Analýza: Proč jsou lidé inteligentní? | E15.cz

Analýza: Proč jsou lidé inteligentní?

Martin Kosík

Proč jsme oproti ostatním druhům tak chytří? Výhody inteligence se nám dnes můžou zdát zřejmé: pokročilá technologie nám umožnila stát se dominantním druhem planety a tvarovat okolní prostředí podle našich zájmů. Naše mozky se však samozřejmě vyvinuly dlouho před příchodem moderních technologií, měst nebo zemědělství. Proč k tomu došlo? Inteligence jistě mohla pomoci v přežití našim předkům, zároveň však představovala značné náklady. Lidský mozek tvoří jen 2 % hmotnosti těla, spotřebuje ale 20 % přijaté energie. Naprostá většina živočichů si vystačí s mnohem menšími mozky. Otázka tedy není jen, proč se u člověka vyvinul tak vysoký stupeň inteligence, ale i proč k tomu nedošlo u ostatních primátů nebo živočichů vůbec.

Inteligence jako adaptace na měnící se prostředí

Evoluce lidské inteligence bývá nejčastěji vysvětlována výhodami, které přinášela pro lov a sběračství. Lov větších zvířat vyžaduje vzájemnou spolupráci a výměnu informací, sběračství zase důkladnou znalost lokální flóry. Existuje ale mnoho zvířat, kteří se živí lovem nebo sběrem plodů a nepotřebují k tomu přerostlé mozky.

Alternativní teorie zase tvrdí, že inteligence nám umožnila přizpůsobit se měnícím se podmínkám. Pleistocén (období, při kterém došlo k lidské evoluci) byl charakteristický velkou nestabilitou prostředí způsobenou střídáním dob ledových a meziledových. Právě proto se investice do velkých mozků, které nám umožnily přijít s řešením, jak si v nových podmínkách poradit, tehdy konečně mohla vyplatit.

Ale opravdu nám vrozená inteligence pomáhá přežít v neznámém prostředí? Antropolog a psycholog Joseph Henrich si to nemyslí. Ve své knize The Secret of Our Success (možno přeložit jako „Tajemství našeho úspěchu“, česky nevyšlo) popisuje osudy řady evropských objevitelů, kteří se vlivem okolností ocitli v novém prostředí, ale přizpůsobit se často nedokázali. Například v roce 1846 uvěznil led dvě lodě se 105 členy expedice Johna Franklina poblíž Ostrova krále Viléma. Výprava naštěstí měla zásoby jídla a uhlí, a tedy i jistý čas na adaptaci, ale ani po 19 měsících nepřišel žádný ze 105 velkých mozků s řešením, jak v novém prostředí přežít, a všichni nakonec zemřeli. Lze namítnout, že arktické podmínky jsou pro kohokoliv příliš extrémní, ale to není pravda – Inuité dokázali v těchto podmínkách přežívat po 30 000 let a název jednoho z jejich útočišť na ostrově dokonce v překladu znamená „mnoho tuku”.

Jenže Inuité měli na rozdíl od Evropanů rozsáhlé lokální know-how. Vezměme si například lov tuleňů, kterými se v zimě živili: nejprve musíte najít díry v ledu, kterými tuleni dýchají, a k samotnému lovu potřebujete dostatečně dlouhou harpunu. Tu severoameričtí Eskymáci dovedli vyrobit z kostí polárních medvědů, sobího paroží a šlach zvířat. Pokud byl váš lov úspěšný, budete dále potřebovat oheň na opečení masa. Jelikož dřevo je příliš vzácné, musíte si vydlabat lampu z mastku a jako olej použít tuk z ulovené zvěře. Na tomto příkladu je vidět, že adaptace na prostředí jsou velice rozsáhlé a komplexní a zahrnují tolik znalostí, že je pro jedince téměř nemožné, aby na všechno přišel sám.

Autofagie: Když se buňka sama požírá

Učení se od ostatních, nebo manipulace?

Podle Henricha výsledky jeho pozorování ukazují, že se naše velké mozky nevyvinuly pro individuální učení, ale pro učení se od ostatních (sociální učení). Stavbu iglú, výrobu harpun nebo třeba jazyk nikdo z Inuitů nevymyslel sám. Tyto sociálně přenášené informace (které biologové nazývají kulturou) byly předávány z generace na generaci, přičemž docházelo k jejich postupnému zlepšování. Právě rostoucí množství užitečných kulturních inovací pak podle Henricha vedlo ke zvětšení naší mozkové kapacity, což zase stimulovalo rozšiřování kulturního know-how. Velké mozky jsou tak výsledkem vzájemně se doplňující koevoluce kultury a genů.

I když sociální učení můžeme pozorovat i u některých zvířat (např. šimpanzů nebo delfínů), u žádného druhu není kultura tak rozsáhlá jako u člověka. Nabízí se otázka: je-li kultura tak výhodná, proč u většiny druhů chybí nebo je jen velmi jednoduchá? Podle Henricha je klíčovým momentem nastartování procesu koevoluce kultury a genů. Dokud neexistuje mnoho užitečného kulturního know-how, nemusí se vyplatit investovat do větších mozků, a celý proces tak vůbec nezačne.

Spuštění tohoto procesu u našich předků bylo podle Henricha dáno působením několika různých faktorů. Prvním impulsem byla již zmíněná nestabilita prostředí, stimulující jak individuální, tak sociální učení. Další zlom nastal, když jsme přestali trávit většinu svého času v korunách stromů a přesunuli se na zem, a tak jsme měli volné ruce k výrobě a používání nástrojů. Posledním podnětem bylo větší ohrožení predátory, kterému jsme čelili poté, co jsme opustili džungli a začali žít na savaně. Ochranu před predátory jsme si totiž od té doby zajišťovali formováním větších skupin, což přineslo více příležitostí pro sociální učení.

Ne všichni ale s touto teorií souhlasí. Argumentují tím, že přežití v africké savaně nevyžaduje vysokou inteligenci ani složitou kulturu a že lov, rozpoznání jedlých plodů nebo stavba obydlí jsou předvídatelné problémy, kterým čelí mnoho různých druhů.

Zato interakce s ostatními inteligentními tvory je mnohem komplexnější aktivitou: musíte být schopni pochopit záměry a cíle druhého a zároveň reagovat na jeho projevy. Navíc interakce zdaleka není vždy jen přátelská. Při komunikaci mnohých živočichů často dochází místo přenosu užitečných informací k manipulaci a klamu. Podle tzv. machiavelistické hypotézy se naše inteligence vyvinula především právě k manipulaci druhých. Schopnost ovlivnit druhého nezávisí na absolutní úrovni inteligence, ale na náskoku, nebo ztrátě vůči němu. To může vést k situaci podobné závodům ve zbrojení, kdy obě strany stále navyšují své vojenské kapacity v reakci na zbrojení nepřítele. Obdobně mohlo dojít k eskalaci růstu lidské machiavelistické inteligence.

Astrofyzička Lenka Zychová: Slýchávala jsem od lidí: „Neměla bys jít studovat raději na něco holčičího? Ekonomku?“

K manipulaci a dalším komplexním sociálním interakcím dochází u mnoha druhů, u žádného z nich však nedošlo k evoluci pokročilé inteligence. Jak je to možné? Zoolog Richard Alexander přišel s vysvětlením, které se někdy označuje jako model ekologické dominance a sociální konkurence (přeloženo z angličtiny: ecological dominance, social competition). Podle Alexandera byla první věcí, které se našim předkům podařilo dosáhnout, ekologická dominance. To znamená, že se víceméně dokázali vypořádat s nástrahami okolního prostředí, jako jsou například výkyvy počasí, nedostatek jídla nebo útoky predátorů. Následkem toho se však zvýšila konkurence v rámci lidského druhu, která vedla k výše zmíněnému efektu „závodů ve zbrojení“. Podle Alexandera (str. 469) právě tehdy nastaly ideální podmínky pro vznik našich velkých mozků – když se „lidé stali svou hlavní nepřátelskou silou přírody“.

Velké mozky jako hendikep

Evoluční psycholog Geoffrey Miller nabízí ve své knize The Mating Mind jinou teorii. Podle něj lidskou inteligenci a paví ocas tvaroval ten samý proces. Paví ocas se zdá být z evolučního hlediska naprosto nesmyslný: přerostlý a barevný chvost činí ptákům přežití obtížnějším, neboť je zpomaluje v útěku před predátory a navíc je dělá nápadnějšími. Proč ho tedy mají? Pestré peří a velký ocas přitahují pávice a tato reprodukční výhoda může převýšit náklady v podobě snížené šance na přežití. Biologové nazývají tento jev pohlavní výběr.

Toto vysvětlení ale pouze vyvolává další otázky. Proč mají pávice tak absurdní preference? Existují v zásadě dvě vysvětlení: princip hendikepu a hypotéza sexy syna. Podle principu hendikepu pávi věrohodně signalizují, že mají kvalitní geny, protože dokážou přežít i s hendikepem v podobě velkého ocasu. Hypotéza sexy syna zase tvrdí, že je přirozené chtít mít reprodukčně úspěšné děti, abyste měli mnoho vnuků. Jestliže tedy už v populaci existuje preference velkých ocasů, pak je pro pávice důležité zajistit, aby jejich synové byli dostatečně atraktivní, a jelikož velikost ocasu se dědí, pávice toho nejlépe dosáhnou tak, že jim vyberou „sexy“ otce. Pávice tak mají tendenci být stále vybíravější a v důsledku toho pak paví ocasy nabývají svých absurdních rozměrů.

Jak to ale souvisí s evolucí lidské inteligence? Podle Millera byl i náš velký mozek původně jen drahou ozdobou znesnadňující přežití, avšak stejně jako paví ocas inteligence přitahovala opačné pohlaví. Miller zde nemá na mysli abstraktní analytické myšlení, ale spíše cit pro umění, kreativitu, vyprávění a smysl pro humor. Princip hendikepu a hypotéza sexy syna pak mohou vysvětlit neustálý tlak na zvětšování mozku. Civilizace, věda a technologie jsou tedy podle Millera nezamýšlenými vedlejšími produkty našich bizarních námluv.

Doktorandka biofyzikální chemie Šárka Pokorná: Dobrá věda musí být kreativní

Teorií, které se snaží vysvětlit příčinu vývoje naší inteligence, je tedy mnoho a tento článek zdaleka nezmínil všechny. Každá z nich představuje trochu odlišný pohled na to, co nás dělá unikátním druhem. Je to naše schopnost učit se od druhých? Naše sofistikované intriky a manipulace? Nebo snad cit pro umění a kreativitu? Odpověď stále neznáme, a tak příčina a podstata naší výjimečnosti pořád zůstává tak trochu záhadou.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud