Češi si často myslí, že umění je jen pro bohaté, ale není to pravda, říká Katherine Kastner

Katherine Kastner

Katherine Kastner Zdroj: Michael Tomeš

Katherine Kastner, galeristka a spolumajitelka galerie a muzea Hunt Kastner Artworks
Katherine Kastner, galeristka a spolumajitelka galerie a muzea Hunt Kastner Artworks
Katherine Kastner, galeristka a spolumajitelka galerie a muzea Hunt Kastner Artworks
Katherine Kastner, galeristka a spolumajitelka galerie a muzea Hunt Kastner Artworks
5
Fotogalerie

Když Čechoameričanka Katherine Kastner přišla po listopadu 89 do Československa poznat polovinu svých rodinných kořenů, jistě netušila, že bude mít v Praze jednou vlastní galerii. Hunt Kastner Gallery, kterou „Kacha“ založila s kolegyní Camille Hunt, sídlí na pražském Žižkově. Postupně se rozrůstá, fyzicky i virtuálně. Galerie dnes zastupuje téměř dvě desítky českých umělců, pořádá výstavy a další akce.

Zastupujete řadu českých umělců, namátkou Zdeňka Baladrána, Evu Koťátkovou, Dominika Langa. Jsou to ještě čeští umělci, nebo už umělci globální?

Oni samozřejmě reagují na to, co zažívají tady, kde žijí a mají kořeny. Nedělají to ale nějak zásadně odlišným způsobem než jiní umělci ve světě, kteří zase přirozeně reagují na svoje prostředí. Záběr umělců je dnes globální, ale používají lokální zdroje.

Existuje nějaký český umělec, který vás vtahoval do místního světa, někdo, jehož způsob tvorby vám byl a je blízký?

Víte, já jsem z poloviny Češka, takže jsem to prostředí docela dobře znala. Kromě toho nemám žádné favority, to je jako kdybyste se mě zeptal, zda mám raději zelenou nebo červenou. Já vnímám umění v celku, jako součást naší sociální duše. Je to velmi důležitý nástroj, který používáme různě. Bez umění by náš svět byl chudší, fungoval by jinak. A když už vůbec nic nebudeme mít, vždy tu bude umění, protože to bylo na začátku společnosti, u jejího zrodu.

Umění je způsob komunikace a sebeidentifikace…

Ano, díky němu se dozvídáme, kdo jsme, kde žijeme. Lidé si tu myslí, že umění je luxus, ale tak to není. Umění se vždy snaží pomoci k lepšímu světu. V dobách vlády komunistů bylo v undergroundu či disentu nejvíce lidí právě z oblasti umění. Podobně za druhé světové války. Kreativní lidé, kteří vytvářejí umění, jsou kreativní ve všech dobách, za všech okolností. Vždy pokládají společnosti důležité otázky, na které by se sama neptala.

Češi si často myslí, že umění je jen pro ty, kdo na ně mají, pro bohaté, kteří nemají starosti s penězi, ale to není pravda. Podívejte se na Židy za války v Terezíně, kulturní život byl pro ně způsob, jak se pokusit přežít.

V devadesátých letech se říkalo, že kultura je třešnička na dortu, je na ni čas, až si na ni vyděláme. Základna, nadstavba. Vy to otáčíte, jako by kultura byla základem společenského dortu.

Přesně tak. Když jsem přišla do Česka, pracovala jsem v neziskovém sektoru. Naprostá většina nadací včetně zahraničních podporovala všechno možné kromě umění. Jediný, kdo si tehdy uvědomoval důležitost umění pro transformaci společnosti v otevřenou demokracii a dával na ni peníze, byl George Soros. A nedělal to jenom v Česku, ale v celém středoevropském regionu. Pro vývoj výtvarného umění a kultury vůbec byla tato pomoc strašně důležitá.

Podle mne přístup k umění jako ke třešničce na dortu v Česku přetrvává. Je to pro nás něco, co je zbytné a čemu většina ani pořádně nerozumí a nechce rozumět…

Každá změna je k lepšímu i k horšímu. To, co bych přičetla k minusům, je jistá lhostejnost. Po revoluci byl velký hlad po všem, lidé měli zájem, byli zvědaví, jakákoli výstava byla objev, lidé hltali vše nové, byli v euforii, všechno chtěli vidět, prožít, cítit, včetně umění. Na druhé straně je pravda, že tu nebyla tak velká konkurence, ta je dnes obrovská, a také kulturních akcí přibylo. Lidé hodně pracují a nemají čas chodit na všechny výstavy, které tu jsou. Nejde stihnout všechno, ale i to má svou pozitivní stránku.

V čem?

Lidé se profesionalizují, což platí i pro umělce, kteří dříve často dělali svou práci jako hobby včetně výstav, které se pořádaly z nadšení. I díky profesionálním galeriím mají dnes umělci velké možnosti včetně výstav v zahraničí. Ale hlavně se mohou svou prací uživit, svá díla snadno a výhodně prodají, což je velký posun od dob komunismu.

Často slyším, že současnému umění není rozumět, že málo mluví na diváky, proto o ně není větší zájem.

Ale to bylo vždy, vzpomeňte si na akcionisty nebo na akce Jiřího Kovandy v sedmdesátých letech. Jsou různé přístupy. Jeden říká, že umění se buď otevřete a chcete mu rozumět, nebo ne. Umělec už pak nepotřebuje nic doříkávat, protože je to zbytečné. V tom druhém přístupu hraje vysvětlování svou roli. Já jako galerijní profesionál mohu jít na výstavu doma i v zahraničí, mluvím s umělci, mohu se jich zeptat na věci, které dělají, od toho tu také jsme. Pak mohu názor umělce zprostředkovat, my jsme takový mediátor mezi umělcem a divákem, ale vždy to předpokládá, že to chcete. Že máte zájem.

A ten v Česku není?

Ještě je, ale lidé často přijdou do galerie a bojí se zeptat, protože mají strach, že budou klást hloupé otázky. Spousta lidí se zase neptá z nadřazenosti. Znám lidi, kteří předem řeknou „konceptuální umění je blbost“ a už ho ani nevnímají. To je jako byste řekl, že malba je blbost, socha je blbost. Nemůžete přece odsoudit celé médium. To všechno můžeme jako galeristé vysvětlovat a pomáhat divákům, ale jsme jen malá část společnosti, sami na to nestačíme, k tomu je potřeba zájem médií. A ten byl dříve mnohem větší.

Magazín E15 Jak si užít design objednávejte zde >>>

Česká média se nezajímají o výtvarné umění?

Dnes skoro ne, dříve mnohem víc, mám na mysli mainstreamová média, zejména noviny. Já už je skoro nečtu, protože tam nic není. Strašně se nadbíhá populárním masovým věcem, což mohu třeba i pochopit, ale výtvarné umění se nesleduje systematicky, nevysvětluje se lidem, chybí platforma pro profesionální kritiku.

Umění nejen vystavujete, ale i prodáváte. Roste zájem?

Určitě ano. Máme galerii od roku 2006, kdy jsem odešla z neziskového sektoru, protože jsem měla pocit, že skrze něj se nic nezmění. Dnes je galerií mnohem více, zlepšilo se to, ale pořád je málo zdrojů. Před třinácti lety také málo sběratelů chápalo, že je výhodné spojit se s galerií. Chtěli jít za umělci přímo, protože si mysleli, že galerie si jen bere provize a nic nedělá. Mezitím jsme už mnohé přesvědčili, že pro umělce, jejich dílo a jeho zhodnocení děláme hodně. Včetně možnosti dostat se na mezinárodní úroveň, vystavovat v cizině. Mladší generace sběratelů už si to uvědomuje a věří nám, spoléhá se na naše informace a znalosti, protože to chtějí dělat strategicky a vědí, že jim jako profesionálové můžeme pomoci.

Takže už neplatí, že české výtvarné umělce nejprve objeví a ocení v zahraničí a pak získají věhlas i doma?

Do jisté míry to platí dál. Jiří Kovanda, Eva Koťátková a další se opravdu spojovali se zahraničními galeriemi a ty jim otvíraly cestu do světa, kde získali slávu, a teprve zpětně lidé v Česku říkali, ti jsou tak dobří, ty ani neznám. Ale i to se mění. Měli jsme například výstavu Anny Hulačové a Jiřího Příhody, byla skvělá. Anna Hulačová teď vystavuje po celém světě a já jsem říkala několika českým sběratelům, kupte to teď, teď je to ještě levné, Hulačová jde nahoru, vyplatí se to. Řada z nich mi tehdy nevěřila a váhala. Ale Anna Hulačová je dnes populární už i doma a její díla kupují zahraniční a domácí sběratelé tak půl na půl.

KATHERINE (KACHA) KASTNER (58)

Její matka opustila Československo v roce 1948 ve věku 17 let a nakonec se přestěhovala do USA, kde se vdala za amerického námořního pilota Tomáše Kastnera. Kacha se narodila v Kalifornii, absolvovala Hollins Collage Virginia a do svého návratu do Prahy pracovala v New Yorku na Wall Street v Chase Manhattan Bank a County NatWest Investment. Do vlasti přijela bezprostředně po sametové revoluci a pracovala v řadě neziskových a uměleckých iniciativ a organizací. V roce 2006 založila společně s Camille Hunt soukromou galerii současného umění. V současné době přednáší kurátorská studia na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.