Stellan Skarsgård: Bez dětí bych se nejspíš uvečírkoval k smrti | E15.cz
KoronaHelpdesk E15

Jak uspět v krizi

Bez dětí bych se nejspíš uvečírkoval k smrti, říká švédský herec Stellan Skarsgård

Iva Přivřelová

Díky filmům jako Thor nebo Mamma Mia! je slavný v Americe. Světu ale nejznámějšího švédského herce současnosti představil Dán Lars von Trier ve své romanci Prolomit vlny. „Samo herectví je stejné. Všude vám jde o určitou pravdivost. Liší se jen to, co ten film ode mě potřebuje,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro deník E15 známý švédský herec Stellan Skarsgård.

V českých kinech nyní běží film Jít krást koně, který jste natočil s norským režisérem Hansem Petterem Molandem. Jde o váš šestý společný film, proč s ním tak rád spolupracujete?

Zaprvé to je dobrý režisér. I díky tomu, že už si zkusil spoustu žánrů. Zadruhé máme mezi sebou tak dobrý vztah, že už spolu ani nemusíme na natáčení moc mluvit. Důvěřujeme si. A pokud se s někým cítíte bezpečně, můžete si dovolit být před ním i odvážnější. Oba se navzájem postrkáváme k větší odvaze. Protože mu věřím, můžu před ním selhat, takže můžu při práci víc riskovat. On si pak vybere, co se mu z mých nápadů hodí.

Nedávno jste si zahrál právě jeho - Hanse Pettera Molanda - ve filmu Naděje, který natočila jeho žena Maria Sødahlová. Vzpomíná v něm, jak se její rodina vyrovnávala s diagnózou, že má mozkový nádor. Jaké to bylo natáčení?

Po šesti filmech, které jsem s ním udělal, ho dost dobře znám a rozhodl jsem se, že ho nebudu napodobovat. Bylo to ale i tak zvláštní. Jakmile jsem se ocitl v bytě, kde jsme natáčeli, cítil jsem se jako doma. To místo bylo krásně vytvořené, scénografové do něj dokonce otiskli léta mých osobních zážitků. K tomu jsem hrál otce šesti dětí, což mi taky připadalo povědomé, já sám jich mám osm. Musel jsem hrát manžela ženy, které hrozí smrt. Lidi se mě ptají, jak jsem se na to připravoval. Ale pro mě bylo zásadní být připravený, až mě bude představitelka hlavní role Andrea Bræin Hovigová potřebovat, a reagovat na ni. Ona je hlavní hvězdou toho filmu. Já jsem jen takový osobní herec rodiny Molandů.

Jak byste popsal svého hrdinu z Molandovy novinky Jít krást koně? Podobá se některým jiným charakterům, do nichž vás Hans Petter obsadil?

Natočil jsem s ním nejdřív dva temnější, vážnější artové snímky. Pak dvě komedie, kde jsem měl ale pořád hrát vážně. Pro mě to byli všechno dost rozdílní lidé, s rozdílnými problémy. Společné bylo jen to, že všichni mají problémy. Nevím, proč mi Hans dává samé takové role.

Ta nová postava byla zase jiná. Hrál jsem totiž spíš než charakter zdroj vzpomínek. Nevyjadřoval jsem celého člověka se všemi nuancemi jeho charakteru, tomu dodávala další rozměr jeho mladší verze z flashbacku. A tu jsem hrát nemusel. V tom to bylo zajímavé.

Teď jsem mnohem otevřenější, říká zpěvačka Monika Načeva

Zatímco scény z minulosti se odehrávají v létě, vy jste zase vyfasoval natáčení v zimě, na izolovaném místě. 

Strávili jsme tam asi tři týdny. Ale venku bylo zrovna minus 30 stupňů, takže mi to připadalo jako rok. Stejná zima mimochodem panovala i při natáčení Hansova předchozího filmu Boj sněžného pluhu s mafií. 

Odnesl jste si z toho filmu něco?

Já se něco naučím na každém filmu, na těch špatných pravděpodobně ještě víc. Ale konkrétně vám to neřeknu. Kromě toho, že jsem se naučil zacházet s motorovou pilou. I když pochybuju, že to ještě někdy využiju. 

Příběh Jít krást koně se odehrává venku v přírodě. Je vám to blízké?

Vůbec. Hans Petter je venkovní muž, já jsem rád uvnitř. V tom se dost lišíme. Já mám rád město, on venkov. Já jsem rychlý, on pomalý. On je schopen si nasadit lyže a dva dny s nimi překračovat hory, holýma rukama u toho zabije soba, zubama ho vykostí a donese domů k večeři. Já jsem docela neurotik, který neustále něco dělá a nevydrží sedět.

Ten film má tempo Hanse Pettera. Ne že bych si neuměl klid užít, dokážu být i hodně líný. Ale většinu dne strávím na nohou. Hans Petter je moderní muž, v tom smyslu, že věří v rovnoprávnost pohlaví a podobně. Doma vaří a dělá všechno to, co by skandinávský muž měl. Ale zároveň to je muž divočiny, který by dokázal přežít rok v horách, a nechlubí se tím. Pro mě je Hans Petter opravdový muž. Já jsem takový napůl. I když mi teda nevadí, že bych v divočině nepřežil.

Jan Antonín Duchoslav: První role mě namachrovaly, nebyl jsem připravený být slavný

Je ten film hodně skandinávský?

Ty romantické, poetické obrazy přírody, jak ve filmu, tak v knize, mají kořeny ve skandinávské literatuře. Někdy se v umění příroda využívá jako hrozba, něco, co musíte překonat a bojovat s tím. Nebo naopak slouží jako poleva na dortu, něco krásného a dekorativního. Ve skandinávských knihách to je ovšem prostor plný života, kde se něco rodí, něco umírá. Příroda je tam mocně přítomná, což často nevidíte. 

Film se mírně dotýká i války, velká jeho část se odehrává v roce 1948. Cítíte, že je dnes téma nacismu opět aktuální?

Ve Švédsku máme pořád neonácky a kvazinácky z extrémní pravice, jako všude. Ale moc velké téma ve společnosti to není. Nacisté ve Švédsku byli mocní tak do roku 1942, než po bitvě u Stalingradu začalo Německo prohrávat. Pak začali postupně mizet. Dneska většinou jen někoho označíte jako nacistu a máte pocit, že to stačí. Ale to je moc snadné. Musíte zjistit, co přesně je na jejich myšlení špatně, proč mají takové názory. Nálepkování je kontraproduktivní.

Dalším důležitým tématem snímku je přerod chlapce v muže. Roli v tom hraje i to, že hlavní hrdina dokáže odpustit svému otci za to, že byl jen člověk. Souhlasíte, že pochopení rodičů je důležitou součástí dospívání?

Určitě. Sám rodič vám to ale může ulehčit nebo ztížit. Pokud se otec nebo matka od začátku stavějí na piedestal a snaží se tvrdit, že jsou neomylní, je to těžší. Moji rodiče byli skvělí. Chovali se jako nám rovní, už v dětství jsme věděli, že mají chyby, že se někdy mýlí, že nejsou dokonalí. Dospívání pak bylo mnohem snazší, nemusel jsem ani jako teenager rebelovat, nebylo proti komu.

Zadal jsem do googlu „how to start fashion business“, vzpomíná majitel Albi

Někteří z vašich synů se také stali herci. Ptají se vás na rady?

Nikdy. Na to jsou moc chytří. A já jim žádné rady nedávám. Kdyby to nezvládli sami, nebyli by spokojení. 

Dokážete si dnes představit život bez nich?

Ne, děti vám změní náhled na všechno. Jakmile je máte, tolik věcí, o kterých jste si mysleli, jak jsou důležité, už najednou podstatných není. A naopak se objeví nové věci, které jsou důležité mnohem více. Podle mě rodičovství lidem prospívá. Jeden z mých synů Gustaf se chystal do Afriky, měl cestovat v Kongu, což je dost sebevražedný nápad, a já mu řekl: Kdybych neměl děti, jel bych s tebou. Má dcera podotkla: Kdybys neměl děti, už by bylo po tobě. A nejspíš měla pravdu. Bez nich bych se nejspíš uvečírkoval k smrti dost brzo. 

Když jste byl malý, vaše rodina se prý hodně stěhovala. Proč?

Když matka otěhotněla, otec ještě neměl dokončenou školu a musel jít pracovat. Začal jako nižší úředník v kanceláři a brzo měl pět dětí, které nedokázal pořádně uživit. Takže potřeboval lepší práci. A každé dva tři roky našel nějakou lepší práci v jiném městě a my se stěhovali. 

Exvelvyslanec Drulák: Návštěva Tchaj-wanu je iracionální provokace

Vadilo vám měnit tolikrát prostředí?

Někdy to bylo těžké, musel jsem opustit kamarády, musel jsem se naučit rychle adaptovat na nové prostředí. Jediné, na co jsem se mohl spolehnout, byla má rodina. Tak jsem se naučil ji přikládat důležitost. A taky jsem se naučil být flexibilní. 

Ročník Berlinale, kde měl film Jít krást koně premiéru, si vzal jako téma otázku Jak selhat lépe. Jak?

To je dobré téma. Když jsme točili Prolomit vlny, měli jsme na place velkou ceduli s nápisem: Dělejte chyby. Což znamenalo, abyste byli natolik odvážní, že vám nevadí riskovat neúspěch. Když uspějete, je to super. Ale něco pokazit nemá znamenat velký problém. Já třeba z deseti záběrů zkazím čtyři. A režisér si pak vybere to, co chce. Filmové herectví je jako zkoušení na divadle, snažíte se s každým záběrem najít pro materiál to pravé.

Střídáte menší náročnější projekty typu filmů Hanse Pettera Molanda s komerčnějšími snímky jako Mamma Mia! nebo Avengers. Jak moc se jejich natáčení od sebe liší?

Příliš ne. Samo herectví je stejné. Jen se liší, co ten film ode mě potřebuje. Třeba v Mamma Mia! jsem měl být uvolněný, šarmantní. A bavilo mě to. U Marvelu často musím precizně předat spoustu informací, díky nimž diváci film pochopí, což může být nuda, ale to pak máte za úkol udělat to tak, aby to znělo přirozeně. Pokaždé vám jde o určitou pravdivost. V Jít krást koně nemám moc dialogů, což se mi líbilo. Znamenalo to, že se film bude muset víc vyjadřovat obrazem. Nemám rád expozice, nerad filmy vysvětluju, nemám rád postavy, které říkají, jak se cítí. To máte vidět. Zajímavější je, když postava něco řekne, ale je na ní vidět, že cítí něco jiného. Rád proto své repliky říkám lehce a soustředím se na hraní mezi řádky. Někdy z toho nic nezbude, když režisér ty momenty mezi slovy vystřihne. Ale to se děje většinou v televizi. 

Život na dluh budoucích generací nemohl vydržet, říká ekonomka Danuše Nerudová

Loni jste se objevil i v ceněné minisérii HBO Černobyl. Co vás na ní lákalo?

Zaujal mě scénář, byl velmi dobrý. Se švédským režisérem Johanem Renckem jsem jednou už skoro točil, mám ho hodně rád. Navíc tam hráli Jared Harris a Emily Watsonová, s níž jsem nepracoval od filmu Prolomit vlny. 

Jak jiné je pro vás hraní v angličtině a ve švédštině?

Švédština mi je bližší, v angličtině musím víc pracovat. Ve švédštině se nemusím rozhodovat, jak něco zahraju, u angličtiny ano. Ale to nejtěžší na herectví, přivést do těch slov život, je těžké v každém jazyce. 

Stellan Skarsgård (69)

Nejznámější a nejobsazovanější švédský herec dneška se narodil v červnu 1951 v Göteborgu, s hraním začal v dětství. Poprvé na sebe upozornil rolí v dramatu Slabomyslný vrah, které mu v roce 1982 vyneslo cenu na Berlinale. Mezinárodně ho proslavila romance Larse von Triera Prolomit vlny (1996), poté si ho všiml i Hollywood, kde se objevil v titulech Dobrý Will Hunting, Piráti z Karibiku, Mamma Mia!, Thor nebo Popelka. Stále však žije ve Švédsku a točí evropské filmy. Spolupracoval i s dvěma českými režiséry, Milošem Formanem (Goyovy přízraky) a Václavem Marhoulem (Nabarvené ptáče). Mezi jeho oblíbené a časté spolupracovníky patří kromě Dána Triera také Nor Hans Petter Moland, s nímž od roku 1995 natočil šest filmů. Ze dvou manželství má osm dětí, jeho synové Alexander, Bill, Valter a Gustaf jsou také herci. 

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!