Na Islandu musíte být kreativní, abyste se nenudili, říká režisér Sigurdsson
Islanďanovi Hafsteinnu Hunnaru Sigurdssonovi, který se dostal k filmu díky lásce ke skateboardingu, se daří. Jeho celovečerní debut Doprava doleva přetočili v Americe s hvězdami. Jeho třetí snímek Pod jedním stromem vzal do programu nejstarší filmový festival v Benátkách. Tragikomedii o vyhroceném sousedském sporu o strom, který vrhá moc velký stín, můžete nyní vidět i v českých kinech.
Známe vás hlavně díky komedii Doprava doleva, která měla premiéru na karlovarském festivalu. Pod jedním stromem je ovšem temnější film.
Ano, temnější a akčnější. Chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného.
Propagační materiály ho popisují jako městskou satiru. Souhlasíte s tím?
Jo, to asi odpovídá. Já ten popisek sice nevymyslel, ale dalo by se to tak nazvat.
Proč jste do rolí členů rodiny, která se hádá se sousedy, obsadil komediální herce?
Ve scénáři je pár velmi vtipných scén, situace, kterou popisuje, je ale dramatická, až tragická. Chtěl jsem, aby do ní herci přinesli trochu lehkosti. Proto jsem vybral lidi s přirozeným komickým talentem.
Váš vlastní smysl pro humor je také takhle temný?
Někdy, asi v tom je něco severského. Mám rád suchý humor. Pod jedním stromem má určitě v sobě, co bych nazval jako islandský humor, i když ho nedokážu popsat.
Jak jste koncipoval postavy? Spor o pokácení stromu začnou ženy, vážně se ale vyhrotí, až když se do něj zapojí i muži.
Chtěl jsem tam mít silné ženské postavy. Je to taková moderní variace na islandské ságy, kde ženy v pozadí intrikují a muži podle jejich pokynů bojují.
Inspirovaly film i nějaké skutečné osudy?
Taky, na Islandu k podobným sporům o strom dochází. Dokonce vím o případech, kdy sousedům zmizeli domácí mazlíčci, nebo jim někdo ten strom rovnou pokácel. A taky jsem slyšel historku o chlápkovi, který se díval na video sexu se svou bývalkou, jako syn hlavních hrdinů. Trochu jsem ji pro scénář upravil, ale přišlo mi to zajímavé. Počítá se masturbace u takového videa jako nevěra? Máte dovoleno mít sexuální fantazie o někom jiném? V tom synova linie odráží sousedský konflikt jeho rodičů, u kterého taky nevíte, kdo má pravdu. Dokážete pochopit obě strany.
Zvlášť když má každá rodina své trauma.
Strom můžete pak brát za symbol rodiny, za kterou každý bojuje. Jeden pár nemůže mít děti, ten druhý se vyrovnává se ztrátou syna, který zmizel. To je dost hrozné. Když se nemůžete s někým rozloučit a uspořádat mu pohřeb, zármutek vás neustále pronásleduje.
Je pravda, že jste už před natáčením zkoušel s herci na lokacích?
Ano. Je to hodně cenné. Než dorazí štáb, technické vybavení a velký stres, můžete si v klidu ozkoušet scény, prozkoumat je. Bylo to dobré pro herce, kteří měli předstírat, že v tom domě bydlí už třicet let, i pro mě, abych už předem učinil všechna velká rozhodnutí. Taky jsem na ty zkoušky pozval kameramanku a vymysleli jsme, jak budeme co točit. Ne že bychom se pak už při natáčení nikdy netočili v kruhu. Ale díky zkouškám takové záseky minimalizujete a z jednoho natáčecího dne dostanete víc.
Jak americký remake vašeho debutu nazvaný Prince Avalanche ovlivnil vaši kariéru?
Docela jo, přitáhlo to pozornost k mým filmům. Od takhle malého snímku nikdo nečekal, že by ho v USA chtěli přetočit. Většinou tam přenášejí severské detektivky. Ovšem proč ne, jde o univerzální příběh, který se může odehrávat všude. Bylo zajímavé sledovat, jak ho David Gordon Green pojme.
Green proslul komediemi typu Travička zelená nebo Princ a pruďas. Byl jste s ním ohledně remaku Doprava doleva v kontaktu?
Moc ne. Poslal mi scénář, pozval mě na plac, ale to mi nevyšlo, tak jsme se poprvé potkali až na premiéře. Docela se bál, co si budu myslet. Ale Prince Avalanche se mi líbil. I když dívat se na něj bylo trochu jako vidět svou bývalou přítelkyni s novým milencem. Když jsem pak film sledoval podruhé na Berlinale, kde soutěžil, užil jsem si ho víc.
Očekáváte, že vás někdo osloví i ohledně remaku Pod jedním stromem?
Je to možné. Scénář je dobrý a může se odehrávat v řadě zemí. Sousedské spory existují všude. I když je pravda, že na Islandu není tolik slunce ani tolik stromů.
Zato je tam hodně úspěšných umělců, i když má Island jen 300 tisíc obyvatel.
Nevím, čím to je. Asi naší dobrou komunitou, lidi se navzájem ovlivňují. Island je taky trochu nudné místo, takže musíte být kreativní a najít si něco na práci. A protože půlku země znáte, cílíte automaticky trochu výš, abyste netočili filmy jen pro své kamarády.
Jaké jsou na Islandu filmové školy? Vy jste studoval v New Yorku.
Na Islandu je jedna filmová škola, ale není to univerzita, spíš začátečnický program, po němž lidi odchází studovat dál do zahraničí. Což je dobře, pak se vrací s novými a jinými zkušenostmi.
Přemýšlel jste, že byste v USA po škole zůstal?
Ano. Jenže tam je o dost těžší získat peníze na první film. Je to taková Hlava 22, pokud jste ještě nenatočil celovečerák, nikdy vám na něj nedá peníze. Tak jsem si řekl, že na Islandu snáz natočím pár snímků a pak budu mít větší šanci, kdybych se chtěl do USA vrátit. Navíc scénáře, co jsem psal, se stejně odehrávaly na Islandu. Zatím se mi bydlet doma líbí. Díky práci hodně cestuju, což je pro život na Islandu trochu podmínka. Ale jsem otevřený režii anglicky mluveného filmu.
Pod jedním stromem vzniklo v koprodukci s Polskem. To není obvyklé spojení.
To zařídil jeden z islandských producentů, který s Poláky pracoval už na filmu Berani. Dostali jsme díky tomu podporu od polského filmového institutu a najali jsme polskou kameramanku. Filmy jsou tak drahé, že koprodukce jsou dnes hodně potřebné.
Jak velkou návštěvnost Pod jedním stromem doma čekáte?
Cokoliv od nuly po šedesát tisíc. První islandský celovečerní film vznikl až v roce 1977, tak ještě v 80. letech na každý domácí snímek automaticky přišly do kina statisíce, lidi byli zvědaví. Dneska to je mnohem těžší a už návštěvnost nad 10 tisíc lidí je dobrá. My bychom rádi měli přes 20 tisíc diváků. Chci, aby můj film lidi viděli, chci s nimi vést dialog.
Máte na Islandu hodně kin?
V Reykjavíku je tak pětadvacet pláten, pár dalších na venkově. A pořád se u nás v kinech dělají přestávky během filmu, což nesnáším. Přijde mi to hrozně neslušné a neuctivé. Prostě film přeruší, i když má jen 90 minut, začnou hrát hlasitou hudbu a počítají s tím, že lidi si zatím nakoupí další popcorn. A Islanďani si na to nestěžují! Jako režisér sice můžu říct, v jakém okamžiku mají film stopnout, ale stejně mi to přijde necivilizované.
Musíte na Islandu pracovat i pro televizi, abyste se uživil?
Nemusím. Islandská televize je navíc trochu pozadu za zbytkem Skandinávie, není v ní moc peněz. Snad se to zlepší. Pracuju totiž teď na seriálu o bývalém kapitánovi národního týmu házené, což je na Islandu velmi populární sport, než se začalo dařit našim fotbalistům, tak byl snad nejoblíbenější. Můj hrdina je padesátník, který spálil všechny mosty a není na tom dobře. Musí proto přijmout nabídku trénovat ženský tým, i když to považuje za ponížení. Bude to tragikomedie.
Autorka je spolupracovnicí redakce
