Vůdčí osobnost téměř šedesátimilionové Barmy Su Ťij, z níž nyní prchají před násilnostmi statisíce Rohingů, v krizi balancuje na tenkém ostří. Držitelka Nobelovy ceny za mír z roku 1991 ale prý nemůže jít do otevřeného sporu s armádou. „Vojáci by mohli říci: V zemi je chaos, musíme převzít vládu a udělat pořádek. Bohužel jim to umožňuje ústava,“ říká ředitelka Barmského centra Praha Sabe Soe.
Barmskou vůdkyni Su Ťij svět kritizuje, že se dostatečně nezastala menšiny Rohingů prchající ze země před etnickým násilím. Co je podle vás důvodem jejího postoje?
Není to tak černobílé, jak situaci popisují západní média. Su Ťij se dostala do politické pasti a musí našlapovat nesmírně opatrně. V zemi má pořád velkou moc armáda a existuje reálné riziko, že by využila konflikt na západě Barmy k novému puči.
Vojáci by mohli říci: V zemi je chaos, musíme převzít vládu a udělat pořádek. Bohužel jim to dokonce umožňuje ústava, kterou si generálové v roce 2008 ušili na míru, aby jim garantovala moc navěky. Takže se musíme snažit Su Ťij pochopit. Nyní nemůže jít s vojskem do otevřeného sporu.
Měla by armáda v tuto chvíli páky na „legální“ převrat?
Zvažme, že v čele tří silových ministerstev – vnitra, obrany a pohraničních záležitostí – stojí pořád vojáci. Mají také poslední slovo v bezpečnostní radě státu, kde je poměr šest vojáků vůči pěti civilistům. A armáda dostává na základě ústavy automaticky čtvrtinu křesel v parlamentu.
Co říká na problém Rohingů barmská veřejnost?
Průměrný Barmánec přijal bohužel tu interpretaci, že Rohingové jsou dočasní přistěhovalci a ne lidé, kteří v zemi žijí už po mnoho generací. I používání samotného slova „Rohingové“ se dnes Barmánci vyhýbají. Místo toho říkají přistěhovalci z Bangladéše.
Jak by se měl tedy konflikt řešit?
Je potřeba dostat k jednacímu stolu všechny strany. A to včetně vlády, armády, Rohingů, ale také třeba Arakánců, etnika ze západu Barmy, které je v konfliktu s Rohingy. Málo se mluví o tom, že i Arakánci jsou na útěku. Armáda řeší situaci v pohraničním regionu silou a ve válečné zóně vždycky trpí všichni civilisté.
Vojákům se do dialogu nikdy moc nechce. V srpnu dala mezinárodní mise vedená bývalým generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem rozumné návrhy k dlouhodobému řešení. Členové armády se přesto ohradili, proč by jim měli nějací cizinci radit, co mají dělat. Možná by mohly zatlačit Čína nebo Rusko, které mají s barmskou armádou dobré styky.
Nepomáhá, že i samotná Su Ťij má v rodině tu nejlepší referenci na armádu? Její otec Aun Schan barmskou armádu zakládal a je národním hrdinou, který se podílel na získání nezávislosti na Británii?
Však ona to také ve své rétorice často připomíná. Bohužel její otec byl zavražděn ještě dříve, než se mohla armáda reformovat ve standardní vojsko sloužící k obraně země.
Někdo současnou krizi vysvětluje přes náboženství – jako konflikt většinové buddhistické populace s muslimskou menšinou.
Kdyby šlo opravdu o náboženské důvody, už by přece konflikt vypukl dávno. Ale buddhisté neměli problém žít vedle jiné víry stovky let. Napětí vystupňovala až vojenská junta. Nejenom že problém neřešila, ale ještě nenávist záměrně rozněcovala.
Přesto jsou v zemi radikální buddhisté jako mnich Ashin Wirathu, který proslul ostrou protimuslimskou kampaní a výroky, v nichž například přirovnal muslimy k hadům nebo psům.
Po volbách v roce 2015, které vyhrála demokratická opozice, už nemají tihle radikálové takovou sílu. Mnich Wirathu sice nadále vystupuje, ale dnes dokonce tvrdí, že Su Ťij podporuje. Problém je ovšem nutné hledat opravdu někde jinde než v náboženství. Spíš v národnostních sporech.
Mají řešení?
Su Ťij musí udělat krok k vytvoření federativního státu, na němž se budou ochotny podílet i další národnosti. V Barmě je asi 135 etnik. Teď je pozornost upřena na menšinu Rohingů, ale úplně se přestalo mluvit o problémech dalších národů. Trvá válka u hranic s Čínou, kde žijí Kačjinové a Šanové.
Jsou tam tisíce ohrožených civilistů, o jejichž současné situaci se nic neví. S třímilionovou menšinou Karenů při hranicích s Thajskem uzavřela vláda už dříve příměří, ale armáda ho zase porušuje.
Co parlament, kde má po předloňských volbách Národní liga pro demokracii vedená Su Ťij drtivou dvoutřetinovou většinu?
Při seminářích, které patří k aktivitám našeho centra, se snažíme setkávat s barmskými reformními politiky. Říkáme jim: Co neuděláte teď, to už neuděláte nikdy. Využijte tu sílu, takovou už jen tak mít nebudete. V roce 2020 budou další volby, to je za chvilku. A Barmánci začínají být dost rozčarováni. Měli veliká očekávání, ale za dva roky nejde transformovat zemi, kde byl šedesát let nepořádek. Nedej bůh, aby si lidé začali myslet, že jim bylo za junty lépe.
Myslíte, že by armádní strana USDP mohla dosáhnout v příštích volbách velkého zisku křesel?
Hrozí to. Má lepší zázemí. Za státní peníze si dříve vybudovala rozsáhlou síť kanceláří, má majetek. A naopak většina nových demokratických poslanců předtím nikdy žádnou politiku nedělala. Jsou to často bývalí političtí vězňové, kteří mnoho let seděli ve věznicích. A najednou z nich mají být zákonodárci. I proto jdou reformy pomalu.
To dost připomíná období po sametové revoluci v Česku: nejdřív euforie, disidenti v parlamentu, nerealistická očekávání. A pak střízlivění.
Ta zkušenost obou zemí je opravdu v mnohém podobná. Třeba když jsem byla s bývalými barmskými politickými vězni na návštěvě v památníku Vojna u Příbrami, kde byl v padesátých letech komunistický lágr, říkali, že to vypadalo přesně jako v barmských pracovních táborech.
Byznys v Barmě už za junty ovládli „cronies“ neboli podnikatelé, kteří si vybudovali obchodní impéria díky stykům s generály. Pořád ekonomiku kontrolují?
Bohužel je nevyhnutelné, že kdo tam chce dnes dělat byznys, bude je mít za obchodní partnery. Za jakých okolností zbohatli, to se může vyšetřit a soudit, až vzniknou potřebné zákony. Ale už podle těch současných je lze postihnout, pokud škodí životnímu prostředí, neplatí daně nebo nevytvoří zákonné podmínky pro své zaměstnance. Naše centrum se snaží školit novou generaci nezávislých právníků pro oblast lidských práv, kteří dokážou zákony vymáhat.
Je už případ, kdy si zaměstnanci zlepšení podmínek prosadili?
Povedlo se to dělníkům v oděvním průmyslu, prosadili si minimální hodinovou mzdu. V Barmě je teď boom výroby oděvů, protože se tam jako do levné země přesouvá výroba z jiných asijských států. Ale s tím souvisejí špatné pracovní podmínky.
Barma platila za jednu z nejvíce zkorumpovaných zemí. Zlepšuje se to?
Příkladem má jít nová administrativa. V Národní lize pro demokracii je přijímání úplatků přísně zakázáno. Zatím ale není, kdo by to kontroloval. Země má sice přebujelý státní aparát, ale kontrolní úřad zatím ne. Proto se musíme spolehnout na zlepšení povědomí občanské společnosti, aby korupci odmítala.
Od otevření Barmy se čeká, že poroste i obchod s Českem?
Dodávky traktorů obnovil brněnský Zetor, který už kdysi v Barmě měl montážní linku. Trh testují české mlékárny nebo dodavatelé stavebních strojů. Barmské obchodní prostředí je v tuto chvíli ovšem nastaveno spíš na velké zahraniční investory a ti tam přicházejí především z Číny a jihoasijských zemí. Pro Česko proto vidím šance hlavně na úrovni menších podniků, které budou v Barmě zodpovědně podnikat.
V osmdesátých letech dodalo Československo do Barmy sedm investičních celků včetně pivovaru nebo cukrovaru. Pamatuje si to ještě někdo?
Starší generace si možná vybaví české pivo nebo motorky Jawa. Dnes má ale průměrný občan Barmy celkově minimální povědomí o vzdáleném světě, tím méně o malé zemi někde v Evropě. Ovšem většina intelektuálů si okamžitě vybaví Václava Havla, kterého mají spojeného s prosazením Nobelovy ceny míru pro Su Ťij.
V Česku panuje pochybnost, zda je korektní používat název Barma, nebo Myanmar. Česká diplomacie pro jistotu uvádí ve všech dokumentech alibistické označení Myanmar/Barma. Za jakou variantu se stavíte vy?
Naše organizace má v názvu pořád ještě Barmu. To je dřívější název, který kdysi zvolili Britové a původně se tak jmenoval i stát po získání nezávislosti. Oficiální název změnila na Myanmar až později vojenská junta. Ovšem bez toho, aby proběhlo nějaké referendum mezi lidmi. Proto se spíše symbolicky zatím držíme názvu Barma.
V Česku žije jistá komunita Barmánců. Jak je velká?
Je to asi 150 lidí z různých etnik. Přesídlila je sem česká vláda v letech 2008 až 2012 jako uprchlíky. Jsou rozptýleni do několika měst republice. Nezapřou se. V místech, kde bydlí, mívají obchody s potravinami často vykoupenu veškerou rýži.
| Pochází z Barmy, vystudovala podnikové řízení na Newport University v Kalifornii. Dlouhodobě žije v Praze a je spoluzakladatelkou obecně prospěšné společnosti Barmské centrum Praha. Dříve se věnovala rozvoji místních komunit v odlehlých barmských regionech, jako je Čjinský stát, nebo pomoci exilové barmské komunitě v Indii. Nyní se centrum věnuje především vzdělávání právníků hájících lidská práva. |
