* E15: Řada lidí včetně politiků lituje, že se k rozchodu Čechů a Slováků neudělalo referendum.
Pozdní lítost politiků, že nebylo referendum, je většinou pouhá sebeobrana těch, co selhali při tvorbě zákona. Z nepovedeného zákona o referendu přijatého právě před dvaceti lety totiž vyplývala podmínka, že ten, kdo odchází z federace, musí nechat majetek druhé straně. Takže otázka referenda by pro Slováky musela znít, zda souhlasí s tím, že nechají celý slovenský majetek Čechům. A takové referendum by tehdy jistě jen zvýšilo napětí.
* E15: Jak se taková absurdní podmínka do zákona dostala?
Veřejnost proti násilí (VPN) vycházela z toho, že federaci udrží dvěma cestami. Tím, že se přijme zákon o rozdělení československé federace, který znamenal, že ten, kdo vystoupí, musí se zříci majetku ve prospěch toho, kdo zůstává. Takový zákon ovšem nic neřešil, ale naopak zvyšoval napětí. A druhá záruka měla být v tom, že v rámci privatizace přejde do České republiky část majetku ze Slovenska a na Slovensko část majetku z Čech. A do českých zemí se mělo vydělit ze slovenského majetku více, než kolik měla dát česká vláda k privatizaci na Slovensko. Čili vlastnické struktury se měly smísit a tím se měla podpořit propojenost našich zemí. I tento nápad byl velmi sporný. Samo o sobě by to promíchané vlastnictví takový problém nebyl, ale ztráceli jsme tím přehled o tom, co je a tak to vyvolávalo také ostrý odpor.
* E15: Zpět k referendu. My laici jsme měli pocit, že otázka pro referendum mohla znít i úplně jinak.
Nemohla, ze zmíněného federálního zákona to jasně vyplynulo. Navrhovali jsme, ať tedy udělá referendum každá republika zvlášť. Češi nám ale řekli, ať si ho uděláme sami, když chceme, že jejich zmocnění z voleb je absolutní pro jakoukoli variantu řešení situace mezi Českem a Slovenskem. Jednostranné referendum by pro nás ale znamenalo patovou situaci. Kdyby slovenské referendum řeklo „vystupte z federace“, už bychom do ničeho nemohli zasáhnout. A kdyby nám lidé odhlasovali „chceme ve federaci zůstat“, čeští politici by nejspíš řekli o. k., ale jen za těch a těch podmínek. Takže to pro nás bylo nepřijatelné. Já sám jsem pak ještě navrhoval udělat ratifikační referendum, ale to už nechtěl nikdo. Pokud jde o vůli občanů k samostatnosti, ta byla na Slovensku opravdu jednoznačná. Potvrdily to předčasné volby v roce 1994. V těch kandidovala na Slovensku jediná strana, která měla v programu obnovení Československa – dostala však jen jedno procento hlasů.
* E15: Volání po slovenské samostatnosti prý vyvolal sám Václav Havel, když po svém prvním zvolení jel do Německa, a nikoli na Slovensko. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Zánik federace nebyl důsledkem nějakých intrik či chyb jednoho člověka. Existence Československa i jeho rozpad byly historicky podmíněné. V roce 1918 Slováci Československo přivítali, byli rádi, že se zbavili maďarského útlaku, Češi byli „bratři“. Od začátku byl však problém v tom, že slovenská reprezentace byla v tom spojení slabší, a tak Slovákům neprosadila ve státě rovnoprávné postavení. Štefánik, který měl ze Slováků jako jediný velkou autoritu, v první vládě vůbec nezasedl, protože zahynul. A Masaryk, i když byl synem slovenského kočího, neměl ke Slovákům zrovna vroucí vztah. A tak přišel s tezí o „československém národě“. Problém s touto ideou byl v tom, že se Slovensko za ČSR bralo ne jako národní, ale jen jako nářeční území. Tedy jako pouhá provincie. Tahle nešťastná myšlenka pak přispívala ke všem rozporům, které mezi Slováky a Čechy vznikly. Federace v roce 1968 zůstala kvůli normalizaci jen na půli cesty, pocit křivdy tu byl přítomen i pak. Když přišla demokracie, dala se snaha o dořešení této otázky čekat. Přesto se dost dlouho nic nedělo, na stole byly jiné problémy. Diskuzi paradoxně (a velčí, mi nešikovně) opravdu zahájil Václav Havel. Ne když nepřijel do Bratislavy po inauguraci, ale když neočekávaně přinesl do sněmovny svůj amatérský návrh na změnu názvu a státního znaku. Obojí bylo pro Slováky nepřijatelné. Pomlčková válka, která následovala, vůbec nemusela nastat, kdyby se otázka názvu a státního znaku řešila normálně.
* E15: Mluvil jsem s vámi poprvé v roce 1991 a tehdy jste říkal, že rozpad federace nehrozí.
My jsme původně o zcela samostatném státu neuvažovali. Já tedy určitě ne. Ale už v roce 1990 jsme na společné poradě všech tří vlád – federální a obou republikových – dospěli k tomu, že federace nemůže být založena na stejných principech jako za komunismu. S těmito názory nepřišli jen slovenští zastupitelé, nespokojenost byla i na české straně. Vcelku ve shodě jsme si tehdy řekli, že je tomu třeba dát jinou podobu a uspořádání předělat. To vyděsilo Havlova poradce Křižana. Hned volal prezidentovi, ať přeruší dovolenou, že se tu hroutí federace. Nic takového se nedělo, jen vykrystalizovaly různé názory. Šlo hlavně o to, že bylo třeba změnit ústavní zákon z roku 1968, aby bylo možno přesně stanovit, co je federální a co patří republikám. V tom byl totiž velký zmatek. Přijali jsme dohodu, že to budeme řešit úpravou kompetencí, a přípravu kompetenčního zákona i diskuze kolem něho jsem dostal na bedra já. Po konzultaci s českou stranou jsme takový návrh připravili, ve federální vládě to ale vyvolávalo odpor. Proti byl například i tehdejší ministr financí Václav Klaus a předseda federální vlády Čalfa. Připadalo jim třeba, že když federace nebude řídit železnice, nebude to federace. Ta argumentace byla prostě mnohdy iracionální. Tato situace přinášela i značné osobní tlaky – předsedu české vlády Petra Pitharta obviňovali, že chce rozdělit stát, a ustál to před Občanským fórem jen tak tak. Já to neustál, a tak jsem odešel v březnu 1991 dočasně ze scény. Mezitím vzal režii do ruky Václav Havel. Svolával porady k sobě, diskuze se vedla ani ne tak o tom, jak mají česko-slovenské vztahy vypadat co do hmoty, jako jaké mají být co do filozofické podstaty.
* E15: Připomeňte prosím, jak jednání o kompetencích probíhala.
Na stole byl můj a Pithartův návrh – aby poslanci přijali ústavy republik a to, co zbude, vytvoří pravomoci federace. Premiér Čalfa přišel s další variantou – aby byly přijaty tři ústavy – dvě republikové a jedna federální. A Čarnogurský to navrhoval řešit nikoli ústavou, ale smlouvou mezi dvěma státy, která založí i kompetence federace. Diskuze se táhly, česká strana měla pocit, že jsem to já, kdo to tlačí k rozpadu fedrace. Skutečností ale bylo, že v té době už naplno probíhala krize výkonných složek. Federální orgány přestávaly pracovat a republikové ještě dostatečně nevládly. Po mně se slovenské vlády ujal Čarnogurský, neuměl však nic prosadit. Podepsala se smlouva v Mílovech, sněmovna ji však neschválila, a tak byla dána k ledu. Veřejnost se zatím radikalizovala. A do toho přišly volby. Ty určily jako vítěze HZDS, a tedy mne, a na České straně ODS a Václava Klause.
* E15: Jak velkou roli v postupném rozkladu federace hrála ekonomika?
Národní pohyby byly důsledkem jak politických demokratických změn po roce 1989, tak nevyřešených ekonomických vztahů. Uspořádání, které jsme měli mezi sebou, například předpokládalo, že republiky hradily jistou část výdajů ze svých rozpočtů a část z dotací od federace. Nikdy ale nebylo jasné, kolik zisku se kde vytvořilo, na území kterého státu, protože zisk se odvozoval z bankovních ústavů, které byly v Praze, a z obchodních organizací, které byly také hlavně v českém hlavním městě. Velmi silné třenice mezi federální a českou vládou na jedné straně a slovenskou vládou na straně druhé vznikly na podzim 1990 v souvislosti se sestavováním rozpočtu. Podnítila je skutečnost, že federální dotace pro republiky byly schváleny jen na rok 1991. Roku 1992 se měly přestat vyplácet. Slovenským politikům vadilo, že Slovensko sice mělo dál produkovat a přispívat do federace, peněžní vztahy byly ale dál nesprávnou cenovou politikou deformovány a nazpět jsme z federálního rozpočtu neměli dostávat skoro nic.
* E15: Závažným ekonomickým problémem bylo asi i Havlovo rozhodnutí o zastavení zbrojního průmyslu…
Málokdo si tehdy uvědomoval, že dvě třetiny zbrojního průmyslu byly na Slovensku. Ze dne na den jsme měli sto tisíc nezaměstnaných a do začátku roku 1991 tento počet vzrostl na 330–350 tisíc. Takže vyvstala akutní otázka peněz na konverzi tohoto průmyslu. Ty ovšem nebyly v dohledu. Při návštěvě na Slovensku pak vyslovil Václav Klaus významnou větu: „Penízky nejsou ani nebudou!“ Jenže my jsme s těmi nezaměstnanými něco dělat museli, neboť jich stále přibývalo. Řešili jsme základní problém, jak vůbec nově postavit ekonomiku, neboť zároveň se už chystaly strukturální změny, z nichž vyplývalo, že plošně padne hornictví a výrazně se sníží hutnický průmysl. Hlinikárna v Žiaru nad Hronom byla v podstatě před uzavřením, košické železárny balancovaly na limitním množství oceli, aby se vůbec mohly udržet v chodu. Dostali jsme se s Čechy do ekonomického sporu, z čeho má Slovensko vlastně žít, jak máme ekonomiku sanovat. Česká republika na tom byla bezpochyby lépe. My jsme měli minimum spotřebního průmyslu, navíc většinu výrobků jsme vyváželi na Východ, ale po pádu Varšavské smlouvy to už od nás nikdo nechtěl. Museli jsme prostě tyto ekonomické akcenty vznášet, ale české straně se to pochopitelně nelíbilo.
* E15: To byl problém ?
Důsledkem těchto sporů bylo, že počátkem roku 1992 poslanci rozhodli, že jakékoli přerozdělování skončí. Nacionalistické tendence, které přicházely ze Slovenska, chtěli zastavit tím, že se bude rozhodovat jen podle počtu obyvatel, podle klíče, že v Čechách a na Moravě žijí dvě třetiny a na Slovensku jedna třetina obyvatel. Jenomže to bylo pro slovenskou stranu také nepřijatelné, neboť to znamenalo zříci se identity a kapitulovat.
* E15: Po samostatnosti volali nejdříve lidé na demonstracích v slovenských ulicích. Hráli mezi nimi nově nezaměstnaní například ze zbrojovek velkou roli?
Určitě byli v těch davech i ti, co se cítili ohroženi ekonomicky, třeba horníci, kteří se báli, z čeho budou žít, až jim zavřou doly. Byla to vždy směsice lidí. Aktivisté, provokatéři, ale hlavně spousta poctivých, ale naštvaných lidí. Někteří čeští představitelé, zejména Václav Havel, nás totiž svými necitlivými výroky skutečně uráželi. V roce 1991 bylo třeba vzhledem k nacionalistickým náladám velmi choulostivým datem výročí Slovenského státu. Snažili jsme se, aby vše proběhlo co nejklidněji – jenže Havel přijel do Bratislavy a pronesl na náměstí projev, který nacionalisté vnímali jako provokaci.
* E15: Kdy se Slováci rozhodli pro úplnou samostatnost?
Do léta roku 1992 byla většina Slováků odhodlána žít v nějakém svazku s Čechy. Jenže pak se situace radikalizovala. Ve hře už byla i asociační dohoda s Evropskou unií, chtěli jsme do ní vstoupit jako dva rovnoprávní partneři. Také se nedalo ignorovat, co se dělo v bývalém SSSR a v Jugoslávii. Všude okolo vítězil nacionální přístup, nedalo se to nevnímat. Vývoj měl už prostě jistou setrvačnost. I zahraniční partneři nám říkali, víme, že to už neudržíte, jen ať to proběhne pokojnou cestou.
* E15: Zmínil jste opět negativní roli Václava Havla ve vztahu k Slovákům. Proč mu nemůžete přijít na jméno?
Já si ho vážím jako disidenta, ale jako prezident ve vztahu ke Slovákům skutečně udělal řadu chyb. Myslím, že to pramenilo z toho, že stavěl všechno na vnějších obrazech. Vždy se v něm projevoval divadelník. Nepochopil, že to není představení, že dějiny i společenské dění jsou především objektivní procesy.
* E15: Ján Čarnogurský navrhoval stát rozdělit – ale až k datu přijetí obou zemí do EU. Nebylo by to lepší?
Zeptám se vás – myslíte, že by tady ještě v roce 2010, kdy jsme podle plánu měli vstoupit do EU, nějaký stát byl? Čarnogurský prostě vytvořil jakousi fikci, aby se nedalo říct, že je proti. Vycházel z toho, že Slovensko nebylo počátkem devadesátých let připraveno na to, aby se samostatný stát vytvořil, zatímco Česká republika připravena byla. A to měl pravdu, ale nakonec to nebylo to podstatné. Také tvrdil, že dojde k disparitě měny, že se bude měnit česká koruna za třicet slovenských. A strašil rizikem nepokojů, vojenského střetu nebo nějakého převratu. Naštěstí se jeho obavy nepotvrdily – zvládli jsme to v klidu.
* E15: Vy jste s Klausem neměli strach z nějaké „balkanizace“ československého rozchodu?
Když jsme s Václavem Klausem seděli pod oním stromem ve vile Tugendhat, probrali jsme nejprve varianty budoucího vývoje. A zjistili jsme, že pravděpodobné jsou jen dvě. Rozdělení pod naší kontrolou, pokojné, klidné, které by vytvořilo novou kvalitu vztahů mezi našimi národy. Anebo jsme to mohli nechat jít svou cestou. Jenže tím by určitě vzrostl na obou stranách radikalismus. Během jediného roku by nás vývoj smetl – a konflikt by musely řešit jednotky OSN. Na slovenské straně navíc vyvolávalo jistý nepokoj i to, že Češi měli už dokonale zpracovaných několik variant vývoje včetně svých jednostranných kroků. Dokonce se už řešily krizové zásoby a zajištění hranice.
* E15: Slovenská strana nic takového neměla?
Slovenská strana neměla absolutně nic. Riziko bylo v tom, že jednostranné kroky české strany mohly na Slovensku vyvolat napětí, které by nebylo zvládnutelné a mohlo by způsobit konflikt. A tak hned na začátku jednání jsme se s Klausem shodli: Rozdělení nesmí řešit žádné bílé přilby. A že my to musíme garantovat. Takže jsme velice pečlivě probírali každý detail, abychom riziko radikalizace vyloučili. Právě proto pak na setkáních s českou stranou vznikla ta velká síť smluv, které platí dodnes. Jsou do jisté míry opravdu unikátní – odhaduji že Evropská unie se teprve za deset či dvacet let dopracuje k takovému modelu, jaký jsme mezi Čechy a Slováky měli už v roce 1992.
* E15: Na první jednání s Klausem jste šli oba s jasnými představami, které se postupně přibližovaly? Nebo nebylo zprvu jasného nic?
Šli jsme do toho oba jen s odhodláním situaci účinně a smírně vyřešit. Definitivní představu jsme neměli. Vždyť na prvním jednání mezi čtyřma očima jsme se dohodli jen jak budeme vytvářet federální orgány a co jsou ve vztahu Čechů a Slováků priority. Jenže pak jsme se sešli se svými delegacemi a zjistili, že nás o hodný kus přeběhly. Jejich členové se zatím už dohodli na rozdělení! Zbytek prvního setkání jsme pak tedy věnovali tomu, zda máme vůbec kompetence něco takového udělat.
* E15: Nikdy v těchto jednáních s českou stranou nenastala krizová situace, kdy jste měli pocit, že se už třeba nesejdete?
Osobně jsme s panem Klausem tento pocit neměli, když byl nějaký problém, zatelefonovali jsme si a probrali ho na dálku. Jen ve vyhlášeních pro jednu nebo druhou stranu bylo pro uklidnění veřejného mínění občas nutno navenek přitvrdit. V samotných jednáních to opravdu nikdy nezaskřípalo. V mnohém jsme měli rozdílné názory, vše však probíhalo ve vzájemné úctě a důvěře. Já jsem na Klausovi oceňoval třeba i to, že to byl jediný český politik, který vedl politickou kampaň i na Slovensku, mluvil tam i s obyčejnými lidmi. A také bylo potěšující, že co se v rámci našich jednání dohodlo, vždy to platilo, i když to třeba nikdo nezapisoval.
Podzim „otce vlasti“
Expremiéra Vladimíra Mečiara, jak vyplynulo z průzkumu uskutečněného před třemi lety, označuje každý druhý Slovák za „otce vlasti“. O to, aby tento politik reálně vládl, však už zřejmě mnoho lidí nestojí. Jeho Hnutí za demokratické Slovensko v minulých volbách neuspělo a v příštích by podle letošních průzkumů získalo jen dvě procenta hlasů.
Podle politologů může za špatnou situaci HZDS zejména úspěch strany Smer – sociální demokracie. Ta vyfoukla Mečiarovi většinu voličů. V roce 2006 se proto předseda Smeru Robert Fico stal předsedou vlády a na mečiarovce zbyla jen role menšího koaličního partnera. Vladimír Mečiar do této vlády proto vůbec nenastoupil. HZDS se pak ocitla v kritické mediální palbě kvůli aféře s podezřelými převody na pozemkovém fondu a nejasnostem týkajícím se financování strany. Asi i proto se v dalších – loňských – volbách HZDS do parlamentu vůbec nedostala.
Ani do budoucna nedávají experti Mečiarovu hnutí už velké šance. Kromě toho, že pozici HZDS na politické scéně zabral Smer, hraje proti „Velkému Vladovi“ fakt, že se HZDS zřejmě příliš orientovalo na starší voliče, kteří pomalu vymírají.
Devětašedesátiletý Mečiar však odmítá, že by to mělo znamenat konec jeho politické kariéry a definitivní úpadek Hnutí za demokratické Slovensko. HZDS před dvěma měsíci velmi sebevědomě oslavilo své dvacáté výročí a Vladimír Mečiar sám zahájil intenzivní kampaň ke svému opětnému zviditelnění. Vystoupil například na prestižním mezinárodním sympoziu o kulturní diplomacii v Berlíně. Jeho projev o potřebě kulturní globalizace v kontextu s potřebou zachování národní suverenity tam zaujal navzdory tomu, že bývalá šéfka americké diplomacie Madeleine Albrightová si postěžovala, že právě Vladimír Mečiar byl svou populistickou politikou odpovědný za to, že Slovensko nebylo přizváno v první vlně rozšiřování do NATO.
Ještě aktivnější je Vladimír Mečiar doma na Slovensku. Rád chodí na veřejnost a diskutuje. V televizi nedávno řekl: „Rekonstruuji stranu a chci ji připravit na volby, tak aby v nich byla úspěšná.“ Mně zase sdělil, že o politickém důchodu zatím neuvažuje, protože „nechce končit jako politik, který neuspěl ve volbách.“
Mečiar chce svou patrně poslední politickou misi podpořit i tím, že napíše knihu o rozpadu Československa. „Řeším otázky vypovídání historické pravdy o sobě i Slovensku, protože to, co bylo v médiích k poslechu ze slovenské či české strany, byla strašná lež,“ uvedl s tím, že ho znepokojuje hlavně to, jak se tato podle něho historická fikce pomalu stává pravdou. „Jsem jediný svědek mnoha událostí, a když budu mlčet, nikdo se o nich nedozví. A jak nenapíšu tu pravdu takovou, jaká byla, zůstane navždy pochovaná se mnou.“
Autor je spolupracovníkem redakce
