Zcela samořiditelná auta bez řidičů budou běžnou součástí provozu do patnácti až dvaceti let. Ještě dříve do nich mohou usedat například američtí senioři. „Zdravotní prohlídky kvůli řidičáku jsou v USA postrachem. Bez auta tam nemůžete skoro nic. A starší lidé například kvůli špatnému zraku už řídit nemohou. I proto by starší mohli být prvními zákazníky autonomních vozů,“ říká Jiří Matas, vědec a profesor působící na Fakultě elektrotechnické Českého vysokého učení technického v Praze.
Věříte, že budou po Praze běžně jezdit autonomní auta?
Myslím, že je to téměř jisté. Od chvíle, kdy Guglielmo Marconi využitím snad sto metrů vysoké věže spojil bezdrátovým signálem Ameriku s Evropou, bylo jasné, že půjde komunikovat mezikontinentálně, a tedy po celém světě, ale zároveň i to, že si tak velkou anténu s sebou nikdo nosit nebude. Ale když mám princip, začnou inženýři vylepšovat – zařízení lze zmenšit, zjednodušit, zlevnit, zvýšit jeho spolehlivost.
Dnes vidíme, že jsou autonomní auta vybavená mnoha senzory a velmi dobrým modelem prostředí, tedy „mapou“. Díky radaru, lidaru (zařízení dálkově měřící vzdálenosti pomocí laseru – pozn. red.), ultrazvuku a kamerám víte docela dobře, kde jste a co je kolem. Je to statická část, například lampa, a dynamická část, třeba ostatní auta, chodci nebo v Austrálii klokani skákající do silnice, se kterými má autonomie problém. Už dnes autonomní auta spolehlivě zvládnou snazší jízdu po dálnicích. A spolehlivost se bude zvětšovat i v náročnějším prostředí.
Třeba ve městech?
Ano. Praha určitě patří k velmi složitým místům: ulice nejsou rovné, je tu spousta nestandardních povrchů, všude samá tramvaj. Postupem času tyto vozy proniknou i do měst, ale ještě to potrvá. Můj odhad je patnáct až dvacet let do doby, kdy budou autonomní vozy běžnou součástí provozu. Za deset let se s nimi setkáme na letišti, kde známe předem dané trasy. Typicky malý autobus, který vozí z terminálu lidi na parkoviště. Takových příkladů je hodně, třeba autobusy v nemocnicích, které rozvážejí lidi mezi pavilony. Ideální místo pro start autonomních vozů ve velkém jsou jakási „městečka seniorů na Floridě“.
Proč?
Žijí tam prakticky jen sedmdesátiletí a starší lidé. Tato městečka lze velmi dobře a snadno centrálně řídit. Je to takový domov důchodců na velké ploše. Jsou tam menší domy, kde žijí američtí senioři, mají tam bazény, golfová hřiště a hlavně příznivé počasí. V takovém městě lze snadno rozhodnout, že jeden silniční pruh bude určen autonomním autům. Senior si ho objedná, nasedne a zadá cíl. Projekty jsem už viděl, je to kontrolovatelné prostředí. I proto je to pro autonomní vozy vhodné. Zdravotní prohlídky kvůli řidičáku jsou ve stáří v USA postrachem. Bez auta tam nemůžete skoro nic. A starší lidé už například kvůli špatnému zraku řídit nemohou.
I proto by senioři mohli být prvními zákazníky autonomních vozů. Naplánovali by si základní trasy: za rodinou, na nákup, na poštu a k doktorovi. Auto by ty trasy spolehlivě zvládlo, postupně by se učilo. Barevně auta odlišíte, aby ostatní řidiči věděli, jaké chování od nich mohou čekat, a máte vyhráno. Podobných situací, kdy budou tato auta potřeba, brzy přibude.
Postupně, nebo náhle?
To je přesně ta otázka. Německo může dovolit, že na jeho dálnicích budete moci zapnout autopilot. Ostatní země by se přidaly. Krok za krokem by se rajón pro tato auta rozšiřoval. Anebo tu je druhá varianta, kdy by těchto aut skokově přibylo. Dovedu si představit, že by se naopak zakazovalo někam vjet řidičům, jejichž auto nemá autonomní řízení. Stejně jako mobily byly začátkem devadesátých let raritou a za pár let je měli „všichni“. Nevíme, kdy to přepnutí nastane, že jsme ale na začátku nějakého náběhu, o tom není pochyb.
Kromě technických jsou tu i právní výzvy. Legislativa nepočítá s tím, že by posádka vozu nenesla odpovědnost za jízdu.
Ano, to je bariéra. Ale i právní aspekt se zvládne. Ano, autonomní auto bohužel tu a tam někoho zabije nebo zmrzačí, to je nevyhnutelné, podobně jako v letecké dopravě. Pokud ale bude takových případů podstatně méně než u lidských řidičů, volba bude jasná. Lidé to postupně pochopí. Musejí si ale zvyknout, že i počítač, který zpracovává nepřesná, zašumělá nebo neúplná data, dělá chybná rozhodnutí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
