Fenomén investiční gamifikace aneb kličkování mezi vlky z Wall Street

Uplynulé věky nebyly fenoménu gamifikace příliš nakloněny. Každodenní boj o život, války jako běžná součást života či všudypřítomná chudoba a nemoci nikterak nezavdávaly důvod, aby člověk vnímal život jako hru, hru spojenou s radostí ze samotného herního principu.

Možnost pojímat svět jako místo permanentní zábavy a epických zážitků spojené s chronicky optimistickým až exaltovaným stavem mysli umožnil v totálním měřítku až divoký hospodářský boom po druhé světové válce. Nahromaděné bohatství se především v euro­americké populaci propsalo do psychologie jedince, který se mohl zbavit části břemene striktní odpovědnosti v dávných časech nezbytné. A může si začít hrát – dokonce i s věcmi považovanými do té doby za nedotknutelné. Třeba s penězi.

Někdo to rád hravé

„Gamifikace obecně je toliko reflexí současného přístupu k životu jako ke hře. Problém nastává tehdy, když takto neuvažuje většina populace nebo pokud jistá její část má o oné hře jiné představy,“ soudí ekonom České spořitelny a člen evropského hospodářského a sociálního výboru Petr Zahradník. Pak podle něho začnou převažovat rizika. „Gamifikace snižuje odolnost, obezřetnost, schopnost se bránit a vystřízlivění může být někdy velmi kruté,“ uvádí Zahradník.

Možná prvním průkopníkem gamifikace v historii byl – s mírnou nadsázkou – Jan Amos Komenský a jeho „škola hrou“. Na svou dobu geniální koncept našel obdobně revoluční využití zhruba o 360 let později, a to ve zcela nečekané dimenzi světa investic. Oba světy jsou přitom diametrálně odlišné.

Zatímco se společnost zřejmě shodne, že vzdělávat se je nutné a bezpodmínečně prospěšné pro všechny její členy, u dennodenní honby za iluzorními poklady na burzách to tak docela neplatí. A zatímco gamifikace v prvním případě ulehčuje a činí efektivnější nespornou životní nutnost, ve druhém spíše zlehčuje proces, který se právě díky hernímu principu může stát nebezpečným.