Milan Kňažko: Slovensko potřebuje změnu | E15.cz

Vše o netradičních investicích

Vše o netradičních investicích Vstoupit do speciálu

Rovnost před zákonem nefunguje, Slovensko potřebuje změnu, říká Milan Kňažko

Petr Pešek

Petr Pešek

Listopad 1989 odvál nejednoho umělce do politických vod. Herec Milan Kňažko v nich ale zůstal mnoho let. Stál u zrodu několika politických uskupení, třikrát byl ministrem, z toho dvakrát šéfem slovenské diplomacie. A před šesti lety kandidoval i na prezidenta. Nyní se už opět věnuje výhradně herectví, ať už ve filmu, či v divadle. Politiku ale dál bedlivě sleduje.

Slovensko zanedlouho čekají parlamentní volby. Jak podle vás dopadnou? Dá se věřit průzkumům?

Průzkumy docela výrazně naznačují, že to bude souboj mezi vládní stranou Smer a hnutím Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO). Do voleb ale ještě zbývá dost dnů, může se ledacos změnit. Takže bych tipovat nechtěl.

Máte nějakou vlastní preferenci?

To je pro mě velice jednoduché. Dvanáct let je tam stejná strana a to je na demokracii příliš dlouhá doba. Není náhoda, že volby bývají každé čtyři roky. Změna je velmi důležitá, je jednou z největších hodnot demokracie. Proto budu určitě volit druhou stranu.

Nejenom proto, aby nastala změna, ale protože těch dvanáct let znamenalo pro naši zemi hodně negativních věcí. Je zkrátka potřeba, abychom se vrátili k normálnímu stavu, k demokracii. Aby tu přestala vládnout nějaká oligarchie spojená s podsvětím a tak dále.

Když mluvíte o druhé straně, myslíte tedy OĽaNO?

Tam je několik stran. Mají takové těžko dešifrovatelné názvy…

Reportáž: Slovenská opozice vyrazila na lov hlasů do Prahy. Slibuje povolební jednotu

Kdo by měl být budoucím premiérem?

Budoucí premiér musí být z vítězné strany, o tom nemám nejmenších pochyb. A také jsem přesvědčen, že to musí být předseda nejsilnější strany.

Proč?

Máme z minulosti tři velice negativní zkušenosti, kdy tomu bylo jinak. To bylo hned v roce 1990, kdy premiéra – byl to tehdy Vladimír Mečiar – řídilo vedení strany, které dokonce ani neprošlo volbami. To nemohlo skončit dobře. A také to skončilo špatně.

Podruhé to bylo, když byla v čele vlády Iveta Radičová. V tomto případě byl také jejím nadřízeným předseda její strany. A nyní jsme svědky toho, že předsedou vlády je sice Peter Pellegrini, ale víme, že to z pozadí řídí Robert Fico.

Funkce premiéra nemůže být zástupcovská. Tak to nemůže fungovat. Jestli tedy zvítězí OĽaNO, musí být premiérem Igor Matovič. Bez diskuze.

A když zvítězí nějaká jiná strana?

Tak je to na nich. A co se týká Matoviče – zabývat se tím, že je opozičním politikem a nemá zkušenosti? Je deset let v opozici, nemůže mít zkušenosti jako premiér.

Mohu odpovědně říci – a byl jsem v několika vládách – že mnozí z bývalých premiérů měli mnohem méně zkušeností z politiky, než má Matovič. Když jde někdo do voleb a je předsedou strany, jde do nich proto, aby zvítězil. Proto, aby měl moc a mohl věci změnit.

Takže to pak nemůže přenést na nějakého svého zástupce. To je pak úřednická vláda, to je nesmysl. A my bychom se měli řídit volebními výsledky a ničím jiným.

Matovičovi se daří přesvědčovat Slováky, po volbách by mohl sestavovat vládu

Značnou mediální pozornost přitahují Kotlebovci – Lidová strana Naše Slovensko. V čem jsou pro voliče lákaví? Jsou to spíše protestní hlasy, nebo jsou to skutečné sympatie k tomuto uskupení?

Částečně jste si odpověděl. Voliči Kotlebovců z 90 či možná 99 procent určitě nejsou fašisti. Když ale dlouhodobě selhává legitimní moc, hledají se radikálnější, rychlejší prostředky, jak řešit problémy. A často je to na hranici či za hranicí dobrých mravů nebo i zákona. A to je Marian Kotleba.

Já bych ale nepanikařil, má podporu 10–11 procent, což bývá v demokratických zemích docela normální jev. Někde je to dokonce i víc. Důležité je, aby výkonná moc – tedy vláda – řešila problémy legitimním, legálním způsobem. Když to nedělají, když se jejich sliby příliš rozcházejí s jejich činy, vznikají pak takové radikální přístupy. A je jedno, jestli jsou vpravo nebo vlevo.

Dlouhodobým problémem je na Slovensku rozdrobenost politického spektra. I podle nedávných průzkumů je možné, že se do parlamentu dostane až devět stran. Vychází to i z volebního systému, který zavedl ze svých důvodů ještě Vladimír Mečiar a který je extrémně poměrný. Pomohla by jeho změna?

Musí se o tom diskutovat a přistupovat k tomu velmi opatrně. Jenže partokracie má na Slovensku hluboké kořeny. A politická vedení jednotlivých stran se své moci logicky nechtějí vzdát. Takže kdyby jim tento Mečiarův nápad z 90. let nevyhovoval, už dávno by nebyl. Ale vidíte, že tu stále je. Vlády se střídaly, i ty demokratické, ale volební systém zůstal. Poměrný systém je nyní určitou tradicí.

Slovensku hrozí pat a nové volby. Kotleba skončí druhý, odhadují průzkumy

Takže vůli ke změně nevidíte?

Vůle je, ale jenom verbální. A ještě k té rozdrobenosti. To jsou mýty. Jako by bylo samozřejmé, že dva se vždy domluví rychleji než pět nebo osm. Záleží přece také na předmětu dohody.

Myslím, že můžeme najít i příklady, kdy se pět stran rozhodne rychleji než dvě. A že to je rozdrobené? Vždyť jsme to chtěli. Jednou se možná vytvoří dominantní strany, ale to chce čas. Důležité je, aby jejich názvy a činnost odpovídaly tomu, za co se prohlašují. Například Smer má v názvu i „sociální demokracie“, ale nikdy to sociální demokracie nebyla. A takhle bychom mohli brát jednoho po druhém.

Slovensko má už podruhé hlavu státu, která se objevila mimo politický systém. Jak si to vysvětlujete? Může za to, zjednodušeně řečeno, „znechucení politikou“? Nebo tomu nahrává i způsob volby?

Je tam více důvodů, dva už jste zmínil. Pak to také závisí na osobnostech, které se prezentují, a na penězích a marketingu. To je dost dominantní část volby.  Ano, je divné, když někdo začíná ve funkci, kde se končí. To by nemělo být. Měl by to být někdo, kdo má zkušenosti.

Současná prezidentka Zuzana Čaputová – a nejsem jediný, kdo to oceňuje – vypadá velice autenticky. Má konzistentní projev myšlenek a orientuje se v tom, co je nyní na Slovensku velmi důležité, a to je spravedlnost. Jak nastolit rovnost před zákonem, která bohužel nefunguje. Velice si přeji, abychom neměli krizovou situaci, kterou by nezvládla. Aby se jí nestalo to co Andreji Kiskovi.

Praha, Bratislava, Varšava, nebo Budapešť? Nejvyšší mzdy jsou v české metropoli

Z čeho máte obavu?

Já jí držím palce, upřímně. Protože mám zájem, aby to v naší zemi fungovalo. Ale jako příklad bych uvedl dva roky starou situaci (zavraždění novináře Jána Kuciaka a následné protesty, po nichž skončil premiér Robert Fico a nahradil jej Pellegrini - pozn. aut.). Tehdy měly být předčasné volby. Tam bohužel rychlokvašený prezident selhal. Z večera do rána jmenoval Pellegriniho. A dneska říká, a ani si neuvědomuje, co tím říká o sobě: „Takhle seděl proti mně, Fico i tamten, a Fico mi říkal, že to bude stejně řídit z pozadí, že tady zůstává. A já myslel, že žertuje…“ Tak teď snad žertuje on sám.

Změnila se nějak pozice hlavy státu?

Nestandardní je degradace institutu prezidenta. Že se stane nějakou upocenou tváří, která má v parlamentních volbách nějakých osm procent (zhruba tolik průzkumy připisují Kiskově uskupení Za lidi – pozn. aut.). Dokonce bych řekl, že je to nedůstojné. A naprosto zbytečné.

V každém případě doufám, že to paní Čaputová zvládne. Věřím dokonce i tomu, že bude kandidovat podruhé. Potom už bude zkušená, pak už nebude moci nikdo říkat, že by nějakou situaci nezvládla.

Naznačil jste, že za zvolením obou byl i silný marketing. Pokud to tedy nebyly jen politické síly, nevidíte nebezpečí, že takoví prezidenti pak musejí jít na ruku někomu, kdo pomohl k jejich zvolení? Například některým ekonomickým kruhům?

Teoreticky je to pochopitelně možné. Ale takové nebezpečí je u každé politické strany, u každé politické funkce.

Není to ale v takových případech ještě víc nepřehledné?

Nepřehledné? Nevidím nic špatného na tom, když někdo podpoří politika, politickou stranu nebo osobnost, třeba i na prezidenta. Jde o to, aby to byly transparentní garance, že to dotyčná osoba či strana nějak nevrací.

Dobrý marketing by měl mít každý politik, měl by být ve volbách svým způsobem i populista, protože nepopulisté volby nevyhrávají. Když přijede politik a řekne, že sníží důchody a zdraží dálnice, nezvolí ho. Když to pak udělá, protože musí, třeba kvůli ekonomické situaci, to už je jiná věc.

Češi mohou přijít o výrobu Škody Superb, Volkswagen zvažuje její stěhování do Bratislavy nebo Györu

Nemáte nutkání jít znovu do prezidentských voleb? V roce 2014 jste získal necelých 13 procent, což vzhledem k okolnostem nebylo tak málo.

Na to, že jsem vedl kampaň až poslední dva měsíce a že kampaň s nižším rozpočtem v historii snad nikdo neměl a nejspíše nebude, to bylo dobré. Nechal jsem se k tomu po letech dotlačit.

S čím jste tehdy šel do prezidentských voleb?

Říkal jsem si tehdy, že mám dvě možnosti. Jedna je dobrá – že mě zvolí – a jedna ještě lepší – že ne. Což se mi povedlo. Nemám žádný pocit hořkosti. Nepotřeboval jsem být známý nebo populární, ale věděl jsem, že když ohlásil kandidaturu Robert Fico, že se to nesmí stát. Tak jsem do toho vstoupil.

Šel byste do toho znovu?

Ne, ne, v žádném případě. Jednou to stačilo. Nejsem kariérní politik ani kariérní diplomat.

Máte ale za sebou docela dlouhou politickou kariéru, která začala záhy po listopadu 1989.

Protože jsem se z toho nemohl vyvázat. Když vylezete na tribunu a pak jdete do voleb, musíte pokračovat.

Byl jste i ředitelem televize, šéfoval jste soukromé TV JOJ. Jaký máte názor na roli veřejnoprávní televize? Je to opravdu nezbytná věc pro fungování demokracie?

Určitě ano.

A může být opravdu nezávislá?

Opravdu nezávislé není na tomto světě nic. Jde o to říci si, do jaké míry a na čem je závislá. A jsou jisté bariéry, které je nutné budovat, aby se ta nezávislost posilovala. Je to jako s korupcí. Nikdy ji nezničíme, vždy tady bude, ale musíme ji minimalizovat.

Zeptám se vás jako bývalého ministr kultury a jako dlouholetého herce. Jak moc silná má být role státu ve financování kultury?

Jsou kulturní instituce, které ze své podstaty nemohou být samofinancovatelné. Například filharmonie – to by musel lístek stát pět tisíc, aby z toho vyžili a zaplatili všechny náklady. Stejně jako balet, Národní galerie, muzeum.  Jsou takzvané národní instituce, u nichž je stát povinen je zachovat a v rozumné míře financovat. A třeba to jsou příspěvkové organizace, kde si přece jen něco vydělají, například díky vstupnému.

To je jedna rovina. A stát musí definovat, co je v tomto směru jeho povinností. A pak je tu celý svobodný trh – svobodná, nezávislá divadla nebo i orchestry, byť u vážné hudby to jde těžko. Restrukturalizace veřejného života bohudík už dospěla tak daleko, že máme nezávislé kraje, města. Tak ať také svým způsobem přispívají. Když už ne na instituce, tak třeba na konkrétní projekty. Nějakou podporu bude kultura vždy potřebovat.

Zatím poslední film, kde hrajete, je Anatomie zrady o Emanuelu Moravcovi. Jaký máte z filmu pocit?

Mám tam jen malinkou roli, hraju tam prezidenta Háchu. Režisér mě ale přesvědčil, že je to velice důležité a že to musím vzít. A myslím, že nikdo jiný nemohl zahrát prezidenta Háchu líp... (smích). Byl to zrádce, ale měl velice těžký osud a musel dělat velmi těžká rozhodnutí.

Nedávno jsem se také účastnil natáčení filmu Můj příběh, spíš se ale věnuji divadlu. Hraju svých pět rolí a většinou mě to docela baví.

Milan Kňažko (74)

o Slovenský filmový a divadelní herec, v polistopadové éře také přední politik.

o Dvakrát byl slovenským ministrem zahraničí (1990–1991, 1992–1993) a později ministrem kultury (1998–2002).

o Stál u zrodu Veřejnosti proti násilí, byl i v Hnutí za demokratické Slovensko, s Vladimírem Mečiarem se ale po roce a půl rozešel. Později spoluzakládal Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii.

o Koncem roku 2002 z politiky odešel a stal se ředitelem komerční televize JOJ (2003–2007).

o V roce 2014 kandidoval v prezidentských volbách, v prvním kole skončil s 12,86 procenta hlasů čtvrtý.

o Má za sebou bezpočet filmových a divadelních rolí. Jeho prvním filmem byl Šerif za mřížemi (1965), zatím posledním Anatomie zrady (2020). Proslavil se mimo jiné rolí v českém filmu Dobří holubi se vracejí (1988). V současnosti se věnuje především divadlu, vystupuje například v pražském Studiu DVA a Divadle na Jezerce.

o Jako jediný v socialistickém Československu – v říjnu 1989 – vrátil titul zasloužilý umělec jako výraz nesouhlasu s tehdejší politickou situací.

 

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!