E15: Často říkáte, že v energetice nemá smysl nic plánovat na desítky let dopředu. Na druhé straně státy přijímají energetické koncepce, v nichž právě na dvacet i čtyřicet let předjímají další vývoj. Dělají zbytečnou práci?
Na třicet let určitě nemá smysl plánovat. To ale platí všeobecně. Ať jde o výrobu potravin či elektroniky, je 30 či 25 let úplně nesmyslná hranice. Dvacet let má smysl u jedné elektrárny, protože vím, že když ji teď postavím, tak tady ještě za tu dobu bude. I za tu dobu se toho ale může hodně změnit.
Třeba v šedesátých letech minulého století elektrárenské společnosti v Americe všemi možnými způsoby motivovaly lidi, aby zvýšili spotřebu elektřiny. Pak přišla sedmdesátá léta, kdy výroba elektřiny běžně rostla o deset procent ročně, takže se každých sedm let zdvojnásobila. Na jejich konci ale firmy nebyly schopny všechnu tu elektřinu prodat. Pak přišla doba s drahou energií a tytéž firmy prosily lidi, aby naopak elektřinou šetřili.
E15: Teď je podobným trendem boj s klimatickými změnami. Jak dlouho vydrží?
Pokud to má fungovat, musí se na tom podílet alespoň 25 největších emitentů oxidu uhličitého a metanu. Jinak to bude mrhání penězi. V Americe se má stavět ropovod, který by měl dopravovat ropu z Kanady do USA. Proti němu brojili zelení, protože bude přepravovat takzvanou špinavou ropu z ropných písků, která má o pět až patnáct procent větší emise na produkci než standardní ropa. Dejme tomu, že ty emise budou v průměru vyšší o deset procent. Kdyby se ropovod nepostavil a nikdy se z Kanady nedovezl ani barel této „špinavé“ ropy, tak ušetřené emise odpovídají množství, které Čína vypustí za jedenáct hodin. Proč by se tedy na tyto emise měl brát ohled.
E15: Evropa na tom ale postavila celou energetickou budoucnost.
Evropa se rozhodla, že spasí svět. Ale za jakou cenu? Podívejte se na Německo, na ty jejich cíle, že do roku 2020 budou mít 50 procent obnovitelných zdrojů. Ale to je jenom instalovaný výkon. Ne skutečná výroba. Protože skutečné využití této kapacity, takzvaný load factor, je nějakých 11 či 12 procent pro slunce a 20 až 25 procent pro vítr. Takže když instalují 100 megawattů, tak ve skutečnosti vyrábí jenom 25 megawattů. Já nejsem proti zelenosti. Ale pokud nebudou i Čína či Indie zelené, tak Evropa nic a nikoho nespasí.
Nespravedlivé řešení zbytečného plýtvání
E15: Jeden z argumentů rozvoje obnovitelných zdrojů je i větší energetická soběstačnost Evropy. To není důvod pro jejich podporu?
Je i není. Člověk má vždycky víc než jednu možnost. Evropa se ale rozhodla, že jediná možnost je zelená cesta. Spoustu věcí přitom ignoruje. Před třiceti čtyřiceti lety se v západní Evropě skoro vůbec nelétalo letadly. Byla to doména byznysmenů. O čtyřicet let později lidé létají běžně z Frankfurtu do Mnichova. To je půlhodinový let. Na tom ale nikomu nezáleží, o tom EU nemluví. Letecká doprava je přitom energeticky nejnáročnější způsob transportu. V Americe se sice létá o něco více než před třiceti lety, ale v Evropě byl ten nárůst enormní.
E15: Kde se ještě zbytečně spotřebovává energie?
Podívejte se na auta. Německo, které je tak zelené, je jedinou zemí na světě, kde nemají rychlostní limit na dálnicích. Přitom při rychlé jízdě jsou spotřeba paliva i emise několikrát vyšší než při optimální rychlosti. To je zjevně v pořádku. Další je hmotnost aut. Před čtyřiceti lety průměrné evropské auto vážilo 650 kilo, dnes jeden a půl tuny. Co je ta tuna navíc? Ze 70 procent je to ocel, z 25 procent hliník a zbytek plasty a sklo. Kolik energeticky stojí tuna oceli? 25 gigajoulů. Jedna tuna hliníku? 200 gigajoulů. A dále plasty a samotná výroba těžšího auta. Takže za posledních dvacet let se do těžších aut nacpaly stovky milionů tun energie. A proč? Je opravdu nutné mít jedenapůltunové auto na dopravu člověka, který má 70 kilo?
E15: Jste stoupencem organického rozvoje. Jak by tato cesta v energetice měla vypadat? Je na ní místo i pro obnovitelné zdroje?
Ale my jsme na obnovitelné zdroje nikdy nerezignovali. Co je dnes největší procento obnovitelné energie v Německu? Biomasa, dřevo. V Dánsku je to sláma. Vždycky jsme stavěli vodní elektrárny. I dnes jsou největší z obnovitelných energií dřevo a voda. Ne slunce a vítr. Do budoucna by se určitě i fotovoltaiky nějak prosadily samy. Ale říct, že na to dám uhlíkovou daň a zaplatím miliardy na dotacích, to přece nedává smysl.
V Německu ta podpora stojí 20 miliard eur za rok. Navíc je sociálně nespravedlivá. Když jsem bohatší člověk, můžu si dovolit postavit si na střeše solární elektrárnu a na dvacet let mám zaručenou výkupní cenu, která je pětkrát šestkrát větší než z konvenčních zdrojů. Když jsem chudý, tak kapitál na tu počáteční investici nemám. Vydělat na tom nemůžu, ale musím tu podporu platit ve vyšších cenách energie.
E15: Takže státní podpora jako startovací impulz pro rychlejší rozvoj a zlevnění těchto zdrojů je z principu špatná?
Podpora má být taková, aby uzrály technologie. Aby byly účinnější, spolehlivější a ověřenější. Abychom s nimi mohli v malém měřítku experimentovat a získali s nimi zkušenost. Abychom po dvaceti letech viděli, co funguje, co nefunguje, co se má vylepšit. A ne se do toho masivně nahrnout.
Američané jsou pružnější
E15: I v USA se v energetickém výhledu počítá v příštích desítkách let se zemním plynem, kterého tam díky těžbě z nekonvenčních ložisek mají teď hodně. V čem je to jiné než v Evropě?
Tam ale nejsou žádné nesmysly typu, že v roce 2020 musí být 20 procent něčeho. V USA ani v Kanadě nejsou žádné státní cíle. Dává se podpora větru a dalším technologiím, ale neplánuje se tak striktně.
E15: Plány nejsou stanoveny, ani pokud jde o přechod na plyn?
Plyn se vyvinul organicky. Dávaly se peníze na výzkum vrtání, ale trvalo třicet let, než se všechno vyvinulo do dnešní podoby. Když teď technologie dozrála, mohla se nasadit. Ale nebylo to tak, že před pěti lety nebylo nic a pak najednou se všichni vrhli na břidlicový plyn. Ještě před deseti lety nikdo nevěděl, že bude tolik zemního plynu. Je to výsledek dlouhodobých investic federální vlády a soukromých podniků do nových technologií.
E15: I tak ale před těmi třiceti lety muselo padnout nějaké rozhodnutí, že se do výzkumu nekonvečního plynu půjde.
To nebylo nějaké centrální rozhodnutí. Američané podporují spoustu věcí. Nejvíce peněz v posledních třiceti letech nalili třeba do výzkumu jaderných technologií, přitom se žádné nové jaderné elektrárny nestavějí. Jedna se dostavuje. Ty projekty, o kterých se mluví, to jsou zatím jen licence. V USA je teď jaderná energie v podstatě mrtvá. Amerika prostě dělá úplně stejné chyby jako ostatní. Ale podporuje více technologií, mezi jinými i vrtání břidlicového plynu.
E15: Je dlouhodobě udržitelné, aby se cena plynu v Americe udržela na tak nízkých úrovních, jako je teď ?
Ne, a proto se už přestaly dělat nové vrty. Nemám obavu, že by se o to trh nepostaral. Když jsme se stěhovali z USA do Kanady v roce 1974, tak se uvádělo, že Kanada má zásoby plynu na patnáct let. Všichni panikařili, že plyn brzy dojde. Jenže cena byla tehdy tak nízká, že nikdo nevrtal. Pak plyn zdražil, jak šla nahoru ropa, a během pěti let se poměr rezerv a produkce zvýšil na 150 let.
E15: Může na tom něco změnit export amerického plynu, jak se o něm čím dál víc hovoří?
To se nedá udělat rychle. Musí se nejdřív postavit zkapalňovací závod. To trvá tak dva až tři roky. Stojí to dvě miliardy dolarů. Zatím požádalo o povolení ke stavbě dvacet firem. Jenom jedna začala stavět.
E15: Motivace je ale velká, když v Evropě stojí plyn třikrát víc a v Japonsku pětkrát víc než v USA.
Kdyby se ale těch dvacet firem teď rozhodlo, že budou stavět závody na zkapalňování, tak cena okamžitě půjde nahoru. Protože by se vědělo, že v budoucnu budou muset těžaři těch dvacet firem zásobovat. Najednou by ten rozdíl vůči Evropě a Japonsku tak velký nebyl. Navíc mnozí Američané proti exportu. Říkají, ať zůstane plyn doma a raději ať se zvýší výroba chemikálií z plynu než ho prodávat Evropanům a Číňanům. Tyto hlasy sílí i na ministerstvu energetiky. Vybudovat kolem plynu silný průmysl je i podle mého názoru lepší než ho někam vyvážet.
Václav Smil (70)
Působí jako emeritní profesor na University of Manitoba, je členem Royal Society of Canada. Ve výzkumu se zabývá energetikou, životním prostředím a populačními změnami, produkcí potravin, technickými inovacemi a veřejnými politikami. O těchto tématech napsal více než třicet knih a čtyři stovky vědeckých článků. Pracoval také jako konzultant amerických, evropských a mezinárodních institucí.
