Skupina BPD Partners byznysmenů Vasila Bobely, Petra Pudila a Jana Dobrovského se chystá na velkou investici v zámoří, prozradil Pudil v rozhovoru pro E15 Premium. Společnost tím výrazně rozšíří část svého tuzemského byznysu. Pudil zároveň odhalil jeden z motivů, proč s partnery prodali těžaře uhlí Czech Coal Pavlu Tykačovi.
Proč jste se rozhodl vybudovat v Praze na Klárově nový kulturní prostor Kunsthalle?
V Kunsthalle budou krátkodobé výstavy současného a moderního umění. Budeme se snažit obohatit pražskou kulturní scénu o živé místo pro umění, které bude přinášet inovativní pohledy i na naši společnost.
Čím je pro vás umění? Alternativní investicí?
Pro mě to vůbec není investice. Striktně to od sebe odděluji. Mám svůj byznysový život, snažím se mít portfolio, které funguje a má budoucnost. Umění je pro mě způsob, jak mohu přispět k tomu, co považuji za velmi důležité, a to je rozvoj občanské společnosti. Věřím na to, že společnost a země se mají stavět zdola, nikoli shora. Nevěřím na koncept, že nás spasí nějací mesiášští politici a přinesou nám světlé zítřky. Vlastně se takových tezí i bojím.
Snažím se raději podporovat projekty, které usilují o to, aby se lidé více zapojili do dění kolem sebe. Věřím, že taková společnost je pak mnohem pevnější, třeba když má přestát zlé časy.
Umění je univerzální vizuální jazyk. Uměním lze říci mnohé. Když se stane součástí vašeho života, lidé se stávají tolerantnějšími k názorům druhých. Pro nás je to tedy společensky filantropická aktivita, jak obohatit občanskou a kulturní společnost v Praze.
Při nákupu konkrétních děl tedy neřešíte možnost zhodnocení?
Sběratelství a projekt Kunsthalle bych od sebe oddělil. Kunsthalle nebude prostor, kde budeme vystavovat naši sbírku. Nikdo samozřejmě nechce kupovat věci zbytečně draho a platí to i pro umění. Ale ani při sběratelské činnosti se na to nedívám v první řadě jako na investici. Kdysi jsem od jednoho amerického sběratele slyšel pěknou definici, že umění se stává investicí tehdy, když vám na tom nezáleží. Myslím, že na tom je kus pravdy. Pochopitelně se asi na umění dají peníze vydělat. Ale není to aktivum, které lze považovat za hlavní pilíř nějakého portfolia. Vždycky všem radím, aby kupovali, co se jim líbí, co jim dává smysl. A pokud už na umění pohlížíte jako na investici, tak v horizontu nejméně přes generaci.
Na co se jako sběratel soustředíte?
S manželkou sbíráme české umění 20. a 21. století. Snažíme se naši sbírku obohatit rovněž o vybrané příklady mezinárodního umění. To znamená dát českou část sbírky do určitého mezinárodního kontextu, propojovat české umění s mezinárodním. Tato filozofie stojí za zrodem projektu Kunsthalle. Protože Kunsthalle má být místem, kde se mezinárodní umění propojuje s lokálním.
Kolik do umění celkově investujete?
Budovu na Klárově jsme koupili zhruba za 200 milionů korun. Rekonstrukce bude stát přibližně dalších 350 milionů. Co se týče našich sbírek, jsou to také řádově stovky milionů korun, které jsme již utratili.
Nedávno proti akci vaší The Pudil Family Foundation na Nové Scéně Národního divadla vystoupila umělecká skupina a kritizovala, že vaše peníze pocházejí z uhelného byznysu. Vy jste mezi protestující osobně přišel. Co jste jim řekl?
Nejdříve jsem se jim představil, protože mě neznají, nikdy se mnou nemluvili. Přijde mi totiž zvláštní, že někdo komentuje aktivity člověka, kterého vůbec nezná. Řekl jsem jim, kdo jsem, a že jestli chtějí, mohou za námi přijít a mluvit s námi.
Proč jste se k takovému vystoupení rozhodl?
Přišlo mi to v tu chvíli přirozené. Když přišli kvůli mně, tak proč bych za nimi nešel?
Co říkáte na kritiku vyjadřovanou touto skupinou?
Kdo zná naši obchodní historii, tak ví, že jsme opustili uhelný byznys již před devíti lety, takže je to opravdu dlouhá doba. Podnikáme v řadě jiných oblastí typu nemovitostí, chemie, biotechnologií nebo v obnovitelných zdrojích. Děláme toho spoustu. Sdílíme obavy z klimatické změny stejně jako oni. Ale v tom problému jedeme všichni. Ten problém se jmenuje konzumní způsob života. Každý musí začít trochu u sebe. Musí začít dělat reálná opatření, a ne jen upozorňovat na to, co by měli dělat ostatní.
Kdyby se dnes znovu naskytla příležitost investovat do uhlí, už byste to neudělal?
Měl jsem štěstí, že jsem se trochu řízením náhody stal prezidentem Euracoal. Jestli to v něčem bylo důležité, tak proto, že jsem pochopil: uhlí pro nás není příliš světlá budoucnost.
Kolem roku 2005, kdy jsme vstoupili do uhlí, se hodně věřilo, že problém s oxidem uhličitým lze vyřešit jeho zachycením a uložením. Přístup, že chceme uhlí, ale bez produkce CO2, byl tehdy i postojem Evropské komise. Avšak v období, kdy jsme byli ve společnosti Czech Coal, jsme pochopili, že to nebude úplně jednoduché a ekonomické řešení, že to moc fungovat nebude.
Jedním z hlavních důvodů, proč jsme pak Czech Coal prodali, bylo, že jsme si uvědomovali, že negativní dopad vypouštění CO2 nebude tak jednoduché vyřešit. Jsme investoři. Poskytujeme kapitál tam, kde je poptávka, na to, co společnost chce, aby se rozvíjelo. Proto jsme uhlí prodali a dál investovali například v obnovitelných zdrojích. Pařížská dohoda o ochraně klimatu byla podepsána výrazně později poté, co jsme prodali uhlí.
Případ Mostecké uhelné společnosti, v níž jste se společníky působil, se nyní řeší před českými a zčásti ještě i před švýcarskými soudy. Ovlivňuje to nějak váš současný byznys?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
