Generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub byl prakticky u všech jednání, které církve a náboženské společnosti vedly s politiky kvůli vracení části majetku zabaveného za komunistického režimu. „Jsme obezřetní, abychom nebyli vnímáni a priori jako politická síla. Abychom se o svá práva nedrali způsobem, který by byl nazván politickým,“ říká Tomáš Holub.
Zatím je vydán zlomek majetku, o který církve žádaly. Čekali jste, že to půjde rychleji?
Čekali. Skutečně vydána je například ani ne desetina pozemků. To jsou údaje Lesů České republiky a Státního pozemkového úřadu – vydáno jich je něco málo přes tři tisíce, my jsme požádali o 118 tisíc. Takže jsme čekali, že to půjde rychleji, bohužel reálná možnost vydávání začala až v době existence vlády, která má ambici býti stabilní.
Bavíme se o movitém a nemovitém majetku, o pozemcích, lesích, budovách. Kde je největší potíž?
Řekl bych, že je to v každém segmentu něco. Protože žádná část není jednolitá. Problémem, který nyní řešíme, je třeba charakteristika lesních cest na lesních pozemcích a všechno, co je s tím spojeno.
Mám tomu rozumět tak, že vám sice mohou patřit lesy, ale lesní cesty ne?
Existuje právní názor, který v této chvíli zastává především Státní pozemkový úřad, a to, že lesní cesty, které byly upraveny, jsou samostatnými stavbami, a tím pádem nebudou vydány. My to rozporujeme, ukazujeme mapy z první poloviny dvacátého století, kde ony cesty již existovaly. Připomínáme literu zákona, že se věci vydávají s tím, co s nimi funkčně souvisí. Nicméně pozemkový úřad požádal o stanovisko Ústav státu a práva. To jsou záležitosti, které vydávání majetku prodlužují na celé týdny či měsíce.
Lhůta, do níž měl být majetek vydán, už minula, parlament má najít nový termín.
Ano, většina lhůt je již dávno za námi. A domnívám se, že i kdyby parlament předložené návrhy schválil, tak to bude v době, kdy už zase budou passé. Je to záležitost, která má s faktickým vydáváním majetku máloco společného.
Představa, že pro církve bude prvotním partnerem kraj, je nerealizovatelná. Nejprve musíme mluvit o tom, jaké je postavení církve ve školství nebo ve zdravotnictví v České republice jako takové. Teprve potom se může otevřít prostor k jednání s kraji
Při pohledu zvenku to vypadá, že si katolická církev řekla – restituce budeme řešit tak, jak přicházejí. Proč jste zvolili tak pasivní přístup?
Pro nás je základním smyslem, abychom mohli v této společnosti působit jako ti, kteří nabízejí své služby a kteří hlásají evangelium. Majetek je skutečně jenom prostředkem k tomu, abychom mohli konat. Proto vždy vážíme, jestli kroky, které by možná byly i právně obhajitelné, vedou k tomu, co jako církev konáme, anebo nám naše konání spíše budou znemožňovat. Biskupové zvažují velmi poctivě. Nám nejde o to, abychom získali majetek proto, abychom ho měli, ale proto, abychom s ním mohli pomáhat společnosti. Snahu hledat spíše společné pohledy vnímám jako smysluplnější nežli jít do ostrého sporu.
Odpůrci majetkového narovnání jsou agilní – viz návrh novely školského zákona, podle níž mají církevní školy přijít o státní příspěvek na provoz. Hodláte se bránit?
To je určitě věc, u níž se hlasitě bráníme. Chceme ukázat, že argumenty, které byly prezentovány ze strany pana ministra Chládka, jsou nepravdivé. To je věc, kterou říkáme velmi jednoznačně.
Asociace krajů navrhla zřízení společného fondu, do nějž by část peněz vložily kraje a část prostředků církve – z finančního odškodnění. Financovat by se měly projekty ze sociální oblasti, zdravotnictví a školství. Je pro vás taková možnost přijatelná?
Kooperativní model je pro nás přijatelný. To znamená církev jako součást společnosti, která pomáhá tam, kde to stát potřebuje. To ale nejprve předpokládá dohodu se státem. Teprve potom je možné jednat na nižších úrovních. Představa, že pro jednotlivé církevní subjekty bude prvotním partnerem je pro nás nerealizovatelná. Nejprve musíme mluvit o tom, jaké je vůbec postavení církve například ve školství, ve zdravotnictví nebo v oblasti kulturních památek v České republice jako takové. Toto je věc, po které voláme, toto byl závěr, který jsme nabídli po jednání se sociální demokracií a hnutím ANO. Na tom trváme, teprve potom se může otevřít prostor k jednání s kraji.
Mluvíte, řekněme, o generální dohodě se státem. Co by konkrétně měla obsahovat?
Idea je, že stát za podmínek, které budou nějakým způsobem deklarovány, začlení církevní aktivity do své představy, jak mají církve sloužit společnosti. Například, bude-li existovat síť církevních škol, nebude ambicí státu budovat paralelně zařízení, která budou zcela konkurenční. Nebo budeli někde církevní hospic, nebude se vedle něj stavět krajský. Měla by to být dohoda stanovující, za jakých podmínek je církev připravena s kapacitami, které má, eventuálně jejich rozšířením, vstoupit do systému péče o společnost.
Vlády se mění, ideálně ve čtyřletém horizontu. Dá se vůbec uzavřít smlouva na mnoho let dopředu?
Vlády mohou slíbit něco jenom na dobu, po kterou jsou u moci. Ovšem stále máme naději, že dohody, které mají smysl a něco vytvářejí nikoli na základě vzájemného obchodu, ale na základě smysluplné pomoci, by mohly mít delší trvání, než je období jedné vládní garnitury. To je naděje, s níž do toho jdeme. V tomto směru chceme také přinášet optimismus, že takto lze a mají se spravovat věci veřejné. Stát je vždycky silnější než jakékoli subjekty, a pokud poruší dohody, nezbývá než ukázat, která strana dohody nedodržela. V historii církve se to stalo tisíckrát. Je to realita, se kterou církev žije, a vždy má znovu a znovu ochotu do něčeho podobného jít.
Katolická církev je už teď největší nestátní charitativní organizací. Je možné tuto činnost ještě rozšiřovat?
Pokud by existovala dohoda se státem, že pokud se bude měnit současné nastavení systému této péče, nestane se nevýhodným pro církev, mohou církve říct – jsme ochotny převzít zodpovědnost. Pan prezident stále mluví třeba o hospicích. Už teď je to z velké části věc přímo církevních organizací nebo těch s církvemi spojených. Pokud by vláda deklarovala, že je zájmem, aby tato síť hospiců existovala za stejných daňových podmínek a byla doplněna řekněme o jeden hospic dejme tomu v Karlovarském kraji, pak můžeme říct, na toto slyšíme. Ale znovu, musí jít o dohodu na celostátní úrovni, pak je možné ji specifikovat na té krajské.
Je možné takovou dohodu uzavřít, když nevíte kdy a jaký majetek dostanete?
Nesmírně natažený proces vydávání nám komplikuje kalkulaci naší ekonomické síly. Podle zákona jsme počítali, že rok 2014 bude tím, v němž už z navráceného majetku budou plynout určité příjmy a dají nám možnost pomáhat. Je to přesně naopak. Protože se snažíme být sociálně zodpovědní, tak zaměstnance, které jsme přijali, platíme. Místo příjmů máme výdaje.
Jak už řečeno, když se mluví o užití vraceného majetku, tlačí vás politici do sociální péče.
Snažíme se alespoň informované části populace znovu a znovu vysvětlovat, že zákon řeší jenom část toho, co je financování církví. To je první věc. Druhá věc je, že s těmi penězi musíme hospodařit tak, aby nám vytvořily základ, z kterého bude církev žít po celá staletí. Není to věc okamžité spotřeby, ale základ pro financování budoucnosti. Když kalkulujeme, jak můžeme pomáhat dnes, tak na sebe bereme zásadní zodpovědnost, že si tím nepodtrhneme možnost pomáhat za padesát let. Naše představy jsou v tom úplně jiné, než jsou představy politických stran, které kalkulují na čtyři roky. Aby námi poskytovaná péče mohla růst dlouhodobě, nemůže se dnes vyčerpat velkopanskými gesty.
Církve si také veřejnost spojuje hlavně s charitou. Ale ta není jejich hlavním posláním…
Pro nás je základní otázka, co nám pomáhá, abychom hlásali evangelium. Jsme společenství, které jako svůj jediný účel má mluvit k lidem o Bohu jako o někom, kdo je blízký, kdo ho má. Věci, které existují kolem, vyrůstají jako nutný a přímý důsledek toho, jak vnímáme Boha. Jak vnímáme jeho blízkost vůči člověku. V okamžiku, kdybychom se redukovali na sociální a charitativní službu, tak bychom popřeli sami sebe, a to by byla naše smrt. To nechceme.
Dokážete to vysvětlit i ateistické části veřejnosti?
Je to jedna z věcí, která se nám moc nedaří. Asi z důvodů mnoha předsudků, které ve společnosti existují. Ale možná je to i v naší malé schopnosti se v ateistickém prostředí pohybovat s dostatečným sebevědomím. Katolíci stále říkají – víte, my jsme sice katolíci, ale krom toho jsme dobří lidé. Jaksi se omlouváme za své katolictví, jako by to bylo něco, co by nás diskvalifikovalo. Myslím, že katolicismus se u nás musí učit určité pokorné hrdosti. Kterou zatím nemáme.
Dlouho jste působil jako vojenský kaplan. Kde se vzal rozdíl ve vnímání církví armádou a občanskou veřejností?
Je to rozdíl patnácti let. Troufám si říci, že asi nikdo nezná lépe atmosféru ve vztahu k církvi, když do armády vstoupil první kaplan, než já. Zažil jsem to na vlastní kůži. Myslím, že byla ještě ostřeji vyhraněná, než je dnes ve společnosti. Ale těch patnáct let, které nebyly naplněny deklaracemi, ale konkrétní službou, vnímání církve v armádě radikálně změnilo a bolavé události posledních dnů to jenom potvrzují. Proto mám naději, že lékem na současnou situaci nejsou soudní spory, ale služba společnosti tam, kde je to možné. A jsem optimista, že patnáct až dvacet let by i tady mohlo něco zásadního změnit.
| Tomáš Holub (46) |
|---|
| Český katolický kněz, od července 2011 generální sekretář České biskupské konference a od září téhož roku kapitulní děkan Královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Působí také jako poradce ministra obrany pro duchovní otázky. V minulosti se stal prvním vikářem Vojenského vikariátu České republiky (1998–2007) a prvním hlavním kaplanem Armády ČR (1998–2006), kde dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 2008 až 2010 vykonával společně s Josefem Sochou službu generálního vikáře královéhradecké diecéze. |
