Investoři, jejichž portfolio je tvořeno globálními státními dluhopisy, nyní ročně přicházejí více než o jedno procento svých investic. Doplácejí na to především penzijní fondy a životní pojišťovny, pro které dosud konzervativní bondy tvořily svým sice relativně nízkým, ovšem kladným výnosem gros jejich investic. Nezbývá proto než se obrátit ke korporátním půjčkám. Ty zatím nesou. Pokud ovšem firma nezkrachuje.
Výnosy dluhopisů nedokážou pokrýt ani onu minimalistickou inflaci, která provází svět na sklonku koronavirové pandemie. Fenomén známý také jako finanční represe je důsledkem horečné snahy hlavních centrálních bank světa podpořit své ekonomiky. A pandemická éra tento trend ještě posílila.
„Dluhopisové nástroje jsou jednoznačně drahé kvůli dlouhým letům kvantitativního uvolňování. Situace, kde více než tři čtvrtiny všech globálních emisí vynášejí méně než dvě procenta ročně, a tedy jen stěží pokrývají inflaci, není normální,“ uvádí předseda Asociace pro kapitálové trhy Martin Řezáč.
Masivní nákupy státních dluhů centrálními bankami na obou březích Atlantiku sice dokázaly podržet v systému tolik potřebné peníze a zajistit státům levné financování, na straně druhé ovšem z dluhopisů učinily pro budoucnost toxické aktivum. Konzervativní investorský svět, pro který byly dluhopisy dlouhé dekády stabilní kotvou jejich portfolií, je tak vystaven nutnosti hledat způsoby uchování hodnoty jinde.
Špatné adresy
Podle statistik Bank of England z konce loňského listopadu téměř na třetině světových dluhopisů investoři tratí bez ohledu na inflaci, když půjčujícím si vládám fakticky doplácejí. Objem těchto dluhopisů dosáhl v závěru loňského roku historického rekordu, mezi investory jich obíhalo za více než 18 bilionů dolarů.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
