Český cestovatel a spisovatel Miroslav Zikmund, který s Jiřím Hanzelkou jako první projel vozem Núbijskou poušť, se dnes dožívá sta let. V exkluzivním rozhovoru pro Svět motorů mluví o reportážích pro stejnojmenný časopis i dalších zážitcích. „V Habeši nás přepadli lupiči. Řídil zrovna Jirka, já jsem střílel skrz střešní okno. Když jsme ujeli, říkal Jirka, pozor, máš tam ještě jeden náboj. Já řekl, nemám, a vyšla rána. To byla hrozná situace. Kdybych měl tu pistoli namířenou trochu jinak, tak bych toho Jirku zastřelil,“ vzpomíná.
Vzpomenete si ještě, jak se to seběhlo, že se vaše cestopisy začaly objevovat i ve Světě motorů?
Měli jsme s redakcí předem uzavřenou smlouvu. Reportáže jsme tak posílali pravidelně nejen do Československého rozhlasu a Světa práce, ale také do Světa motorů.
V roce 2004 jste dal Světu motorů rozhovor, v němž jste přiznal, že už neřídíte. Jako jeden z důvodů jste jmenoval piráty silnic, proti nimž je policie bezbranná, a volal po zavedení bodového systému. Od roku 2006 jej máme. Sledujete aspoň z pozice spolujezdce na silnicích nějaké zlepšení?
Tak na to mám odpověď jednoznačnou: Obrovské zhoršení. Dramatické zhoršení. A ten náš slavný parlament, ti naši poslanci, místo aby dali policistům zelenou, aby pachatelům nejhorších přestupků zabavovali auta a zadržovali řidičáky aspoň na pět let, tak pořád jen mluví. To je všechno na draka. Tady zkrátka chybí pádná ruka vykonavatele práva a pachatelé největších přestupků se vždy nějak vykroutí. Zabavit auťák a vzít řidičák aspoň na pět let se slovy koukni, cos provedl. Tak, jak to dělají jinde.
Musíme se teď přiznat, že jste nás tak tvrdou odpovědí trochu zaskočil. Z čeho tento váš přísný názor vychází?
Jezdí k nám zahraniční řidiči, často Němci, s tím, že mohou lítat, jak chtějí. Kdyby udělali takový přestupek doma, policie s nimi zatočí. Jezdí se do České republiky vyřádit a zkoušet benevolenci policistů. Vím to od svých přátel z Německa, že si to u nich mnozí pochvalují.
Kromě psaní a fotografování jste jistě musel být i velmi zručný mechanik. Udržet na cestách a necestách osmiválcovou tatru v provozu, to muselo být náročné, a byli jste odkázáni jen sami na sebe.
S Jirkou Hanzelkou jsme prošli velmi důkladnou přípravou před odjezdem. Jednak na montážní lince v Tatře, jednak v autoopravně v Kopřivnici, tam jsme dostali pořádnou školu! Vřelejší vztah k autům měl Jirka Hanzelka, jehož tatínek pan Ferdinand Hanzelka byl zajížděcí řidič tatry. Takže Jirka se takříkajíc pod autem narodil. Když jsme odjížděli, řekl, kluci, teď se posadíte za volant a ukažte, co umíte. Zkoušel nás z řazení, kdy do zatáčky přidat plyn kdy ho naopak ubrat.
Musíme říct, že při čtení vašich cestopisů nás jímala hrůza co by bylo, kdyby vůz třeba v Núbijské poušti selhal. Obavu z například vyteklého ložiska v motoru, což je krásný historický technický termín, kdy se po selhání hydrodynamického mazání kompozice v šálách kluzného ložiska klikové hřídele prostě roztekla, naznačujete sám. Nás napadají desítky dalších fatálních závad – třeba vysypané ložisko v převodovce, ustřižené nýty či šrouby v diferenciálu. To auto muselo mít zkrátka velmi dobrou duši, že?
Však jsme si ji také ve chvílích odpočinku pohladili po zadečku, tatřičku, vždyť to byla jediná ženská v našem kolektivu. A nikdy jsme nezanedbávali preventivní servis, olej jsme měnili často a v sebehorších podmínkách.
Vzpomenete si, jakou nejtěžší opravu jste na voze dělali?
Nejhorší bylo, když nám v Kordillerách prasklo péro. To, které Jirka po několika dnech donesl od kováře, přesně nesedělo, museli jsme jej zkrátit ruční pilkou na železo a bylo z velmi tvrdého materiálu. V té nadmořské výšce to byla jistě nejtěžší oprava za celou naši cestu.
Vaše tatra, která je dnes vystavena v technickém muzeu a stala se národní kulturní památkou, má na palubní desce před spolujezdcem průstřel. Jak se to stalo?
V Habeši nás přepadli lupiči. Řídil zrovna Jirka, já jsem střílel skrz střešní okno. Když jsme ujeli, říkal Jirka, pozor, máš tam ještě jeden náboj. Já řekl, nemám, a vyšla rána. To byla hrozná situace. Kdybych měl tu pistoli namířenou trochu jinak, tak bych toho Jirku zastřelil. Druhá kulka by pak patřila mně.
