* E15: To jste opravdu řekl?
Jistěže ne. Mrzí mě, že se mě autor této knihy nezeptal, jestli je to autentický výrok. Je přece hodně diskutabilní, zda, když je někdo jednou v nějaké svodce, to může být bráno jako historický fakt, který se mnou dál už nemá co do činění.
* E15: Jak to vzniklo?
Řekl bych, že to vzniklo kontaminací. Těsně po bití studentů na Národní třídě jsem byl s kritikem Jirkou Černým a Jaroslavem Hutkou v televizním studiu. Ukázal jsem tam na obrazovku kresbu, kterou namalovala moje malá dcera. Nakreslila milicionáře s obušky a ty rozesmáté protestující děti. Byl to takový výmluvný obrázek, nemuselo se k tomu nic dalšího říkat. A v emoci té chvíle jsem se obrátil do kamery – a jako určitý akt propůjčení svého jména, své tehdejší prestiže té revoluci – jsem řekl, že pakliže ti lidé, kteří jsou dodneška členy strany a viděli ten obrázek, chtějí setrvat v té straně, že je prosím, aby nechodili na mé koncerty. Čili nic agresivního.
* E15: Takže estébáci to prostě „vylepšili“, aby se jim to hodilo.
Ano. Jenom jsem je prosil, abych se nemusel s nimi potkat. Dostal jsem potom k tomu pořadu dopis od nějakých mladých manželů, že oba jsou členové strany a chodili na mé koncerty, ale když si přeji, aby tam nechodili, tak že nepřijdou. Ale že jim je to líto. Šlo o přesný opak toho, co se ocitlo ve svodce.
Nedotažená revoluce
* E15: Byl jste v osmdesátém devátém velmi uznávaná osobnost, které lidi věřili. Proč jste nešel do politiky? Proč jste se nestal třeba poslancem?
Nechat se jako poslanec kooptovat? Využil toho třeba Kocáb a spousta jiných. Mě to ale přišlo jako špína na revoluci.
* E15: Proč? Vadilo vám, že byste seděl s komunisty v jedné sněmovně?
To byl prostě první nedemokratický krok. Nechat se kooptovat byla určitá možnost, kterou dovolovala ústava. Tak proč do toho nejít, říkali si asi. Myslím, že to nebyla rozumná volba. A také jsem předpokládal, že Havel musí svou kandidaturu obhájit v přímé volbě, a vůbec jsem neuvažoval, že by se nechal jednomyslně zvolit a přísahal na Ústavu ČSSR.
* E15: Čili vás vývoj tehdy zklamal?
Ne. Jenom jsem už tehdy chápal, že revoluce se dějí na základě neměnných pravidel, ať je bolševická, nebo fašistická, nebo prodemokratická. Prostě je to obsazování důležitých pozic vlastními lidmi jakýmkoli prostředkem. To je součást revoluce. V tom šlo opravdu o revoluci. Ze dne na den se jinak vykládaly zákony, postupovalo se jiným než demokratickým způsobem při obsazování funkcí. Byl to nepotismus naruby. Lidé, na které bylo spolehnutí, začali ze dne na den pracovat ve státních strukturách. Pak se to tedy mělo dotáhnout do revolučního konce, ale nedotáhlo.
* E15: Myslíte, že to mělo vliv na pozdější vývoj?
Žádné problémy, o kterých se dneska mluví (jako nedokončená reforma justice, bankovní socialismus, pronikání estébáků do hospodářství, vznik paralelních bezpečnostních struktur, objednané vraždy, korupce…), by nevznikly, kdyby šlo o opravdovou revoluci. To znamená, kdyby se přerušila kontinuita, kterou prosazoval Zdeněk Jičínský, „Štětináč“, jak mu říkali. Ten slavný tvůrce naší někdejší socialistické ústavy a posléze slavný sociální demokrat.
* E15: Jste si jist, že by se to vyvíjelo lépe, kdyby byla revoluce dotažena do konce?
Nebylo by to asi o moc lepší, ale bylo by to kontrolovanější a kontrolovatelnější. A kritici režimu typu Mašínů by se nemohli zbavovat své spoluodpovědnosti poukazem na nedokončenou dekomunizaci, na prodanou revoluci. Stáli bychom za změnou svými jmény, svými názory a hlasy, zatímco takhle za tím stálo těch x procent vykoupených hlasů. Ty koupené hlasy nás pronásledují v prezidentské volbě, a po minulých volbách i v parlamentní sekci. Havel, který předtím zastával morální stanovisko, že je nutno nekolaborovat s totalitním režimem, se spojil s komunisty a nechal se zvolit komunistickým parlamentem. To byl prostě jasný návod, otevření dveří všem grázlům, co se chlácholili, že ono to bude zase takové, jako to bylo. Zvolili taktiku: držme při sobě, najděme si spojence. Jediný, kdo měl tehdy spojení na zahraniční obchod, na obchod se zbraněmi, na vedení fabrik, byli komunisté. Takže v tomto smyslu jsme šli příliš rychle a příliš pohodlnou komunistickou cestou za vizí svobody.
* E15: Ona je to taková česká tradice, že se vždycky všechno nějak zašolichá.
Na druhé straně systém funguje, komunisté pochopili svou roli: jsou jedinou opozicí, která už nikdy nebude mít výkonnou moc, takže může verbálně tvrdit cokoli. Dnes už nejsem pro zrušení komunistické strany. Myslím si, že by získala podstatně víc hlasů, kdyby se přejmenovala. Ale to jim nechci radit.
Umělec umělci nepomůže
* E15: Jak jste vlastně v osmdesátých letech před revolucí žil? Patřil jsem k lidem, kteří chodili na vaše koncerty. Z mého pohledu to vypadalo, že jste se vždy někde vynořil, něco jste zahrál, a byl kolem toho poprask. A tak vám zase znemožnili hrát. To asi nebyl způsob obživy?
Paradoxně ano. Když se člověk uskrovnil, jakž takž to šlo. Ze začátku jsem bydlel u rodičů, vyjídal rodině ledničku a nešatil se. Když byl člověk absolutně skromný, byl socialismus ideálním systémem pro přežívání. Tramvaj stála za mého mládí 60 haléřů. Ke konci bolševismu, když jsem nemohl zpívat, jsem kupodivu pomalu začal dělat hudbu k večerníčkům nebo ke krátkým filmům. Dokonce jsem po zákazu na Portě hrál jako host v divadle Vítězného února, nyní Klicperově, roli služebního čerta v Drdových Dalskabátech. Ředitelem divadla byl pán, nebo soudruh, to nevím, který tam přešel z ministerstva kultury, kde byl vedoucím sekce pro církve.
* E15: Ač v socialistickém Československu existovalo papírové právo na práci, třeba chartistům nezřídka pracovat znemožňovali. Vám zakazovali zpívat, ale pracovat ne…
Zbavení možnosti vydělávat byl jeden ze způsobů, jak se tě režim pokusí koupit. Jakmile přičichneš k nějakým penězům, je velká naděje, že si na ně zvykneš. Byl jsem až chorobně ostražitý, dával pozor a stále si říkal – kdy přijde nějaká nabídka něco podepsat nebo jet na festival politické písně? Ale už jsem měl tak hroznou pověst, že bych jim to pokazil. Zkrátka vždycky jsem se bál, kdy to přijde, že se budu muset rozhodnout, ale naštěstí to nikdy nepřišlo. Na zhoršování poměrů jsem měl jednoduchou metodu – stát si za tím, co člověk napíše, a odzpívat si to sám, nebýt závislý na nějakých dalších skupinách nebo kamarádských vazbách. Vlastně mě to naučila režisérka Věra Chytilová. Ptal jsem se jí, jaký má recept na přežití v komunismu? Odpověděla, musíš být sám za sebe. Je to tak – umělec umělci nepomůže – hlavní tíha leží na tobě, nesmíš se vymlouvat na okolí.
Zjevná závislost
* E15: Váš svět se musel nutně protínat se světem chartistů. Ale signatářem Charty jste se nestal. Proč?
Nebyl jsem tak nezávislý jako oni. Valná většina klubů, ve kterých jsme hráli, byly buď přímo kluby SSM nebo to byly prostory, které byly nepřímo trpěny jako odnož těchto klubů. Studenty, kteří folkové koncerty organizovali, jsme nikdy nekádrovali. Podle mého názoru to byli lidé, kteří si řekli, když už jsem v mládežnické organizaci, tak ať to za něco stojí. A to bylo možná to, čemu se říkalo šedá zóna, já nevím. V každém případě o nějaké nezávislosti se u mě moc nedalo mluvit. Já naopak byl velmi závislý na odvaze těch pořadatelů. Měl jsem kamarády, kteří vždycky věděli mnohem víc než já, co se děje v chartistických kruzích. Jeden z nich byl třeba režisér Pistorius, druhý jeho syn Vladimír, můj kolega Emil Pospíšil mě zásobovali literaturou. A na otázku, jestli písničkáři mají podepsat Chartu, se ke mně doneslo – nevím na kolik autentické – tvrzení Havla, že ti, kteří se mohou ještě veřejně vyjadřovat, se nemají podepisovat, dokud tu možnost mají. To byl přirozeně pozdní názor, když už se rozjela diskreditační a perzekuční kampaň. S tou nezávislostí to bylo zkrátka těžké – vždycky mě udivuje kolik „nezávislých“ novinářů se vynořilo po listopadu. Jak to dělali? Naše závislost byla zjevná třeba už z toho důvodu, že oficiálně jsi mohl hrát jenom s přehrávkami PKS.
* E15: Chartisté vás uznávali?
Písničkáře, nebo alespoň mě osobně, respektovali. Nikdy jsem nenarazil na dělení na ty, co podepsali, a ty, co nepodepsali. To byla výzva, individuální rozhodnutí každého člověka. Navíc na konci bolševismu byla situace už taková, že si chartisté museli rozmyslet, jestli chtějí další podpisy: spousta lidí, kteří chtěli emigrovat, aby měli lepší startovní pozici, podepisovala Chartu, jen aby měli určitý doklad o perzekuci. Ze začátku všechny státy dávaly lehce azyl, ale ke konci, když už přibývalo emigrací do předem připravených pozic, byl podpis Charty určitou stranickou legitimací naruby.
Jiný svět
* E15: S Havlem jste však byl asi v poměrně úzkém styku. Vždyť se u vás natáčela jeho hra Audience.
Natáčela. Ale úzkým stykem bych to nenazval. Havel byl jen jednou na našem koncertu. To bylo ještě Na Rychtě, tehdy jsem hrál s Jardou Hutkou. Potom nás pozval s mou paní k sobě na Hrádeček, kde jsme poseděli. Chartisté nepatřili mezi obvyklé návštěvníky našich koncertů. Měli svůj svět důležitějších věcí. Kromě té Hutkovy agitky Havlíčku, Havle naše folkové písničky neznali.
* E15: Před revolucí jste se asi nejvíce proslavil vystoupením na koncertě Joan Baezové. Jak jste se k tomu dostal?
My s C&K Vocalem, Prokopovým bandem a slovenským písničkářem Ivanem Hoffmanem, nyní rozhlasovým redaktorem, jsme, zřejmě v rámci perestrojky dostali možnost zahrát na koncertu, který byl v rámci festivalu Bratislavská lyra. Byla to vzácná příležitost dostat nás do oficiálních médií vedle Joan Baezové, která tam přijela přímo od Lecha Wałęsy jako obecně známá rebelka. Na koncert se chystal Urbánek s Havlem a slovenští disidenti. Proto jsem se pokusil zasvětit Joan do toho, co by se mohlo stát. Tak jsem za ní po zkoušce přišel, představil jsem se, že jsem kytarista, že tam budu také hrát. Že to přenáší televize – kdyby náhodou chtěla něco vyhlásit, tak ať o tom nikomu neříká dopředu, zahraje pár písniček a potom, aniž by přestala brnkat na kytaru, řekne to poselství, aby vůbec nestihli zareagovat. Protože jakmile by přestala hrát, tak to utnou nebo pustí reklamu nebo počasí. Ona se na mě tak podívala a řekla. „Ale já tady rozhodně žádné poselství nepřednesu.“ Byl jsem určitým způsobem zklamaný, ale tajně jsem doufal, že mě prostě jen zařadila mezi agenty, před kterými byla určitě varována z jiných stran. Joan začala hrát a potom pozvala Hoffmana. Hala začala bouřit. Ale než se Ivan zvedl, objevil se muž v bílé košili a poručil zvukaři, aby stáhl mikrofony. On to odmítl, ale ten fízl stáhl na mixpultu všechny jezdce dolů. Joan Baezová nicméně zazpívala té nabité sportovní hale bez mikrofonu píseň, kterou věnovala Havlovi, a řekla, že jede od Wałęsy a že stejnou píseň zazpívala jemu. Zhruba takové to poselství bylo. Pak ukázala, kde sedí v publiku pánové Havel a Urbánek, a hala povstala, zatleskala. Takže z takové decentní prezentace úcty vznikla bublina, kterou se pak pokoušeli nafouknout: Joan Baezová nedodržela smlouvu, a proto jí prý vypnuli mikrofony.
* E15: Setkali jste se potom ještě s Joan?
Hned večer nás pozvala na pokoj do hotelu, byli tam také pozdější polistopadový slovenský premiér Ján Čarnogurský, Janko Langoš a nevím, kdo ještě. Víc lidí tam bylo ze slovenské scény. A tam jsme si povídali, spíš tak přátelsky, bylo to povzbuzení, nekuly se žádné pikle, nebylo žádné vymýšlení dalších akcí. Pak jsme hráli s Joan Baezovou ve Sportovní hale v Praze. A na Národní třídě přede dvěma roky.
* E15: A jaká byla Joan v osobním rozhovoru?
Taková, jako každý z velkých umělců, které jsem potkal. Velice vnímavá, důvěrná – ale drží si určitý odstup. Vždy se zeptala, jak se vede, a také jak se vede Havlovi. To ji vždycky zajímalo, ten jeho fenomén. Dokonce mi, když jsme pak byli po druhém koncertu na večeři s Havlem, vynadala, že s sebou nemám foťák. Já jsem si ho nebral, nechtěl jsem se zařadit mezi ty olizovače slavných lidí. Chtěla mít naše fotky z Rybárny. Byl jsem možná až příliš decentní.
Vladimír Merta (65)
Vystudoval architekturu na ČVUT a filmovou a televizní scenáristiku a režii na FAMU. Od sedmdesátých let vystupoval jako folkový písničkář, v květnu 1972 spoluzaložil volné umělecké sdružení Šafrán. O pět let později Státní bezpečnost sdružení rozprášila. Zatímco další výrazné osobnosti Šafránu (například Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák) zvolili emigraci, Merta zůstal v Československu. Koncem sedmdesátých let dokonce vydal oficiální sólovou desku, po celé období normalizace ho však pronásledovaly zákazy vystupování a šikana. Souběžně se pokoušel o filmovou kariéru – režíroval film Opera na vinici – a psal filmovou hudbu. V listopadu 1989 se zapojil do práce v Občanském fóru. Stále koncertuje, píše scénáře a natáčí dokumentární pořady.
Autor je spolupracovníkem redakce
