Užívejte si života, radí hvězdný dánský herec Mads Mikkelsen

Mads Mikkelsen

Mads Mikkelsen Zdroj: profimedia.cz

Mads Mikkelsen
2
Fotogalerie

Osm let po úspěchu dramatu Hon, které mu vyneslo cenu pro nejlepšího herce na festivalu v Cannes, se hvězdný Mads Mikkelsen opět ukazuje v hlavní roli filmu Thomase Vinterberga. V tragikomedii Chlast si 54letý Dán zahrál unaveného učitele, který s kamarády podnikne netradiční alkoholový experiment. „Náš film ovšem nevypráví o alkoholu, ale o životě, o umění žít v přítomnosti,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro deník E15 herec proslavený bondovkou Casino Royale.

Od filmu Hon uplynulo už skoro deset let. Chlast se zhruba stejnou dobu plánoval. Co jste si pomyslel, když jste scénář konečně viděl?

Vím, že Thomas o Chlastu mluvil už kolem roku 2013. Tehdy byl příběh ještě trochu jiný, neměli jsme tam hrát učitele, každý z hlavní čtveřice měl jiné povolání, více náchylné ke grotesce. Já třeba měl hrát dispečera na letišti, kde by opilectví mělo o dost jiné důsledky. Scénář se ovšem měnil a příběh, tak jak jsem i doufal, nakonec nevypráví o alkoholu, ale o životě. Přesněji o zachycení života, aby vám neproklouzl mezi prsty, o umění žít v přítomnosti a nežárlit na minulost nebo budoucnost. Nebyl jsem tedy z konečného scénáře překvapený, naopak jsem byl velmi spokojený.

Hlavní hrdinové filmu do praxe uvedou teorii norského psychologa Finna Skårderunda, že každý člověk nejlépe funguje s určitou dávkou alkoholu v krvi. Co si o ní myslíte?

Skårderund s ní přišel už před dvaceti lety a vyslechl si za ni spoustu kritiky, a to tehdy lidi nebyli tak politicky korektní jako dnes. Je ale očividné, že je v ní kus pravdy. Kolik z nás potkalo své partnery za střízliva? Kolik lidí se bez skleničky odváží zavolat někomu, kdo se jim líbí? Otázka je, jak s tím zjištěním zacházet. Máme ho praktikovat? Máme ho ignorovat? Právě o tom se náš film snaží přemýšlet.

Experiment s ideální hladinou alkoholu v krvi jste prý sami před natáčením vyzkoušeli.

V podstatě ano. Chtěli jsme zjistit, jak nás alkohol ovlivňuje. A přišli jsme na to, že dost odlišně. Zkusili jsme různé hladiny alkoholu a pozorovali, jak pak mluvíme, jak se pohybujeme. Natáčeli jsme se u toho na video a po vystřízlivění jsme se na ty záběry podívali a snažili se vymyslet, jak to můžeme napodobit jako herci. To extravagantnější opilecké chování jsme si nakoukali na YouTube. Třeba Rusy, jak padají jeden přes druhého. I to bylo velmi inspirující.

Jaké nástrahy přináší hraní opilce?

Pokud se vám nepovede, je to dost vidět. Pro herce to byl vždycky docela test. Nejlepší je hrát tu fázi, kdy je člověk trochu opilý, ale snaží se to skrýt. Předvádět přehnané opilectví ve stylu Charlieho Chaplina je už dost riskantní. Hodně jsme ty scény nacvičovali, střízliví. Padali jsme a dělali různé bláznoviny, dost jsme si to užili. Pak jsme se soustředili na to, co fungovalo.

Pil jste někdy na place? Může alkohol herci pomoct?

Na natáčení Chlastu jsme určitě nepili. Rozhodli jsme se, že to nebudeme dělat, protože by se to vymklo kontrole. Natáčeli jsme řadu dní v kuse, a kdybychom si měli udržovat hladinku, museli bychom nakonec pít dvě lahve skotské denně. Alkohol vám může pomoct s inspirací, třeba hudebníkům nebo spisovatelům. Herci by možná mohli s vlivem alkoholu experimentovat pro jednu scénu, ale ne pro celý film.

Dánsko je známé jako země, kde lidi rádi pijí. Kdy jste začal s alkoholem vy?

Nevím, jestli to je dneska jiné, ale já jsem z generace, kdy jsem mohl jít ve třinácti se svým o dva roky starším bratrem do hospody na drink. A pivo si mohl objednat jak on, tak já, pokud jsem byl s ním a bylo jasné, že mě případně dovede domů. To bylo v Dánsku celkem normální. Tak nějak jsem tedy začal. Když jsem pak v šestnácti sbíral odvahu oslovit nějakou holku, taky jsem se samozřejmě posilnil. Alkohol je prostě součástí naší kultury, myslím, že nejen dánské, lidi pijí tisíce let. Dřív to asi bylo o něco šílenější, lidi bývali opilí i v práci. To se dneska úplně změnilo, z dobrého důvodu.

Co to vypovídá o našem světě, když se díky alkoholu cítíme lépe?

Alkohol jsme vždycky používali jako nástroj k inspiraci, k přiblížení se bohům. Co to říká o dnešku? Že se vystavujeme tlaku a někdy na něj potřebujeme zapomenout, potřebujeme se uvolnit a cítit se dobře sami se sebou. V tom ohledu se teorie o ideální hladině alkoholu hodí. Problém je, že většina lidí na té hladině nezůstane a jejich chování pak už není kreativní, ale divné.

Zamyslel jste se po tomto filmu nad svým pitím?

Ani ne. Chlast vypráví příběh čtyř mužů, jejichž život se zastavil. Mají pocit, že jim ujel vlak. Já v takové situaci nejsem. Z tohoto filmu jsem se o tom, zda pít míň, nebo víc, nic nedozvěděl. My se spíš ptáme na to, jestli na tom experimentu něco je. Je pravda, že vám alkohol dodá odvahu? Jste někdy díky němu o něco chytřejší a odvázanější? Ano. Akorát naše postavy zajdou o trochu dál, než by měly.

Film vypráví o skupině čtyř mužů. Mají ženy jiný přístup k tomu, jak se uvolnit?

Možná ano. Dynamika ve skupině je jiná, pokud ji tvoří čtyři ženy. Chlast ovšem záměrně není filmem o mužích v krizi středního věku, je to film o čtyřech lidech. Mohly to být ženy. Thomasův předchozí film Komuna vyprávěl o ženě ve středním věku, ne zcela šarmantní osobě, zato velmi zajímavé. Nešlo nám tedy o prozkoumání mužského přátelství, zajímalo nás přátelství jako takové a vztah lidí k životu. Gender hlavních postav je spíš náhoda, nebo vychází z toho, že i Thomas je muž, a rozumí tak mužům o něco lépe.

Je zajímavé, že Thomas Vinterberg vás obsazuje do rolí, které ve vaší filmografii patří k těm nejmírnějším a nejnormálnějším charakterům, oba jsou navíc učitelé.

Máte pravdu. Ten z Honu alespoň nemá problém v práci, děti v mateřské škole ho milují. Ten v Chlastu ztratil energii, už v sebe nevěří. Společné mají to, že jde o normální lidi. Nemají kostlivce ve skříni, do jisté míry jsou zástupcem nás všech. Thomas rád vybuduje základ v něčem poznatelném, co se později může vymknout z hranic každodennosti k něčemu nečekanému. V jeho světě drama vychází z něčeho známého, než aby se nejdřív stalo něco dramatického, co se později normalizuje. V Chlastu jsou proto všichni hrdinové normální. Teda kromě učitele tělocviku v podání Thomase Bo Larsena. Na něm je něco neskutečného – jak někdo, kdo ani nekopne pořádně do míče, mohl dostat práci tělocvikáře?

Vy ve filmu hrajete učitele dějepisu na střední škole. Jaký jste byl student?

Dneska by mi asi diagnostikovali tu nemoc, kvůli níž nemůžete sedět v klidu. To mi moc dobře nešlo. Ale jinak jsem chápal rychle, učení pro mě bylo lehké. Když jsem ovšem přešel na střední a stal se puberťákem, soustředil jsem se už jen na holky a zábavu a učení jsem opustil. V tom mi ujel vlak.

Na kariéru si ale stěžovat nemůžete, kromě dánských filmů, kterým se daří na festivalech, dostáváte role i v Americe.

Vím, že mám štěstí a že jsem se dostal do privilegované pozice. Nabízejí mi role v USA i doma a jejich ambice se málokdy kříží. Jsem rád, že můžu dělat obojí, dramata i hollywoodské spektákly, na kterých jsem vyrostl. Někdy si chcete pořádně zahrát, někdy si chcete vzít do ruky meč.

Mimo Dánsko vám rádi dávají role záporáků. Co je na vás pro cizince tak děsivého?

Nemyslím si, že jsem nutně děsivý záporák. Zlosyni se podle mě trochu změnili, Hollywood se smířil s myšlenkou, že i záporák má v něčem pravdu, že má nějakou svou misi. Tím se změnily i typy herců, kteří dnes antagonisty hrají, jsou jiné než před čtyřiceti lety. Proč k nim patřím já? Mám zvláštní přízvuk, to je asi jasný důvod. Ale hrál jsem i dost normálních lidí a bláznivých lidí. Snažím se najít v každém filmu něco jiného. Film Marvelu se dost liší od bondovky a ta zas od seriálu o Hannibalovi. Všude jsem hrál zloducha, ale pokaždé hodně jiného. 

Chlast končí scénou, v níž tančíte. Tak vás často nevidíme. Jak jste se na to připravoval?

Ve filmech obecně moc lidí netančí, většinou se to do realistických filmů nehodí. Thomas chtěl, aby můj hrdina tančil, nebylo však důležité jak. Důležitější je, co se mu v tom okamžiku honí hlavou. Pere se v něm tragédie a krása a ten dualismus se promítá do jeho pohybu. Chce sevřít v náručí sám život a zároveň se v něm chce utopit. Thomas chtěl film ukončit živě a s nadějí, se vzkazem o přijetí života. Pracoval jsem na té scéně s choreografem, měli jsme pár nápadů, které jsme pak museli upravit podle prostředí té lokace, bylo tam dost lidí, aut a laviček. Do taneční formy jsem se ale dostat nesnažil, protože v ní není ani má postava. Jen jsem se snažil vyhnout zranění.

Tanec pro vás Thomas Vinterberg vybral na základě toho, že jste sám býval tanečníkem?

Ano. Kdybych dřív závodně hrál kuželky, Thomas by to nejspíš použil taky. Ale ta závěrečná scéna by pak vypadala dost jinak.

Jak zvládáte současnou situaci? Co si o ní myslíte?

Nemám moc práce, můžeme jen doufat, že až pandemie skočí, lidi ještě budou mít zaměstnání. Hodně lidí je ale na tom o dost hůř než herci. Musíme čekat a uvidíme. Nějaké řešení se musí objevit. Nejde přece všechno pětkrát do roka zavřít.

Jak trávíte poslední měsíce?

Plánoval jsem, že se naučím pár cizích jazyků, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Měl jsem toho tolik co dělat! Hrál jsem tenis, koupili jsme si psíka, trávil jsem čas s kamarády a s rodinou. Začal jsem taky stavět něco na letní chatě a najednou uteklo několik měsíců. Evidentně mi docela jde nic nedělat, ale přitom dělat spoustu věcí najednou.

Mads Mikkelsen (54)

• Narodil se v listopadu 1965 v Kodani. V mládí se věnoval gymnastice, poté studoval tanec ve Švédsku a živil se jako tanečník, než se v polovině devadesátých let rozhodl vystudovat i herectví.
• Ve filmu debutoval v roce 1996 hlavní rolí v úspěšném filmu Nicolase Windinga Refna Dealer. První ceny mu vyneslo drama Susanny Bierové Otevřená srdce. Své největší ocenění získal na festivalu v Cannes díky filmu Hon. Je také majitelem čestné Evropské filmové ceny za úspěch ve světovém filmu, dánského státního vyznamenání či francouzského Řádu umění a literatury.
• Od roku 1987 je jeho partnerkou choreografka Hanne Jacobsenová, mají dceru a syna.