Daniel Křetínský: Poskytnout zdravotní péči je povinností demokracie | E15.cz

S čísly kolem koronaviru se pracuje špatně, říká Daniel Křetínský

Tereza Zavadilová

Smrtnost na nákazu COVID-19 je výrazně nižší a nakaženost populace zase násobně vyšší, než na první pohled ukazují statistiky, upozorňuje miliardář Daniel Křetínský. Sám touto nemocí prošel. „Není nutné žít v panickém strachu z viru, pro zdravou populaci neznamená riziko. Ale je třeba přijmout omezení a vést doslova boj za to, aby lidé neumírali zbytečně, kvůli nedostupnosti potřebné zdravotní péče,“ říká v exkluzivním rozhovoru, který poskytl deníkům E15 a Blesk. Vláda přijala opatření rychle, proto podle něj v Česku nedošlo k vývoji jako v Itálii. Získal se tím čas na zásobování, nemocnice se mohou lépe připravit. „Ta striktní opatření však mají smysl jen po nějaké období. Pokud bychom se všichni drželi v izolaci tři nebo čtyři měsíce, riskujeme, že epidemie přijde později se stejnou silou. Způsobili bychom ekonomickou krizi a nevyřešili problém,“ vysvětluje. Nákaza změní spoustu věcí, přijde ekonomický propad. „Některé debaty - třeba o energetice - by se mohly začít vést racionálněji,“ říká.

Uvedl jste, že jste byl pozitivně testován na COVID-19. Proč jste test podstoupil?

Testován jsem byl pro podezření na přítomnost koronaviru ve svém okolí. Všichni, s nimiž jsem podstoupil testy, měli negativní výsledek včetně jediného člověka, od kterého bych to mohl přímo dostat. Já jsem byl testován pozitivně. To bylo ve středu 12. března. Od té doby jsem v izolaci. Neměl jsem žádný z příznaků, který by mi umožnil poznat, že jsem nakažený, žádná teplota ani kašel, jen lehká rýma, normálně jsem pracoval. Musel jsem si ty věci zpětně interpretovat.

Co jste prožíval, když jste to zjistil?

Ovládla mě šílená panika, že jsem nakazil strašnou spoustu lidí. Obvolal jsem všechny, se kterými jsem se potkal – u nás i v zahraničí. Mnozí se nechali přetestovat, celkem 27 osob. A všichni byli negativní. Včetně rodiny, masérky, zubní hygieničky i spolupracovníků ve firmě, kteří kvůli tomu museli být čtrnáct dní v karanténě.

Pak ale převládlo obrovské překvapení, jaký průběh může nemoc COVID-19 také mít. Na základě čísel, která jsem pak studoval, mám na problém koronaviru dost jiný pohled, než je ten, který momentálně dominuje.

Denně se objevují statistiky, jak přibývají nemocní. Jak je čtete vy?

Je naprosto evidentní a považuji to za neuvěřitelné, jak špatně se pracuje s čísly. Netýká se to jen České republiky. Vezměme nejpostiženější zemi, Itálii, kde bohužel lidé neumírají čistě kvůli koronaviru, ale protože jim na řadě míst zkolabovalo zdravotnictví. Statisticky v tomto období umírají v Itálii v průměru dva tisíce lidí denně. Za dobu, co je COVID-19 v Itálii intenzivní, tedy déle než měsíc, tam zemřelo přes šedesát tisíc lidí. Deset tisíc lidí, kteří umřeli na COVID-19, je hrozné číslo, ale je to deset tisíc z více než šedesáti tisíc.

Jako druhou statistiku použiji Jižní Koreu, zemi, která si s koronavirem poradila dobře. V Jižní Koreji statisticky umře za dva měsíce, po které tam virus je, 50 tisíc lidí. A na COVID zemřelo sto čtyřicet osob, tedy 0,3 procenta zemřelých. Doplním, že v České republice zemře průměrně denně přes 300 lidí, v tomto období patrně více. Za poslední týden tedy téměř jistě zemřelo přes dva tisíce Čechů. V tomto kontextu musíme tragické zprávy o zemřelých na COVID-19 vnímat.

Vždyť svět reportuje desetitisíce mrtvých…

Je to tak a je to hrozný počet životů, ale stále platí, že je to cca 15 procent osob, které zemřou za toto období každý jiný rok. Ještě jiný pohled: v Itálii žije 13,1 milionu lidí starších pětašedesáti let. Na COVID-19 zemřelo přes 10 tisíc lidí s průměrným věkem přes osmdesát let, doplňuji, že absolutní většina měla jiné vážné zdravotní problémy. V důsledku koronaviru ve spojení se selháním zdravotní péče tedy zemřelo 0,076 procenta italské populace nad 65 let. Z deseti tisíc důchodců nad pětašedesát let jich tedy zemřelo na koronavirus více než sedm, tedy méně než jeden z tisíce.

Opět opakuji, že každý ztracený život je obrovskou tragédií, celkový počet ještě strašnější, a to nejsme ani v Itálii na konci. Přesto všechno ale ani v Itálii neplatí, že skupina nad 65 let, o které říkáme, že je ohrožená, masově vymírá. Je to méně než jeden z tisíce. Na druhou stranu takový výsledek v České republice v žádném případě nemůžeme připustit a věřím, že nepřipustíme. Kromě objektivního počtu obětí, což je samozřejmě zásadní, jde i o princip. Z pohledu základních lidských práv a celého uspořádání demokratického systému je hodnotově naprosto nepřijatelné, aby lidé umírali, protože jim nebyla poskytnuta zdravotní péče. To by bylo obrovské selhání.

Zmínil jste, že jste onemocněním prošel takřka bez příznaků. Myslíte tedy, že populace je koronavirem zasažena mnohem více? Když statistika vychází hlavně z počtu testovaných lidí…

Představa smrtnosti, tedy procenta mrtvých lidí ze skupiny nakažených, počítaná tak, jak se dnes běžně děje, je zjevně nesprávná. Každý, kdo uvažuje logicky, musí chápat, že vzoreček, kdy máte v čitateli počet mrtvých a ve jmenovateli počet pozitivně testovaných, neukazuje smrtnost. Je nesporné, že počet pozitivně testovaných je mnohem menší než celkový počet nakažených.

Máme výsledky testů. A z nich vychází, že z testovaných lidí je mezi pěti až deseti procenty pozitivních. To platí i pro Českou republiku – šest procent lidí, kteří přijdou na testy, má pozitivní výsledek. V žádném případě tím neříkám, že koronavirus má šest procent populace České republiky, která měla poslední měsíc rýmu. Ale to číslo může být podobně daleko od pravdy jako závěr, že se počet testovaných rovná nakaženým.

Zajímavé jsou i údaje ze zemí, kde se hodně testuje. V Německu ukazuje takto chybně vypočtená smrtnost 0,75 procenta (430 úmrtí vs. 58 tisíc pozitivně testovaných), a přitom je jasné, že aktuální skutečná smrtnost je mnohem nižší, protože i v Německu je nakažených jistě násobně více než testovaných. Rozhodně neprohlašuji, že nepřijdou další úmrtí nebo se situace nemůže ještě nepříznivě vyvinout. Ale reálná smrtnost rozhodně není v řádu více procent, příklad Německa, pokud se tam situace dramaticky nezhorší, spíše ukazuje na smrtnost v řádu nižších desetin procenta. Za předpokladu, že nedojde ke kolapsu zdravotnictví.

I normální populace, která nemá vážné zdravotní problémy a není ve vysokém věku, dnes žije ve strachu, že když vyleze na ulici, hrozí jí smrt. Jako by tu byl mor, který vyhladí desetitisíce lidí. To se prostě nestane.

Na druhou stranu opakuji, že boj proti koronaviru dává absolutní a obrovský smysl, jen se vede z jiného důvodu, než že by tu mělo zemřít několik procent populace.

Za co se tedy ten boj vede?

Za to, abychom tu neměli zbytečná úmrtí. Abychom se nedostali do situace, že nebudou stačit zdravotnické kapacity a nedokážeme se o lidi postarat. Vedeme boj, aby lidé neumírali zbytečně. V Itálii by někteří pacienti z těch 10 tisíc mrtvých mohli žít, pokud by dostali zdravotní péči, kterou dostat měli. Navíc se obávám, že v Itálii bude letos celkově vyšší mortalita a že koronavirus nepřímo zabije více nenakažených než nakažených. Kvůli přetížení zdravotnictví, omezujícím pravidlům a panice mají i nenakažení horší přístup ke zdravotní péči.

I když smrtnost na koronavirus není tak obrovská, jak si lidé myslí, problémem je, že se šíří agresivně a u určitého počtu pacientů má velmi vážný průběh, který vyžaduje hospitalizaci. A to přetěžuje zdravotní systém. Na rozdíl od chřipky, která jej nepřetíží. Proto musíme přijmout omezující opatření a být disciplinovaní. Pokud bychom nebyli, dočkáme se tragédie jako v Itálii, lidé budou umírat zbytečně.

Na co by se tedy vláda měla soustředit? Na posílení zdravotní péče? Na zdravotní vybavení, na lůžka a ventilátory?

Česká vláda udělala velmi dobře, že opatření přijala rychle. Proto nemáme zatím žádný vážný problém jako v Itálii. Získali jsme čas na zásobování, nemocnice se mohou lépe připravit. Je potřeba ocenit, jak se daří především ministru vnitra Hamáčkovi organizovat pomoc. Také získáváme další poznatky o koronaviru.

Ta striktní opatření však mají smysl jen po nějaké období. Pokud bychom se všichni drželi v izolaci tři nebo čtyři měsíce a viru se zdánlivě zbavili, riskujeme, že epidemie přijde později se stejnou silou. Že tu křivku s prudkým nástupem jen odložíme. Způsobíme ekonomickou katastrofu a nevyřešíme problém. Strategie předních států je jasná, usilují o zploštění křivky, o postupný náběh nákazy.

Takže opatření vlády považujete za správná?

Myslím, že vláda reagovala v zásadě dobře. Když vynechám šílený výrok pana Prymuly, ke kterému jinak chovám velký respekt, že se možná několik let plošně nebude moci cestovat. To jsou šílené nápady. Chápu, že když bude někde ohnisko koronaviru nebo jiné nemoci, která by ohrožovala zdraví českých občanů, je možné na určité období omezit cestování do konkrétního státu. Ale dlouhodobé naprosté uzavření hranic je v rozporu s listinou základních práv a svobod. Naštěstí na to česká vláda nijak nenavázala, byl jen jeden výrok.

Ukazuje ale dobře, co je riziko celé věci. Že pokud začnou převládat emoce, může dojít ke zkratům a nesmyslným a nebezpečným nápadům směřujícím ke zdravotně-policejnímu státu. Ale opakuji, že česká vláda zatím jedná velmi dobře. Nicméně je před ní úkol určit a správně načasovat další kroky. Přílišné prodlužování tohoto stavu to určitě není. Na druhou stranu samozřejmě nejsem odborník, abych mohl říci, kdy je čas přejít na jiný typ omezení. Osobně si myslím, že bude spočívat v uvolnění režimu pro většinu populace a zvýšenou ochranu pro více ohroženou část. Současně s jistotou vím, že nynější striktní stav je třeba absolutně využít pro maximalizaci potřebných zdravotnických kapacit a jejich vybavení.

Krom uzavření hranic a omezení pohybu jde i o opatření na záchranu ekonomiky. Padají různé plány od státních záruk za úvěry či přímých podpor až po nápady typu zákazů vyplácení dividend do zahraničí. Hrozí, že stát bude dlouhodobě zasahovat do byznysu?

Některá odvětví ekonomiky se zastavila, spousta podniků musela úplně přerušit provoz, což má obrovský druhotný dopad na další podniky. A to je přesně okamžik, kdy stát musí poskytnout pomoc. Na rozdíl od krize 2009 přichází reakce států rychle a dobře. Záchranný balík v USA má obrovský rozměr, stejně tak, přesněji relativně ještě větší, v Německu.

Stát musí zasáhnout v několika směrech. Musí udělat maximum, aby eliminoval zbytečnou nezaměstnanost a pomohl menším podnikům překonat úplný výpadek příjmů za podmínky zachování zaměstnanosti. Druhým opatřením je dobrá péče o nově nezaměstnané. Třetím klíčovým pilířem je zajistit dostupnost půjček pro firmy, které teď procházejí ekonomickým šokem. Tato pomoc je návratná.

Dalším důležitým bodem jsou ujišťující a pozitivní signály zahraničním investorům. Tedy přesný opak nápadu na zákaz vyplácení dividend do zahraničí, to by mohla být pro českou ekonomiku smrtelná rána. Musíme si uvědomit, že přijde krize a řada důležitých zahraničních podniků bude omezovat výrobní kapacity a každopádně investice. A my přece potřebujeme, aby tyto firmy kapacity a investice v České republice neomezily nebo omezily co nejméně. Potřebujeme, aby se tu Volkswagen cítil jako vítaný a vyhodnotil si, že Česká republika je pro něj nejlepším investičním prostředím a kapacity tady chtěl zavřít jako poslední – tak mu asi nebudeme zakazovat, aby si vyplácel dividendy.

Komplexnější je situace v bankovnictví, tam jistý tlak vzhledem k roli bank v ekonomice a i platné regulaci chápu. I u nich ale musíme postupovat citlivě, mimo tuto oblast by to byla naprosto zásadní chyba.

Jak vy teď řídíte své firmy napříč Evropou? Váš holding působí na řadě trhů a máte možnost srovnávat – Česko, Německo, Francii, Itálii…

Můj osobní odhad je, že z těch velkých ekonomik výrazně nejlépe dopadne Německo. Bude mít nejmenší ztráty, přitom nemá nejvíce restriktivních opatření. Má mnohem méně mrtvých než Francie, Británie a dramaticky méně než Itálie. Mají vyšší kapacitu nemocnic, zejména jednotek intenzivní péče, reagují rychle, jsou výborně zorganizovaní. Toto bude znít děsivě a cynicky: ta dosavadní úmrtí makroekonomicky neznamenají nic podstatného, mohou ale mít obrovský dopad na psychiku národa a tím i celkové chování populace. Takže státy, které projdou krizí úspěšně, budou patrně pociťovat i méně negativní ekonomické dopady. Z ekonomického pohledu je ale samozřejmě naprosto zásadní doba trvání omezení pohybu osob a uzavření většiny služeb. Každý týden se bude počítat.

A jak řídím firmy? Jsem dvanáct hodin denně na telefonu, takže jsem se za celou dobu fyzické izolace zatím ani necítil sám nebo stísněně. Chybějí vám vaši nejbližší, ale jiný problém jsem neměl.

Ještě zpátky k Itálii, expozice EPH je tam hodně významná. Jak to tam teď vaše podniky zvládají a jak to vidíte do budoucna?

Pokud jde o energetiku, je krizí také zasažena, ale rozhodně není nejpostiženějším sektorem. Infrastruktura ještě méně. Výroba energie je postižená krizí cen komodit i poklesem poptávky, přesto to není fatální. Co se týče EPH a energetického sektoru v Itálii, z ekonomického pohledu nervózní nejsem. Z lidského hlediska s Itálií opravdu soucítím.

V dalších oborech, ve kterých jsme, vidím největší dopady zatím asi na média. To pro nás není hlavní ekonomická aktivita, ale média jsou ve složité situaci, zejména tisk. Všechna média musejí fungovat, dokonce v těžších podmínkách, tisku ale navíc vypadly nejen příjmy z inzerce, ale jsou velká omezení v distribuční síti, která mají vliv na prodejnost tištěných verzí, takže dostávají negativní hit ze dvou stran. Naopak například dobře funguje e-commerce. Jsem rád, že se našim firmám daří zvyšovat kapacity a poskytovat služby, které jsou nyní pro české domácnosti zásadní.

Do doby pandemie sílil politický proud ekologického a klimatického aktivismu a vypadalo to, že se mu byznys bude muset radikálně podřídit. Myslíte, že se v souvislosti s nepochybným poklesem ekonomiky některá již schválená opatření zmírní?

Myslím, že by nebylo správné najednou zcela ustupovat z tématu, které bylo prioritou politiků řady zemí. Co dává smysl, je přehodnotit jednotlivá opatření. Za sebe musím říci, že i kdybych byl prvním bojovníkem proti klimatické změně, nevolil bych opatření, která byla schválena.

Nesporně v evropské regulaci existuje řada bodů, kde můžeme pomoci ekonomice, aniž bychom ubližovali ambicím v oblasti CO2. V Evropě jsme nejvíce zvyšovali náklady života střední třídy, i když to nebylo vidět – prostřednictví růstu ceny některých komodit, třeba elektrické energie, ale nejenom té. Přitom to z hlediska dosahování energetických cílů ani nebylo potřeba. Takže věřím, že ta debata teď možná proběhne racionálněji.

Takže třeba prodloužení lhůt odstávek uhelných elektráren by mohlo být reálné?

Podstata problému je, že politika se soustředila na omezování emisí v Evropě. To zmatení čísel je bohužel podobný příběh – v jiném gardu – jako u koronaviru. Více než devadesát procent emisí na Zemi není způsobeno člověkem ve formě spalování, ale významnou část těchto devadesáti procent může člověk ovlivňovat. Například to, jak se pracuje v zemědělství, má větší dopad než celá doprava. Obrovský vliv má deforestace, lesní požáry. To ale evropská politika neřešila buď vůbec, nebo částkami v řádu desítek milionů eur v případě Amazonie.

Soustředili jsme se na oblast emisí a tam jsou již čísla přesná. V případě emisí CO2 vytvořených spalováním jich vzniká devět procent v Evropě. Na to, abychom řešili těchto devět procent – devět procent z deseti procent, tedy méně než jedno procento – šly záchranné balíky v hodnotě bilionů eur. Toto procento s klimatickou změnou neudělá nic. A jediný argument je, že musíme jít ostatním příkladem. Byla to politika divných gest.

Jak konkrétně by to tedy mělo vypadat?

Mělo se říci: jsou tu takové peníze a za ně chceme ušetřit co nejvíce emisí. Kdybychom to udělali, nebudeme nahánět Volkswagen, že jeho diesel má o 0,1 emise CO2 méně nebo více, ale budeme řešit, že v provozu jsou dvacet třicet čtyřicet let stará auta, která mají mnohonásobné emise CO2 a v obrovských násobcích emise pevných částic a dalších splodin a přímo do obličeje vám foukají rakovinu. To je realita i v České republice, kde je průměrné stáří vozového parku patnáct let.

Podobně v energetice: v Evropě budeme zavírat elektrárny s účinností 44 nebo 45 procent, propustíme lidi, budeme mít dražší elektřinu, místo abychom investovali do modernizace elektráren v zemích, kde běží staré uhelné elektrárny s účinností dvacet procent a kde působí lokální ekologickou katastrofu, protože tam jsou těžké smogy. Přitom mohla být práce pro evropský průmysl a Evropa ještě mohla exportovat technologický standard a vlastnit další aktiva v zahraničí. Snižovat emise CO2 bychom tedy mohli mnohem racionálněji, pokud bychom jednali globálně.

Pro představu: evropské emise CO2 klesají v posledních letech v řádu 50 až 160 milionů tun, zatímco zbytek světa roste mezi stovkami milionů a miliardou tun, tedy v řádu velkých násobků. Navíc v EU tlačí pokles emisí regulace, která zdražuje elektřinu, zatímco zbytek světa se mezi uhlím a plynem rozhoduje čistě ekonomicky a snižuje tak cenu elektřiny. Relativně menší globální růst emisí CO2 za 2019 máme jen proto, že byl extrémně levný plyn. Z toho je asi jasné, že šetřením pouze evropských emisí toho v boji proti globálnímu oteplování příliš nezmůžeme.

Vidíte nějaké byznysové příležitosti, které ze současné situace plynou? Co budou nadcházející trendy?

Nová situace vždy přináší nové možnosti. Určitě se ukáže, že některé věci umíme udělat efektivněji. Na konkrétní úrovni nesporně platí, že budou investoři, kteří budou umět dělat správná rozhodnutí ve správný čas a jako při každé krizi se trh změní. Někdo významně oslabí, jiný posílí. Řada firem zvýší v této situaci svoji efektivitu. V některých směrech se může změnit naše spotřebitelské a nákupní chování. Patrně se zvýší podíl e-commerce, který současně zlepší svoje služby. Přinese to poučení a nové modely fungování některých služeb. Ale aby bylo jasné: radost z krize nemám, tím méně, že umírají lidé.

Musíte zásadně měnit strategii skupiny?

Považoval bych za vysoce neprofesionální, kdybychom ji neměnili. Ve chvíli, kdy se mění vnější prostředí, musíte reagovat.

EPH i vaše ostatní aktivity od minulé finanční krize vyrostly. Vybudoval jste skupinu, gigant, který má evropskou váhu. Jste dobře vybaveni na to vyjít i z této krize jako vítězové? A kam půjdete dál?

Snažíme se využít toho, že máme dobrou finanční i likviditní situaci a jsme silná firma. Krize se v našem hospodaření promítne mírně negativně, nicméně méně než u drtivé většiny ostatních. Co se týče dalšího růstu, mohu avizovat, že měli jsme připraveno jedno oznámení týkající se uspořádání naší skupiny a její strategie, které by už bylo vydáno, kdyby nepřišla krize. Platí, že EPH je nadále energetickou firmou, ale je evidentní, že investujeme i do jiných oblastí. Tento trend bude pokračovat. Takže my, ta stejná skupina osob v malinko jiném uspořádání, budeme investovat více mimo energetiku. Energetika je dál náš klíčový obor, ale příležitosti pro atraktivní růst jsou omezenější.

Budete se pohybovat v evropském rámci, nebo hodláte zamířit i jinam?

Naším základem je rozhodně Evropa. Při naší velikosti – a už to je součástí našeho uvažování – bych považoval za vysoce racionální, abychom měli nějakou materiální aktivitu ještě ve Spojených státech, ale nevím, jestli se to podaří.

Může současná situace negativně dopadnout na Evropskou unii? Státy se izolují, ozývá se občas kritika, že EU nezasáhla správně…

Z tohoto hlediska riziko oslabení evropské integrace nevidím, nejsou pro to důvody a bylo by to nešťastné. Evropská unie teď ani masivně konat nemůže. Současný problém se řeší na úrovni národního státu. Ale doufám, že to povede k tomu, aby Evropská unie byla méně ideologická a více pragmatická, tento tlak krize, myslím, přinese. Bude samozřejmě záležet také na tom, jestli v nynější krizi zapomeneme na evropskou a mezinárodní solidaritu. Pokud budeme mít například fobii z Italů, může to evropským projektem otřást a mohlo by to mít dopad na vztahy mezi národy. Abychom se báli podat Italovi ruku, to bych se strašně styděl.

Daniel Křetínský (44)

Je z 94 procent spolumajitelem Energetického a průmyslového holdingu (EPH), který spoluzakládal. EPH působí v devíti státech střední a západní Evropy. Křetínský dále podniká v oblasti retailu či průmyslu. Je předsedou představenstva AC Sparta Praha. Vystudoval politologii a práva. Je spolumajitelem vydavatele deníku E15, společnosti Czech News Center.

 

Rozhovor Daniela Křetínského pro deník Blesk čtěte ZDE

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!