Český drobný investor nemá lehký život. Na bankovních přepážkách se na něho valí nabídky takzvaných investičních tipů, extrémní přebytek peněz na finančních trzích natištěných centrálními bankami ale vyšrouboval tržní ceny do nebezpečných výšin. Hledat nové cesty přitom fondoví manažeři nehodlají, proč si ostatně komplikovat cestu k prémiím. „Když manažer neudělá nic, tak ví, že pravděpodobnost získání bonusu je veliká, protože setrvačnost instituce ho tam nějak doveze, nějak se ty výsledky dostaví,“ říká šéf fondu Sirius Investments Martin Burda.
Váš fond je znám velmi netradičními investicemi, co vám nejvíc vydělává?
Kupujeme například akcie fondů, které vykupují v Americe životní pojistky, a ty nám teď dávají nejlepší výsledky. Investujeme také do fondů poskytujících zajištění proti přírodním katastrofám, solidní výsledky dává i britský fond financující vítěze realitních aukcí. Ten nabízí krátkodobé překlenovací financování těmto vítězům, než si dohodnou dlouhodobé financování u bank. Máme třeba i fond poskytující krátkodobé financování argentinským farmám proti zajištění fakturami jejich velkým odběratelům.
Dá se vaše investiční filozofie vůbec nějak zobecnit?
Vyhledáváme po světě fondy, které investují do aktiv, která nesouvisejí s akciovým ani dluhopisovým trhem. Máme dnes v portfoliu 27 fondů, které investují do různých typů alternativních aktiv, jsou tedy velmi málo závislé na vývoji kapitálových trhů. Držíme velmi pestré portfolio, jehož základní výhodou je, že když zítra zbankrotuje Itálie a burza půjde o 20 procent dolů, nás se to v zásadě nedotkne.
Kam na takové nápady chodíte, to člověka jen tak nenapadne, pokud není přímo na místě.
Podílel jsem se dříve na založení Českého fondu půdy. Řekli jsme si, že takových nápadů, jako je fond půdy, musí být po světě v různých oborech stovky. Lidé, co se naučili do něčeho konkrétního investovat a založili fond, kam přijímají externí investory, protože potřebují kapitál. Tak jsme si koupili specializovanou databázi, kde je 13 tisíc alternativních fondů po světě. Platíme za ni přes půl milionu korun ročně. Otevřete ji a vyskočí na vás 13 tisíc řádků a nekonečně sloupců s parametry jednotlivých fondů.
Nelze se nezeptat, podle čeho jste vybírali…
Zpočátku nás nezajímalo, co fondy dělají, ale jen to, jak přestály krizi v roce 2008 a 2009. Hledali jsme aktiva, která tehdy neprodělala
byla zároveň poměrně likvidní. Aby investice nebyla na sedm deset let jako třeba u fondů private equity, ale v řádu měsíců. A vypadlo nám 200 fondů, které jsme pak řešili jednotlivě. A až tehdy jsme se začali zajímat o to, co fondy vlastně dělají. A s manažery těch vybraných se známe osobně. Negativum je, že je to poměrně drahý přístup k investování.
Mluvíte převážně o zámořských oblastech, copak v Evropě už se investovat nedá?
V Evropě je velmi aktivní bankovní sektor, takové fondy, do kterých investujeme, tady nemají moc příležitostí, nejsou tu díry na trhu. V Evropě by nás zajímaly jen nesplácené úvěry. Je řada úspěšných fondů, které vykupují nesplácené úvěry a pak realizují zástavy a na tom dělají atraktivní výnos. Ale zas na to potřebujete být v zemi, kde je přetlak nabídky, tedy v zemi, kde banky mají hodně špatných úvěrů a musejí je nutně vyskladnit ven, a tím pádem je prodávají relativně pod cenou.
Stačí zajet do Itálie, ne?
Máte pravdu, skutečně máme malou, zhruba procentní pozici ve fondu, který v Itálii vykupuje nesplácené pohledávky. To je asi zároveň regionálně naše nejbližší investice. Sympatické je na tom, že fond pomáhá bankám i se správou nesplácených úvěrů a na tom generuje další výnosy. V Itálii objem špatných úvěrů narostl za poslední dekádu zhruba pětinásobně, ale v bankách sedí titíž lidé a banky nestíhají. Takže banky fondu platí zajímavé částky za správu zatím neprodaných pohledávek.
Je pro vás vůbec něčím investičně zajímavé Česko?
Bohužel není. Máme pro to několik důvodů. Některá aktiva tu nemůžete dělat. V Evropě si vaši životní pojistku nemohu koupit. Navíc většina příležitostí, ke kterým se přes fondy dostáváme, je umožněna tím, že jsou v té oblasti banky nebo pojišťovny méně aktivní.
Hodláte nabídnout své investice retailu?
Ne, budeme vždy fond kvalifikovaných investorů, typicky se staráme o investice lidem, kteří disponují minimálně desítkami milionů korun. Od minulého roku je ale minimální investice do našeho fondu jeden milion, na to už v Česku dosáhnou stovky tisíc lidí. Na druhé straně stojí samozřejmě lidé, kteří tolik ušetřeno nemají, mají malou výplatu, mají závazky, hypotéky. Ale lidí, kteří zde vydělali peníze, je mnoho, takže trh je veliký.
Po odchodu z Investiční společnosti České spořitelny jste mohl dělat zhruba totéž na sebe, šel jste ale úplně jinudy. Snad ty investice do klasických nástrojů, se kterými se člověk běžně setká na pobočkách bank, přestaly dávat smysl?
Banky dělají řadu věcí kvalitně, ale v případě investičních produktů se jim nechce do nových věcí. Ještě jako šéf IS České spořitelny jsem chodil za šéfy ve Vídni a jim se do ničeho mimo kapitálové trhy nechtělo. Když jsem navrhl zemědělskou půdu, dostalo se mi odpovědi, že v hlíně se nikdy rýpat nebudeme. Problém je v tom, že cokoli už je objeveno, primárně akcie a dluhopisy, ale také reality, tak je strašně drahé, protože na trhu je obrovský přetlak peněz. Kouzlo investic je nyní v tom, že hledáte věci, které jsou do nějaké míry ještě neobjevené.
Takže český drobný investor je obklopen škálou investičních pastí, do kterých nemá smysl se chytat?
V zásadě ano. Bohužel retailový investor má z toho menší šanci utéct než větší klienti. Některá aktiva jsou nyní vyloženě nebezpečná. Jsou to hlavně státní dluhopisy, které nenesou nic, a je jasné, že dříve nebo později půjdou výnosy nahoru a cena dolů, takže dluhopisů bych se teď nedotkl ani násadou od lopaty. U aktiv, co by dávala smysl, jako akcie nebo reality vyhnal přetlak hotovosti kvůli tisku peněz bankami ceny do strašných výšek. Když vezmete základní oceňovací parametry, tak je to za posledních sto let určitě jedno z velmi drahých období.
Zmínil jste, že banky jsou velmi konzervativní ve svých nabídkách, není situace na trhu investičních produktů už tak vyhrocená, že je čas v tomto směru na nějakou malou bankovní revoluci?
Problém je v tom, že banky mají obrovskou setrvačnost. Konkurenční tlaky nových menších hráčů pocítí třeba za dvě dekády. Akorát za tu dobu se tam vystřídají třeba tři manažerské generace a zásadní problém bankovnictví je v motivacích manažerů. Jste motivovaný k tomu, abyste se dožil příštího bonusu. A ty jsou tam parádní. Když nebudete dělat nic, tak víte, že pravděpodobnost jeho získání je veliká, protože setrvačnost instituce vás tam nějak doveze, nějak se ty výsledky dostaví. Nefunguje jedna část byznysu, funguje jiná. Když uděláte novou věc a stane se tam nějaký průšvih, tak můžete přijít nejen o bonus, ale i o práci.
Nakolik to platí pro Česko, je tu dražší investování, je tu méně schopných manažerů?
Investiční služby tu skutečně stojí trochu více než na Západě, protože je zde menší konkurence a z toho plynoucí vyšší poplatky. Jeden velký trend poslední dekády na Západě je obrovský přeliv k indexovým fondům. Jsou řízené automaticky podle určitého scénáře, kde nepotřebujete prakticky živou sílu. A můžete tak mít menší poplatek. Přidaná hodnota aktivní správy investic na kapitálových trzích je podle mě přeceňovaná. Nevěřím, že fondoví manažeři jsou schopni dlouhodobě vydělávat nad poplatky, které si účtují.
Říkáte, že investiční aktiva jsou překoupená, peněz v systému je příliš, máme zaděláno na další finanční krizi?
Všechno je vyhnané cenově velmi vysoko a je otázka, kdy to praskne. Mohou to být prudce rostoucí sazby v Americe. Jinak to propíchne nějaká černá labuť, o které přirozeně v tuhle chvíli nevím – od případného válečného konfliktu až po problém na nějakém zásadním trhu, jako je například Čína. Největší hloupost, kterou můžete dneska udělat, je, že máte na investici balík peněz a celý jej zainvestujete v jednom okamžiku. Opravdu myslím, že teď můžete snadno trefit špatné načasování. Na druhé straně lidé teď nevědí, co s penězi, nemají trpělivost a peníze je pálí na účtu, a to platí i pro velké, institucionální investory. Nejcennějším aktivem je v současnosti vaše vlastní trpělivost.
Nedomníváte se, že černá labuť může přiletět z eurozóny?
Má k tomu nakročeno. Před velkou krizí byla řada zemí relativně nízko zadlužena, první krize je ale vykopla k vysokým dluhům, takže první další velká krize už je položí, to je případ Itálie. Dneska už si Evropa nemůže dovolit další velkou krizi bez toho, aby eskalovala do státních bankrotů. Další riziko je politické, a to dezintegrace EU. Myslím, že jako první věc po brexitu měla přijít Junckerova rezignace, protože za to může do značné míry evropská administrativa, která nedokáže lidem dostatečně „prodat“ hlavní přidanou hodnotu Evropské unie, tedy půlstoletí míru na kontinentu. Přitom společná Evropa je skvělý projekt.
Jste rád, že už máme za sebou intervence?
Ano, myslím, že pro ně nebyl důvod. Hrozně se přeceňuje koncept deflace. Pokud se dostanete do deflační spirály, tak si třeba na levnější auto rok počkáte, ale představa, že o rok odložíte nákup auta kvůli tomu, že bude o dvě procenta levnější, to je podle mě nesmysl. Takže hypotéza, že deflace tahá ekonomiku ke dnu, je v případě nízkých deflací přehnaná.
Kolik máte aktiv ve správě?
Zhruba jednu a čtvrt miliardy.
Kolik jste loni vydělal klientům?
Téměř šest a půl procenta.
| Vystudoval jadernou fyziku, titul MBA získal na University of Pittsburgh, během své kariéry působil například jako šéf Investiční společnosti České spořitelny nebo v čele investic ING Investment Management. Spoluzaložil Český fond půdy, vůbec první investiční instrument tohoto druhu na tuzemském trhu. Správě aktiv se věnuje už zhruba dvacet let. Má rád vytrvalostní běh a historické romány. |
