„Někteří lidé mi říkají – a já si myslím, že nemají pravdu – pozor, takhle to vypadalo v roce 1933, roste nesnášenlivost, extremistické strany, propaganda, zneužívání médií… Dnes ale máme mnohem silnější instituce a to nejen v mé zemi, ale po celém světě. Máme mnohem osvícenější obyvatelstvo,“ tvrdí velvyslanec USA v Praze Andrew Schapiro. „To ale neznamená, že se nebojím, stejně jako mnoho lidí včetně mého ministra zahraničí Kerryho nebo prezidenta Obamy, hlasů nesnášenlivosti nebo prostředí, které se stává vstřícnější k autoritářství,“ dodává.
Po konci studené války mělo mnoho lidí pocit, že takzvaně skončila historie a že se bude liberální demokracie po světě dál snadno šířit. Píše o tom Francis Fukuyama v knize Konec dějin a poslední člověk. Vy jste v té době uzavíral svá studia na univerzitě. Sdílel jste tento pocit optimismu?
Myslím, že ano. Vyrostl jsem v době, kdy jsem nejspíš předpokládal, že zde už navždy budeme mít železnou oponu, rozdělení na východ a západ a že miliony lidí budou žít pod totalitními režimy. A když se toto začalo měnit, myslím, že jsem věřil, že historie lidstva bude probíhat jako pozvolná, ale neustálá cesta ke zlepšování se: více svobody, více demokracie. Pořád si myslím, že to je pravda, ale uvědomil jsem si, že to bude pravda, jen pokud na tom budeme všichni pracovat. Potřebujeme být angažovaní. Rozhodně potřebujeme i aktivní tisk, novináři jsou v tomto důležitým faktorem. Také jsem se naučil, že pokrok může občas znamenat dva kroky vpřed, jeden vzad. A opět dva kroky vpřed, jeden vzad.
Takže jste pořád optimistický i přesto, že čelíme velmi specifickému období? Mnoho lidí je naštvaných na globalizaci, rádi by zavírali hranice a vrátili se zpět do časů, které dnes vnímají spíše nostalgicky. Jste optimista i přesto, kolika lidí a národů se toto týká?
Jsem optimista, protože si myslím, že lidé, včetně lidí jako vás a lidí z vaší generace, zůstanou aktivní. Někteří lidé mi říkají – a já si myslím, že nemají pravdu – pozor, takhle to vypadalo v roce 1933, roste nesnášenlivost, extremistické strany, propaganda, zneužívání médií… Dnes ale máme mnohem silnější instituce a to nejen v mé zemi, ale po celém světě. Máme mnohem osvícenější obyvatelstvo. To ale neznamená, že se nebojím, stejně jako mnoho lidí včetně mého ministra zahraničí Kerryho nebo prezidenta Obamy, hlasů nesnášenlivosti či prostředí, které se stává vstřícnější k autoritářství. Ale řekl bych, že budeme v pořádku.
Myslíte, že se nyní stavíme k důležitým problémům, jako je klimatická změna, správným způsobem? Vy osobně jste prohlásil, že naše životy ovlivní právě změna klimatu více než ISIS.
To je jedna z oblastí, ve které máme k dispozici dobré zprávy a důvody k povzbuzení. Doufám tedy, že budeme schopni dělat další pokroky. V posledním roce až dvou se udály tři důležité dohody: Pařížská dohoda, dohoda mezi USA a Čínou a jedna, které se nevěnovalo tolik prostoru a která se zabývala vypouštěním skleníkových plynů z chladících zařízení.
Je to závod s časem. Myslím, že to byl prezident Obama, kdo prohlásil, že jsme první generací, která rozpoznala nebezpečí změny klimatu, a zároveň poslední generací, která s tím může něco udělat. A myslím, že to je opravdu přesné. Na začátku jsem říkal, že jsem optimistický, pokud se lidem podaří zůstat aktivní.
To platí u změny klimatu tím spíše. Máme šanci, ovšem mohla by to být poslední šance zastavit tuto hrozbu ještě předtím, než zastavit už vůbec nepůjde. Možná jste v minulé době četli zprávy o tom, že led v Arktidě taje ještě mnohem rychleji, než vědci předpokládali. Potřebujeme v tomto směru nadále tvrdě pracovat a já doufám, že to tak bude.
Dohody jsou důležité, na tom se nejspíš všichni shodneme. Stále je zde ovšem mnoho lidí, kteří změně klimatu ani nevěří nebo je nezajímá. Pro řadu lidí to vůbec není téma k diskuzi. Může to být spojeno s tím, že je změna klimatu negativním tématem? Většina lidí, která se tímto tématem zabývá, vždy zdůrazňuje, že příliš konzumujeme, že příliš často létáme letadly. Pravděpodobně ale bude složité lidi sjednotit na takto negativní myšlence, kde my sami jsme ti špatní a měli bychom se polepšit. Myslíte, že nedostatek pozitivních vizí může ovlivňovat celkové uvažování o změně klimatu?
Vaše první tvrzení je rozhodně správné, s lidmi se těžko spojíte, pokud vaše poselství je jen o tom, čeho se budou muset vzdát, co už nebudou moci dělat. To se rozhodně těžko prodává. A pak tu jsou dva další důvody, proč je změna klimatu těžký politický boj.
První z nich se někdy nazývá „problém kolektivní akce“. Jde o to, že před sebou máte něco, co prospěje všem, ale hodně různých zemí se musí dohodnout, že udělají to, co bude v jejich společném zájmu. Pokud si ovšem vzájemně nedůvěřují a nedůvěřují ostatním, že oni svůj kus práce odvedou, pak začnou říkat: „A proč my?“
Poslední důvod je spojen s naší lidskou přirozeností a tím spíš s našimi politickými systémy. Plánování dlouhodobých strategií na řešení konkrétních problémů je velmi složité. S těmito věcmi je třeba zabývat se déle než jedno volební období, takže nemůžete jen tak prohlásit: „Vyřešíme změnu klimatu!“ a pak za 8 měsíců ukázat na nějaký konkrétní pokrok. Tato řešení budou potřebovat celá desetiletí a volebních období mezitím proběhne plno.
Je to složité ze všech těchto důvodů. Ale já doufám, že se nám již daří dělat pokroky alespoň v jednom důležitém ohledu. A to v tom, že lidé rozumí, že vědecká debata má v tomto ohledu jasný výsledek. Nejsou zde žádní opravdu uznávaní vědci, kteří by tvrdili, že změna klimatu není způsobená člověkem a že to není hrozba. To, že pár lidí spíše na okraji argumentuje tímto způsobem, by nemělo podlamovat naše snahy vypořádat se s touto hrozbou.
Jak by k tomu tedy měli političtí vůdci správně přistupovat, pokud negativní přístup nefunguje?
Řekl bych, že se vám asi nikdy nepodaří přesvědčovat lidi bez důrazu na alespoň něco negativního. Přeci jen, fakt, že pokud ledovce roztají, části Floridy nebo Manhattanu budou prostě pod vodou, to by lidé měli vědět, i když je to negativní věc.
Nicméně jeden pozitivní aspekt je ekonomický argument. Lidé nejčastěji poslouchají negativní hospodářské argumenty, že budeme muset spotřebovávat méně fosilních paliv, což by mohlo mít záporný ekonomický dopad. My jsme ale na řadě míst v USA, a myslím, že i v Evropě, zaznamenali různé ekonomické přínosy jak pro lidi, tak pro firmy pracující v těchto nových sektorech zelené a čisté energie. Dobré by bylo, pokud bychom mohli zaměřit svou pozornost na trochu jiné věci a přemýšlet nad tím, jak zužitkovat naše technologické schopnosti a kvalifikované pracovníky v oblasti zelené a čisté energie. Možná, že to by také mělo být součástí toho příběhu – možnosti, jak zcela proměnit naše ekonomiky a jak z nich mohou lidé profitovat.
Pojďme se přesunout k trochu osobnějším tématům. Představte si, že byste byl dnes studentem na univerzitě. Býval byste něco ve svém životě změnil? Zvolil byste třeba jinou kariérní dráhu?
Ne, ne, nemyslím, že bych to udělal. Co bych tak změnil… Bylo by super být zase na univerzitě. Nejspíš bych si trochu víc užíval, protože žádná zkouška, žádný předmět nedokáže opravdu změnit vaši životní cestu. Naučil jsem se, že spousta věci v životě se děje buď díky náhodě, štěstí, kterému musíte být ale otevřeni a rozpoznat ho ve správný moment, anebo díky tomu, že následujete to, pro co jste sami nadšeni. Takže pokud bych měl tu možnost vrátit se na univerzitu, myslím, že bych si vybíral ty stejné předměty. Vybíral jsem si takové, které mě stejně nejvíc zajímaly. A myslím, že bych stejně zůstal u práva a veřejné politiky, jen bych asi chodil na trochu více večírků. (smích)
V minulosti jste byl právníkem, nyní jste ale pracoval jako diplomat, velvyslanec. Co nejpřekvapivějšího jste se na tomto postu naučil?
Pár věcí to bude. Rozhodně jsem pochopil hodnotu přátelství a osobních vazeb. Občas jen během pouhé snídaně či oběda s ministrem, s někým z byznysu, z parlamentu nebo z neziskovky budujete určitou míru důvěry a vztah, který může být v budoucnu velmi důležitý. Protože zkrátka nikdy nevíte, co se v budoucnu stane. Třeba se za tři měsíce objeví závažný politický nebo česko-americký problém a vám se pak bude velmi hodit zrovna tento kontakt, zvednete telefon a zavoláte. Nejsem si jistý, jestli jsem doposavad plně pochopil, jakou váhu mohou osobní vztahy mít.
Také jsem byl příjemně překvapený fantastickou úrovní angličtiny především ve vaší generaci. Navštěvuji univerzity, školy, nebo dokonce i firmy a občas zapomínám, že většina z lidí, se kterými se bavím, mluví jazykem, který není jejich mateřský. Je to vážně ohromující a velmi se to liší od mé první zdejší návštěvy z 80. let. Bez znalosti ruštiny nebo němčiny byste nenalezli mnoho lidí, se kterými byste mohli komunikovat.
Když mluvíme o jazycích, učí se vaše děti česky?
(česky) Ne, bohužel. Můj děti studujou španělšky… španělštinu! Což pro ně nejspíše bude užitečnější, až se vrátíme zpátky do Spojených států. I když můj syn se nějaká ta česká slova naučil od kamarádů, třeba při hraní fotbalu. Ale nemyslím si, že to jsou zrovna slova, která bych chtěl, aby se učil. (smích)
Jaké máte obecně dojmy z práce velvyslance? Tradiční představa je, že jste neustále pod tlakem a pořád se přesunujete z místa na místo.
Mám pocit, že jsem neustále na cestě, neustále někam běhám. Ale uvědomil jsem si, že mi to ve skutečnosti více energie dává, než bere. Možná to tak máte někdy taky. Když celý den strávíte u pracovního stolu a děláte na nějakém projektu, může to být únavnější než být od rána až do večera vzhůru, bez přestání střídat schůzky a různé akce. Ve mně to tvoří adrenalin a je to jedna z věcí, které mám na své práci opravdu rád.
Nedávno jste v rozhovoru prohlásil, že když v USA nastupuje nový prezident do funkce, političtí velvyslanci obvykle odstupují. Bude to tak i ve vašem případě?
Očekávám to. A samozřejmě, v tuto chvíli nemáme stanoveného ani nového ministra zahraničí, takže těžko předvídat. (Před vydáním tohoto článku stanice NBC News uvedla, že příštím ministrem zahraničí se má stát Rex Tillerson, generální ředitel energetické společnosti Exxon Mobil – pozn. red.) Ale mé očekávání je, že budeme následovat obvyklý zvyk a jako politický velvyslanec opustím svůj post 20. ledna, až nový prezident z jiné strany převezme úřad.
Až tedy, ať už to bude kdykoliv, opustíte Prahu a funkci velvyslance, co budete dělat dál, máte nějaké plány? Chtěl byste se například vrátit k právu? Nebo byste preferoval zůstat v diplomacii?
Jak si asi dokážete představit, toto téma se v mé rodině v posledních týdnech probíralo velmi intenzivně. Samozřejmě, jednou atraktivní možností by bylo vrátit se k mé právnické firmě. A možná to také udělám. Měl jsem na té práci rád tolik různých věcí a potkával jsem se s tolika skvělými kolegy. Ale také jsem objevil, kolik naplňujících věcí se dá dennodenně zažívat v práci velvyslance. Takže ať už budu v mém následujícím životě dělat cokoliv, doufám, že to v sobě bude mít nějaký aspekt veřejné služby a že mi to dovolí zůstat aktivní ve veřejném dění a v politice.
Také jsem zjistil, že si užívám, když je můj den opravdu pestrý. To je na této práci úžasné. I kdybych se vrátil k právu, udělám vše pro to, aby žádné dva dny nebyly stejné.
Zmínil jste i politiku. Uvažujete třeba o tom, že byste se sám stal politikem?
Všechno je možné. Prožíváme v USA zajímavou dobu a myslím, že bych si musel zjistit, jaké podmínky panují, až budu zpět doma v Chicagu. Přičemž je pravděpodobné, že zrovna tam budu. Takže kdo ví.
Když vezmeme v potaz, že jste úspěšně pomáhal prezidentu Obamovi se získáváním prostředků na kampaň a že už máte z Prahy nějaké ty zkušenosti, nebyl by dobrý nápad angažovat se například lokálně? Uvažoval jste také o něčem takovém?
V angličtině máme takovou fráz – „to cast a wide net“. Myslím, že to pochází z rybaření. Vezmete síť a snažíte se o to, aby nejdříve zabírala co nejvíce místa. Když tedy přemýšlím o tom, co budu dělat dál, nejdříve se bavím s lidmi, kterým věřím a které respektuji, o samotném procesu rozmýšlení se. To je popravdě možná dobré i pro studenty, když přemýšlíte o tom, co dělat po škole. Najděte lidi, které respektujete a obdivujete, takové, co v životě zkusili řadu věcí, a prostě se jich zeptejte: Jak vůbec nejlépe postupovat při plánování a rozmýšlení se? A řeknu vám, že rozhodně někteří z těch lidí, se kterými se bavím já, jsou angažovaní v lokální politice v Chicagu, a tak bych to nevylučoval. Stejně tak bych ale nevylučoval plno dalších možností.
Možná to bude zvláštní otázka, ale sledujete seriál House of Cards?
Omlouvám se, ale nesleduji. Ptává se mě na to hodně lidí. Vím ale o seriálu dostatek na to, abych mohl tvrdit, že takto politika nefunguje. Protože lidé se mě občas ptají, jestli Washington vypadá jako v House of Cards. Vím o tom jen trochu, ale rozhodně vím, že seriál vytváří velmi extrémní a zlověstnou představu. Vycházím-li tedy ze všeho, co jsem sám viděl, seriál není přesný. Ale když nyní budu mít třeba více volného času, mohl bych si někde na Netflixu nebo jinde online seriál najít a kouknout na něj na celý naráz.
Samozřejmě jsme se chtěli na srovnání s realitou zeptat a zeptáme se tedy na to, v čem konkrétně se liší. Říkal jste, že seriál je extrémnější?
Mohu vám říct zhruba toto a opakuji, jen na základě slabé znalosti seriálu. Lidé, které znám já a kteří jsou různými způsoby angažovaní v politice, jsou téměř všichni lidé dobré vůle a dobrých úmyslů. Uvědomuji si, že je dnes v módě být cynický, a také rozumím, že lidé nutně svým vládám nevěří. Ale sám jsem viděl, jak v momentu, kdy se kamery vypnou a davy odejdou, se ti lidé opravdu snaží, alespoň v mé zemi a v mé vládě, ale myslím, že i zde. Zcela upřímně se baví o tom, co by byla správná rozhodnutí nebo co by mohli udělat, aby lidem pomohli. Zcela jistě jsem lidi slyšel říkat: „Ale počkat, to bychom neměli dělat, protože by to nebylo správné.“ A pokud rozumím House of Cards správně, pak je to celé jen o moci, ambicích a kariérním postupu. A to prostě není pravda.
