S cestovkou do Severní Koreje aneb Potěmkinovu vesnici nevybudujete všude
E15: Kolik lidí s vámi jezdí do Severní Koreje?
Severní Korea není samozřejmě žádný velký byznys. Zájezd vypravíme tak dvakrát za tři roky, i když v poslední době jezdíme každý rok a zájezd se většinou zcela naplní. Z podstaty naší cestovky děláme malé skupiny, tak do 16 lidí.
E15: Jací turisté to jsou?
Je to celkem zajímavé. V drtivé většině jsou to muži, obvykle ve věku nad 50 let. A dost často si berou s sebou své -náctileté syny, zřejmě mají potřebu jim ukázat, jak to za komunismu vypadalo.
E15: Výlet má tedy ukázat odstrašující příklad?
To nevím, ale určitě jde o rozšíření obzorů. Ta země je skutečně unikátní. Oni sami sebe označují – slovy tamního průvodce – za poslední reálně fungující socialistickou zemi na světě. Protože i čínští soudruzi už se podle nich odchýlili a budují kapitalismus. To se zkrátka musí vidět, tam je zřejmé, jak by to vypadalo, kdyby u nás stále pokračovala padesátá léta. Při cestě tam létáme a zpět do Číny jedeme vlakem. Je to velmi stylové, protože pohraniční prohlídka ve vlaku je dokonalá simulace toho, co se kdysi dělo tady při cestě na Západ. Je velmi důkladná.
E15: Jak vás napadlo začít pořádat zájezdy do Severní Koreje?
My fakticky nabízíme všechny asijské země, kam se dá jet. Jsme cestovka specializovaná na poznávací zájezdy do Asie a Severní Korea tam nemůže chybět. Rozhodně to ale není masová destinace.
Pouze organizované zájezdy
E15: Je složité vše dojednat se severokorejskou stranou?
Není to složité. Základem je, že do Severní Koreje nelze cestovat individuálně, jedině organizovaně. Existuje jediná státní korejská cestovní kancelář. Ta přijímá cizince a organizuje jim program. Je tedy třeba s ní vstoupit v kontakt a pak už to probíhá celkem standardně. Víza vydávají zcela bez problémů. Jediná technická zajímavost je, že se neposílají peníze na účet do Severní Koreje, ale do Pekingu.
E15: Dostáváte předem nějaké instrukce, jak se tam mají turisté chovat?
Ano, dostáváme instrukce, které se ale zpravidla nedodržují.
E15: Jsou pravidla tvrdě vyžadována?
Řekl bych, že částečně. Navíc se průběžně mění. Když jsem tam byl, tak byl třeba zákaz focení z jedoucího dopravního prostředku, zákaz používání objektivů o ohniskové délce delší než 150 milimetrů a zákaz používání mobilních telefonů. Ty první dvě věci nikdo neřešil. V životě jsem předtím nepořídil tolik fotek z jedoucího vozidla. Zaplaťpánbůh za digitál. To se prostě drží ruka na spoušti a buď fotka vyjde, nebo ne.
E15: Fotil jste tedy potají?
Fotil jsem potají, ale průvodce mě samozřejmě viděl. A nezasáhl. Pouze když jsme jeli kolem nějakých vojenských objektů, tak říkal, že teď opravdu ne. Naopak mobily nám bez skrupulí při vjezdu odebrali a zapečetili do mnohokrát orazítkované krabičky. Dnes už ale zákaz neplatí, dokonce turistům nabízejí, že si mohou koupit místní SIM kartu.
E15: Co zákaz hovoru s místním obyvatelstvem?
Ten nikde napsaný není, ale je samozřejmě zcela dodržován. Nemáte šanci si s někým promluvit, neboť se k němu nedostanete.
E15: Jak tam vypadají služby, letiště, hotely, obchody?
Letiště je legrační. Je tam vystaveno asi sedm tupolevů, zjevně velmi muzea provozu neschopných. Mají ale budit dojem silného provozu na letišti. Veškerým ruchem je přitom jeden let z Pekingu a do Pekingu denně a snad jednou za týden do Moskvy. Prý také jednou týdně vypravují charter pro papaláše do Macaa, aby si mohli zahrát. Hotel je krásný, moderní, zhruba na úrovni čtyř hvězdiček. Je vybudovaný na ostrově uprostřed řeky, což není náhodou. V Pchjongjangu jsou v podstatě dva hotely pro cizince. V hotelu je turistům vysvětleno, že vycházet ven není dobré z bezpečnostních důvodů.
E15: Stalo se vám, že vaši klienti to někdy neuposlechli?
Ne, to se neděje. Tam si každý dává pozor. Jedou tam totiž lidé, kteří si velmi dobře uvědomují, do čeho jdou. Jedou tam s tím, že týden budou s prominutím držet hubu a krok. Že půjdeme položit kytky k soše Kim Ir-sena a tak dále.
E15: Program je přesně daný?
Ano, sdělíte severokorejské straně délku zájezdu a oni nabídnou poměrně omezené spektrum činností a destinací. Neexistuje, že bychom si sami namalovali trasu na mapě a jeli.
Výlet do demilitarizované zóny
E15: Co tam je dalšího kromě květin pro Kim Ir-sena?
Ty květiny jsou povinnou součástí každého programu. Stejně tak třeba vystoupení školních dětí. Pak je možno navštívit ukořistěnou americkou špionážní loď Pueblo. Dodnes se o ní vedou pře, neboť Američané tvrdí, že Korejci loď zajali v mezinárodních vodách. Podstatné je, že to byla odposlouchávací neozbrojená loď, takže to byl pro Korejce velice snadný cíl. Největší atrakce je ale návštěva demilitarizované zóny. Tam lze i udělat krok do Jižní Koreje. Všude se turisté pohybují autobusem. Ptal jste se na obchody, ale do nich se nedostanete. S výjimkou těch turistických.
E15: Vystoupení pionýrů se organizují čistě pro turisty?
Ne. Oni se nám snaží předvést z jejich pohledu to nejlepší. A na tyto akce chodí za odměnu i zasloužilí soudruzi. Takže kdekoli jsme byli, tak jsme se potkávali s organizovanými výpravami místních, ať už to byli vzorní vojáci, pionýři nebo kolchozníci. Pro ně je výlet jednou za rok do Pchjongjangu svátek. Hodně se dbá na to, aby se nepromísili s cizinci.
Jednou jedinkrát nějakou organizační chybou jsme se promísili s obrovským vojenským útvarem a místní průvodkyně z toho byla strašlivě vyděšená. Průvodce je za všechno zodpovědný. Kdybychom tam udělali nějaký průšvih, tak našemu turistovi se nic nestane, ale ten průvodce z toho bude mít obrovské potíže.
E15: Skončí v lágru?
Minimálně skončí jako průvodce, což samo o sobě je obrovský trest. To je velmi lukrativní zaměstnání.
E15: Když jedete autobusem, tak asi můžete pozorovat život kolem.
V rámci možností ano. Je tam třeba minimální provoz, představte si čtyřproudou dálnici a na ní jediný autobus (ten náš), pár cyklistů a spousta pěších. Podobné je to v celém Pchjongjangu. Soukromá auta tam fakticky neexistují, je jich pouze několik, někdo je třeba dostal darem od příbuzných z Japonska. Vozový park je skanzen, to jsou sedmdesátá léta, lady, volhy, zily a podobné značky. Tramvaje jsou české, myslím, že ty vyřazené se tam dovážejí dodnes.
E15: Viděl jste obrázky velké chudoby, o které se tady často píše?
Byli jsme třeba na výstavě květin, kde vidíte lidi s digitálními fotoaparáty, normálně oblečené. Tam si říkáte, co nám to ty naše noviny podsouvají. Pchjongjang je ale výkladní skříň. Když z něj vyjedete, tak je to jiné. Venkov je chudý, práce na poli se tam v drtivé většině vykonávají ručně, sem tam pomáhá nějaké zvíře a traktor je zcela výjimečný.
E15: Asi jste tam nezahlédl nějakého tlouštíka?
To ne. Lidé ve městě navíc chodí podobně oblečení v něčem mezi montérkami a uniformou. Hlavně muži. Severní Korea je obecně velmi šedivá, nevím, jak bych to popsal, ale je tam všudypřítomná taková deprese. Ta dříve nebo později dolehne i na turisty. Je tam chudoba a je to vidět i při našich výletech. Samozřejmě nás vodí po hlavních bulvárech, ukazují hezká místa, ale ten „Potěmkin“ se nedá vybudovat všude. Několika cílenými otázkami jsme třeba z průvodce vytáhli, že veškerá výstavba čehokoli fakticky skončila kolem roku 2000. A je to vidět. Pak vystoupíte v Číně na nádraží a atmosféra je úplně odlišná.
Vše kolem Kim Ir-sena, to je náboženství
E15: K výletům do Severní Koreje se vážou i morální otázky. Jestli je správné vozit dolary tomuhle režimu, který drží miliony lidí v područí. Jestli to není něco jako exkurze do koncentračního tábora.
Rozumím. To jsou otázky, které se řeší při cestách do každé takové země, třeba i Kuby. Já na to odpovím analogií. Československo osmdesátých let bylo také zadrátované, i když ty poměry byly daleko volnější. Ale princip byl stejný. A každá návštěva ze Západu podle mne znamenala jeden odrolený kamínek ze základů toho systému. Já si myslím, že taková cesta pomáhá oběma stranám.
E15: Není možné třeba zneužít záběry českého turisty pokládajícího květiny k nohám Kim Ir-sena k propagandě v televizi?
Víte, vše kolem Kim Ir-sena už se dostalo na úroveň náboženství. A my jako cestovka máme krédo, že respektujeme místní tradice a zvyklosti. Teprve ve chvíli, kdy se ocitnete v Severní Koreji, pochopíte, že máte co do činění s náboženstvím.
E15: Vím, že nejste politolog, ale podnikatel, ale myslíte, že režim v dohledné době padne?
To už jsme v kategorii přání nebo představ. Já myslím, že ten režim nemůže dlouhodobě vydržet. Ale jestli to bude týden nebo rok nebo pět let, to nevím. Moc bych už mu ale nedával. Podle mého se to musí do deseti let zhroutit vlastní vahou. Všechny do koncentráku zavřít nemohou. Nastává ale otázka, co s tou zemí pak. Budete mít 20 milionů hladových a všeho schopných lidí. Jihokorejci se toho dost děsí.
Miloš Podpěra (53)
Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, v osmdesátých letech byl odborným pracovníkem Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. V devadesátých letech programoval databáze pro cestovní kanceláře a byl průvodcem. Zároveň se stal (a dodnes je) spolumajitelem CK Adventura, v roce 2001 založil China Tours. Svůj podíl v roce 2005 odprodal právě Adventuře, firmu ale nadále řídí.
