Zadlužené Řecko, anexe Krymu, uprchlická krize, odchod Velké Británie, pandemie a napadení Ukrajiny. Evropská unie se v posledním desetiletí musela vyrovnat s krizemi, které ji otestovaly ze všech stran. Poslední dvě tvrdé zkoušky byly ale jiné – pandemie a ruská agrese na Ukrajině znamenaly šok, který neměl v moderní době obdoby. Evropa se tak musí naučit reagovat.
„Evropa se bude utvářet v krizích a stane se součtem řešení těchto krizí,“ předpovídal již jeden z otců zakladatelů Evropské unie Jean Monnet před více než padesáti lety. A bylo tomu skutečně tak, podoba současné EU je výsledkem vnitřních i vnějších krizí, s nimiž se evropské společenství muselo vypořádat.
EU má svá bolavá místa. Její fungování je pro běžné smrtelníky těžko pochopitelné, odlišit od sebe Radu EU, Evropskou radu a Radu Evropy dokáže jen omezená skupina bruselských rutinérů. Občas lze zaslechnout stížnosti, že se unie plete do věcí, které by měla nechat na samotných členských státech. Jenže to jsou stížnosti do dobrého počasí, tedy do doby před pandemií a renesancí ruských imperiálních choutek.
Pandemická krize a válka na Ukrajině tak mohou být spouštěčem dalekosáhlých změn. Ostatně během posledních dvou let se EU odhodlala ke krokům, které by ještě v roce 2019 byly naprosto nemyslitelné. Řeč je například o společném nákupu vakcín, společném zadlužování, nákupu zbraní pro Ukrajinu, výrazně rychlejším odstřižení od ruských fosilních paliv nebo spuštění mechanismu dočasné ochrany pro ukrajinské uprchlíky. To jsou činy, ke kterým se unie odhodlala poprvé v historii a které ji posunuly o mílové kroky od původního kurzu do neznámých vod.
Macronova vize
První, kdo toho chce využít, je francouzský prezident Emmanuel Macron. Ten měl při svém nástupu do prezidentské funkce s EU smělé plány. Jelikož ovšem musel hasit jednu vnitrostátní krizi za druhou, žádný z nich neuskutečnil.
Letos na závěr konference o budoucnosti Evropy, což je diskuzní platforma, která by měla rozhodnout o dalším směřování unie, Macron vystoupil s plánem, jenž by měl Evropu posunout k „pragmatickému federalismu“.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
