Ani sochy, ani architektura. Těžko definovatelná tvorba solitéra české výtvarné scény Jiřího Příhody, který svými objekty zkoumá hmotu a prázdnotu, se nyní představuje na profilové výstavě v pražské Galerii Rudolfinum. „Sice si říkám sochař, ale to je spíš vodítko pro lidi,“ říká umělec. „Jsem člověk, který pracuje s prostorem. To je přesnější, jen pro to nemám žádný výraz.“
Výstava Void, která je až do 28. srpna k vidění v Galerii Rudolfinum, je průřezem celé vaší tvorby. Jak dlouho jste ji připravoval?
Ředitel a kurátor Galerie Rudolfinum Petr Nedoma si na mé samostatné výstavě na zámku v Troji všiml mých osmi chrličů, které jsem už v minulosti v Rudolfinu vystavoval, a vyzval mě, abychom se k projektu vrátili. Sešli jsme se poprvé někdy v půlce roku 2018, a jakmile jsme se domluvili na rozsahu a charakteru výstavy, začal jsem na ní pracovat.
Představte čtenáři, která vaše stěžejní díla jste na výstavu vybrali.
Výstava je rozdělena na dvě části. V první jsou tři exponáty z 90. let. K nim patří ony zmíněné repliky chrličů z jednoho nároží věhlasné Chrysler Building (mrakodrap na newyorském Manhattanu – pozn. aut.), které jsem v roce 1994 vytvořil pro výstavu středoevropského umění v berlínském Martin Gropius Bau a o dva roky později dopracoval pro dvoranu galerie Rudolfinum. Další dvě práce jsou Pouštní bouře a Potopa, za kterou jsem dostal Cenu Jindřicha Chalupeckého. V nich jsem přišel s nápadem udělat sochy jako filmové kulisy.
Hodně lidí se mě dlouho ptalo, kdy je konečně vystavím, že je chtějí vidět, protože naposledy byly vystavené přesně před 25 lety.
Výstava v Hodoníně mapuje cestu sochaře Rodina na Slovácko
A ta druhá část?
To jsou projekty z dekády 2011 až 2021. Rig neboli těžební věž je koncipována jako nekonečná, od podlahy až k prosklenému stropu. Dokonce jsem přemýšlel o tom, že sklo nad Věží otevřeme.
V instalaci Quantumcraft, jakési sci-fi archy levitující na zvednuté podlaze, pracuji s variabilními pocity velikosti objektů. Když archu vidíte zvenku, vypadá velká, ale jakmile sestoupíte pod zvednutou podlahu, máte ji nad hlavou a díváte se do její vnitřní nezakryté konstrukce, vypadá dvakrát větší.
A hlavně – od tohoto momentu přesně v půlce výstavy zdůrazňuji dělení svých instalací na jejich líc a rub. Doposud jsem ukazoval pouze ten líc a teď jsme vstoupili za tu iluzi a vidíme, jak ji konstruuji.
Jak dlouho trvá, než takhle velký objekt uděláte?
Například Pouštní bouři jsem pro tuhle výstavu poctivě udělal sám jako nový originál, protože ta původní z roku 1995 se z většiny ztratila. Dělal jsem ji asi tři měsíce.
Ale třeba u dalších chrličů už jsem měl výpomoc. Samozřejmě Archu a Věž pro mě stavěly firmy. Pracovalo tady asi deset lidí denně dva měsíce v kuse.
Na výstavě máte i kresby…
Ano, v sále 7, kde zároveň ukazuji do jisté míry neuctivý vztah k nádhernému prostoru Rudolfina tím, že ho dělám nedostupným a pro kresby stavím vlastní konstrukci. Tím demonstruji, že se poslední dekádu zajímám o architekturu a že si umím vybudovat vlastní strukturu, která má architektonickou funkci. Domnívám se, že podtrhuje účinek kreseb – ocitnete se v takovém pouzdru, které vám umožní se plně soustředit.
Jako skici však ty kresby úplně nevypadají. Jsou to plány těch objektů?
Kresby dělám až po realizaci jednotlivých projektů, je to spíše dodatečná dokumentace a taková pečeť dokončeného projektu. Jako měřítko používám člověka, proto na nich vždycky najdete červenou čáru o délce šesti stop nebo 180 centimetrů, podle Corbusiera nebo i Leonarda da Vinci. A od toho můžete všechno spočítat. Od roku 2011 používám imperiální míry, tedy ty, které se používají v Americe – palce, yardy, míle. Ne ty racionalistické metrické, které používáme v Evropě od francouzského osvícenství.
Před instalacemi tedy používáte modely?
Ne, modely nemám rád, připadají mi zcestné. Velikost je jedna a ta je daná. Jen skicuji.
Chtěl jste se vždy věnovat umění?
Na střední škole jsem hodně kreslil a maloval. Studoval jsem Hollarku (Vyšší odborná škola a Střední umělecká škola Václava Hollara – pozn. aut.), což bylo skvělé, protože jsem se naučil hodně řemesel a dala mi široký záběr.
Z rodiny nikdo umělec nebyl, takže jsem vůbec netušil, co se v současném umění děje.
Hlásil jsem se na Akademii výtvarných umění, ale tam mě tehdy nevzali, což se mě docela dotklo. Ale pak se mi do rukou dostala kniha o konceptuálním land-artu. To byla hrozně důležitá publikace a je dodnes, protože takhle obsáhlou a komplexní publikaci už od té doby nikdo nevydal.
Ta vás zásadně ovlivnila?
Myslím že ano. Tu krajinu, kterou jsem kreslil a maloval, jsem začal brát jako prostor pro tvorbu, vstoupil jsem do ní a začal tvořit přímo v ní. Měl jsem docela jednoduchou vojnu v Praze a na opušťáky jsem mohl jezdit domů. Kousek za barákem jsme měli les a v něm jsem začal osekávat stromy a maloval na skály. Takže jsem dělal takové performance.
Až někdy v roce 1988, kdy jsem s tím skončil, mi došlo, že skoro v každé části lesa je nějaký můj zásah, moje dílo.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
