E15: Čím si vysvětlujete, že letos zkrachovalo osm cestovních kanceláří, nejvíce za poslední léta?
Ano, počet zkrachovalých cestovek je skutečně nejvyšší, ale výše škod bývala v minulosti i mnohem vyšší. Příkladem může být krach cestovní kanceláře Tomi Tour v roce 2009. Trh dovolených je v mnoha ohledech specifický, je velmi náchylný na vnější vlivy, jako jsou přírodní katastrofy nebo politická nestabilita v turistických destinacích. Ty lze opravdu jen těžko předvídat. Na tuzemském trhu je navíc abnormálně vysoká konkurence, působí tu přes tisíc cestovních kanceláří a stále vznikají nové.
Další podstatnou věcí je, že na deset největších cestovních kanceláří připadá zhruba sedmdesát procent tržeb. Trh je tedy velmi koncentrovaný a většina cestovních kanceláří má velmi malé obraty. Jejich náchylnost na vnější vlivy je obecně vyšší. Konkurenční prostředí také vede k tomu, že koncové ceny pro klienty neustále klesají a prostor pro marži je stále menší. To vše přispívá k tomu, že podnikání v této oblasti je velmi složité.
* E15: U zkrachovalých cestovek se tedy nedá mluvit o nějakých manažerských chybách, jen je semlel vývoj na trhu?
To nelze takto paušalizovat. V letošním roce zkrachovaly většinou nové subjekty. Dokonce to byly cestovní kanceláře, které vznikly s tím, že se budou specializovat třeba pouze na Řecko. To jistě nebylo rozumné. Obecně také platí ještě jedna věc: krachující cestovní kanceláře mají problém s cash flow. Objednané kapacity platí dlouho dopředu a klienti – speciálně v dobách nejistoty – odkládají rozhodnutí o nákupu zájezdu na poslední chvíli. Dovolená je navíc statek, který si každý může odpustit.
E15: Cestovky krachují v létě, ale už v zimě přece musí vědět, že nevybraly dost peněz?
Podnikání je běh na dlouhou trať. Za problémy často bývají nerealistické odhady, management do poslední chvíle doufá, že se nepříznivý vývoj obrátí, že lidé nakonec přijdou. A ono se to nestane. Často se stává, že cestovka má v určitý okamžik problémy. Ty se následně podaří oddálit, čímž se ve skutečnosti ještě prohloubí.
Cestovní kanceláře tak problémy valí před sebou. Většina z nich používá provozní či kontokorentní úvěry a jednoho dne se to soukolí zadrhne. Existují také samozřejmě případy, že majitelé dokážou situaci realisticky odhadnout, činnost utlumí a nezanechají po sobě žádné škody. Nemusí to tedy nutně končit krachem. Pak je tu pojištění pro případ úpadku, jež chrání klienta před negativními dopady plynoucími z podnikání.
V minulosti nastaly i případy, že si majitelé cestovek prostřednictvím pojištění řešili finanční problémy. Peníze od klientů si nechali a vyhlásili úpadek s tím, že zákazník dostane kompenzaci od pojišťovny. Obecně tomu říkám morální hazard.
E15: Má klient vůbec možnost poznat rizikovou cestovku, když si kupuje zájezd?
Je to pro něho dost složité. Jako první krok by si měl zjistit, zda je cestovka pojištěná. Letos se ukázalo, že to není úplná samozřejmost. Pojišťovny mají na webu on-line seznamy pojištěných cestovních kanceláří. Od věci není také prověřit si „pověst“ cestovní kanceláře například na internetu.
Předzvěstí problémů může být i fakt, že vybírá peníze extrémně dopředu, a to nikoli symbolickou částku, ale nezvykle hodně peněz. Může tak řešit problémy s cash flow. Když si kupuji rodinný zájezd za čtyřicet tisíc v listopadu na příští červen a oni po mě chtějí dopředu polovinu, tak to není úplně v pořádku. Podezřelé jsou i extrémně levné zájezdy. Je třeba si uvědomit, že každá služba má svou hodnotu a cena by s ní měla korespondovat.
