Pořádá FuckUpNights, přednášky o byznysových i osobních nezdarech, jejichž překonání však často nakonec vedlo k úspěchu. Koncept sem přinesl ze zahraničí a povedlo se mu s ním prorazit. "V dnešním světě přestávají platit učebnice nebo návody, člověk musí nalézat vlastní řešení věcí," říká v rozhovoru pro E15.cz Tomáš Studeník.
Čím je pro vás tolik přitažlivý neúspěch?
Zajímají mě věci, které jdou mimo běžnou šeď všedního dne. Poslání FuckUpNights je nedělat to, co je běžné, tedy oslavování úspěchu a toho, že se daří. Naopak je to oslava toho, že aby se něco povedlo, tak se něco může nebo dokonce má nepodařit - selhání je totiž základním módem a nastavením světa. Můj oblíbený americký filozof Daniel Dennett říká, že nezdar a schopnost se s tím vyrovnat je to, co nás dělá lidmi.
Co podnikáte dalšího?
Dělám taky hackathony - to na to trošku navazuje. Je to o tom se nevzdat. O tom, že lepší než o něčem jenom kecat, je to postavit. Takže hackathony jsou o tom, že se posouváme k tomu věci dělat. Takový můj velký projekt na příští rok je pokusit se o to, aby nám umělá inteligence pomáhala s vymýšlením nových věcí a pomohla se vyhnout fuckupům.
Konkrétně to znamená, že chystám na leden 2021 projekt s Matematicko-fyzikální fakultou UK, Švandovým divadlem a DAMU na oslavu 100 let RUR. Otočí se to a roboti napíšou hru o Karlu Čapkovi. Ta se pak uvede v Praze a také v New Yorku v angličtině. Cílem je si znovu trochu přivlastnit ten pojem robot, protože dneska se to dělá v Japonsku, Americe… my jsme to slovo sice vymysleli tady, ale je škoda, že se tomu odkazu tady nikdo moc nevěnuje.
To zní jako že se nenudíte.
Nestíhám nic. Ale člověk se s tím musí naučit žít. Buď jste perfekcionista a chcete všechno dotáhnout do puntíku, a nebo se naučíte žít s tím, že když to funguje, je to v pohodě, hlavně že to je a něco se začne dít. V byznyse se tomu říká minimum viable product, MVP - musíte se naučit žít s nedokonalostí věcí. Máte na světě omezený fond. Doba se navíc zrychluje a je těžké všechno dělat dokonale.
Jak získat takový nadhled nad problémy, které v životě přicházejí?
Kdyby to bylo lehké, tak se tím nikdo netrápí. Můj recept je, ať si člověk nabije ústa pády někoho jiného - to děláme ve FuckUpNights. Poslechněte si problémy někoho jiného - těch, kteří už upadli. Uvidíte, že se zvedli a jsou ochotni o tom mluvit. Pak je další věc, že to lidi berou všechno osobně. Onen zdánlivý nezdar je něco, čeho by se člověk neměl bát a co by měl umět přijmout a nebrat to osobně. Třeba byla špatná doba, špatný nápad, lidi to nevzali. Dokonce existuje zákon, o kterém mluvil Albert Camus, já tomu říkám zákon zpátečky - čím víc něco chcete a dáte tomu všechno, tím spíše to nedopadne. Zní to neintuitivně, ovšem jsou situace, kdy obětujete nějakému projektu všechno, volný čas, víkendy, a najednou to nedopadne. A čím víc to chcete, tak tím hůř pak dopadnete, pokud se to nepovede. Takže je třeba být připraven na to, že se skrze to, že to nejde, mohu zdokonalit a poznat.
To je ale těžké.
Vybavuju si příběh jednoho známého, který za mnou přišel, že chce rozjet nový byznys v jednom městě. A chtěl udělat dokonalou webovou stránku, aby s tím uspěl. Poradil jsem mu, aby se šel zeptat budoucích zákazníků, jestli by to brali, zda jim to přijde dobré. Vůbec ptát se lidí a poslouchat je je to nejlevnější a nejpřístupnější pro začátek projektu. Není nutné se někam zavřít na rok, vymazlit to a pak pozvat lidi a říct: pojďte se podívat, co jsem udělal. Ale naopak to otočit a nejdříve jít za lidmi, minimalizovat tu časovou i finanční investici a krůček po krůčku něco stavět. To je recept, který bych doporučil.
Jaký máte vy osobně vztah k fuckupům?
FuckUpNights mi pomohly se srovnat s fuckupy, které člověk dělal a dělá neustále, a naopak to vzít pozitivně. Je hrozně těžké si z takových věcí vzít ponaučení. Hodně lidí, když jim něco nevyjde tak za tím chce rychle zavřít dveře a nepitvat se. Ale co dává smysl a je třeba dělat, je se k těm neúspěchům vracet, vzít si ponaučení a něco změnit.
Vzal jste si z toho ponaučení?
Potlačit ego. Hodně nezdarů pramení z toho, že člověk chce sobě či okolí něco dokázat. A i přes všechny objektivní známky toho, že se nedaří, neprodává, tak pořád věří, že se to nějak zázrakem musí zvednout. Základ je nebrat nic osobně a neustále po malých krůčkách korigovat nedostatky, které cítím.
Možná to, co popisujete, ovlivňuje i výchova, škola, rodiče?
Od malička vás učí, že chyba je špatně, je to za pět. A existuje jenom jediný správný způsob, jak to udělat dobře, který vám paní učitelka nebo pan učitel řekli, nebo je v učebnici. V dnešním světě přestávají platit učebnice nebo návody, člověk musí nalézat vlastní řešení věcí. V rámci současného vzdělávacího systému je úspěch dán správným přeříkáním a memorováním.
Co s tím?
Člověk se nesmí bát změnit sám sebe, což je těžké, protože máme zabudováno v hlavě, že bychom si nechtěli protiřečit. Že i kdyby fakta a svět ukazovaly něco jinak, tak je těžké si dneska myslet něco jiného než včera. Je to požadavek na takzvanou kongruenci, že člověk chce být bytost, která je stejná druhý den, jako den předešlý. Podvědomě jsme nastavení tak, aby to platilo. Takže je to o schopnosti být jiným člověkem každé nové ráno.
To nás přivádí ke změně, tu lidé moc rádi nemají. Proč?
Změna jde proti jedné vlastnosti, podle které většina lidí řídí a organizuje svůj den, a to je zvyk. Říká se zvyk je železná košile. Člověk často ze zvyku vstává, chodí do práce, ze zvyku jezdí na hory lyžovat. Když se začnete ptát lidí, proč dělají věci tak, jak je dělají, tak je to mnohdy ze zvyku. To je první věc - že jsme zahaleni takovou mlhou, jak se to vždycky dělalo, či jak by se to mělo dělat. A člověka evoluce vymyslela tak, aby co nejúsporněji nakládal s energií. Proto jakmile jsou vyjeté koleje, tak to přirozeně nevyžaduje ty koleje měnit, protože to funguje a z evolučního pohledu jsme docela úspěšný organismus, protože nepotřebujeme tolik zdrojů.
Je to jednodušší, že?
Přesně. A pak, když se podíváte na to, co vás v životě baví a co vám něco nového dá, tak nakonec zjistíte, že to jsou okamžiky překvapení. Něco nečekaného. Nakonec ta změna, nejistota, napětí - to je na tom zajímavé. Navíc to, proč evoluce samotná funguje dobře, a proč tu lidi jsou, je, že z těch genů se některé změní, zmutují a z toho je nová možnost v tom prostředí prospívat. Když se podíváme, proč život stojí za to žít, tak buď budeme žít ve zvyku a možná život nebude tak zajímavý, nebo se holt budeme muset občas bát a strachovat, ale zase to bude něco zajímavého.
Strach nás přitom často drží zpátky. Čím ho překonat?
Strach je evoluční nástroj, který nám pomáhal přežít. Je to to, co vám umožní pak ve zlomku vteřiny zareagovat, utéct nebo se vrhnout do boje. Problém dnešní doby je, že strach je na dnešní dobu docela iracionální. Lidem se žije nejlépe, prodloužila se délka života. Ten objektivní důvod, proč se bát, je hlavně strach z neznáma - že máme všichni v ruce způsob si budoucnost nadesignovat. Jestli něco má nějakou roli a je dobrá věc, je to strach z toho. Ale například proč se strachovat, že mě vyhodí? Je tu přemíra nabídek práce a můžu jít s klidem jinam. Proč se strachovat z mluvení na veřejnosti? Na to je nejlepší recept mluvit na veřejnosti. Když se něčeho bojíte, tak to udělejte. Nesmíte se bát dělat. Projevit názor je sice fajn, ale teď je velká výzva něco začít dělat. To nejtěžší je převést myšlenky ve slova a následně v činy.
Jakou roli pro úspěch hraje štěstí?
Nespoléhal bych na štěstí, ať už je, či není. Většinou odvážnému štěstí přeje a když se do toho vrhnete, tak štěstí bude na vaší straně.
Proč většina startupů na počátku selže?
Většinou protože mají špatný tým. Pokud to děláte sám, tak je tam velká pravděpodobnost, že to nedopadne a ani to pak není zajímavé pro investory. Nejčastější model je dva až tři, ale musíte dobře vybrat tým. Ideálně lidi, co mají odlišné dovednosti a pozadí. Například jeden rozumí technice, druhý prodeji a marketingu, třetí financím.
Máme v Česku na to dělat světový byznys?
Určitě. Česko má potenciál dělat byznys na špičce. Máme tu talentované lidi technicky i znalostně. Češi na to mají a zejména Češky. Na hackathony nám chodí pořád víc holek. Nejoblíbenější předmět mojí dcery je robotika.
Založil jste i církev smíchu. Působíte jako stále pozitivně naladěný člověk. Co vám pomáhá mít stále úsměv na tváři?
Stačí se začít smát a i když máte blbou náladu, tak se vám pak zlepší. To, co děláme s tělem, nám zpětně ovlivní naši mysl, duši, náladu.
Tomáš Studeník (43) Získal titul MBA na University of Liverpool a MSc v inovacích na HEC v Paříži. Začínal jako redaktor časopisu Playboy a reklamní stratég. Dnes působí jako konzultant a pomáhá globálním firmám probouzet inovačního ducha. Je též známý jako pořadatel české verze zábavně-naučných večerů s názvem FuckUpNights, kde lidé se zajímavými příběhy hovoří o neúspěších a tom, jak se z nich poučili. První proběhl v prosinci 2014. Nejlepší příběhy shrnul do Velké knihy fuckupů. Pořádá také inovační maratony CEE Hacks, kde se řeší problémy ve zdravotnictví, dopravě či energetice. Na letošek připravuje projekt divadelní hry THEAITRE, kterou napíše po 100 letech od premiéry R.U.R. celou umělá inteligence. |
