoly postupně analyzují jednotlivé fáze Teigeho teoretické a umělecké tvorby i jeho životní osudy. A zároveň vystihují zásadní témata a mezníky vývoje české avantgardy v řadě uměleckých oborů, jimiž se Teige teoreticky zabýval. Šlo především o malířství, architekturu, typografii, fotografii a film.
Charakterizovala byste Teigeho jako teoretika, nebo jako umělce?
Spojoval v sobě obě tyto polohy. Jako by se právě v tom přesně zrcadlily dvě stránky jeho osobnosti, racionální soustavnost a básnická vzletnost. Je zajímavé, že vstoupil na scénu jako teoretik, literát a malíř, přičemž to byl právě sklon k systematické intelektuální práci, který nakonec vytvořil základní osu jeho tvorby.
V tom byl ojedinělý?
Teige byl naprosto fenomenálním zjevem, což uznávali už jeho současníci. V roce 1927 ho Laszló Moholy-Nagy označil za „nejinformovanějšího obyvatele Evropy“. V průběhu dvacátých let vyrostl v programového mluvčího levicové avantgardy, který v míře do té doby nevídané zapojil tehdejší Československo do světového kulturního dění. Udržoval kontakty se všemi významnými centry avantgardního umění. Teige měl bezesporu hlavní zásluhu na tom, že u nás vznikly tak unikátní a v rámci evropského umění ojedinělé útvary jako obrazové básně, scénáře lyrických filmů, artificialismus.
Byl první, kdo komplexně formuloval vztah evropské avantgardy k filmu a fotografii. Podílel se zásadním způsobem, a to teoreticky i prakticky, na podobě nové evropské typografie. O své pojetí architektury jako vědy se neváhal střetnout s Le Corbusierem. A Teigeho koláže, které jsou už součástí světových dějin umění, zase ukazují tu druhou, básnickou část jeho osobnosti.
Byly to jeho intelekt a kontakty, kterými dráždil komunistický režim, byť byl marxista?
Teige byl homo politicus. Marxistická filozofie a dialektický materialismus představovaly trvalý základ jeho teoretického díla, členem komunistické strany ale nikdy nebyl. Asi cítil, že by nedokázal být loajální straník. Od počátku třicátých let zastával jasně antifašistická stanoviska, už za svého působení na Bauhausu poznal sílu nastupujícího nacismu.
Moderní umění ale začalo být ohrožováno nejen ze strany pravice, ale i zleva, ze strany stalinské kulturní politiky. Po kritické analýze událostí v SSSR, po prvních politických procesech prozřel a dokázal najít odvahu k tomu, že sovětské poměry odsoudil. Čeští komunisté ho začali nenávidět, označili ho za trockistu.
Čím může Teigeho dílo oslovit současné generace?
Teige je jakýmsi symbolem rozporuplného 20. století. Svou erudovaností významně zasáhl do rozličných oblastí kultury, jeho záběr byl světově ojedinělý. Zároveň vytyčil základy postmoderny. Pojímal umění jako novou neelitní formu tvorby, která přesahuje do žité skutečnosti. Například v tom je jeho odkaz stále aktuální.
