Zubní lékařka Nada Dhaif ošetřovala během Arabského jara ve své zemi s dalšími lékařskými specialisty oběti demonstrací. Ty se v roce 2011 zvedly na protest proti bahrainskému totalitnímu režimu. Dhaif byla následně s kolegy násilně zadržena, opakovaně mučena a uvězněna ve vazbě po dobu sedmi týdnů. Po propuštění založila organizaci BRAVO (Bahrain Rehabilitation & Anti-Violence Organization), která pomáhá lidem, jež čelili násilí ze strany režimu, vyrovnat se s traumatickou zkušeností. Rozhovor se uskutečnil na konferenci Forum 2000.
Je obtížné získat u klientů důvěru?
Vcelku ano. Rozumějte, v mém regionu je kdokoli, kdo vyhledává psychologickou pomoc, onálepkován jako slaboch. Nikdo nechce prolomit ticho, zejména co se týká zkušeností s násilím a mučením. Navíc i v obecné rovině pokud je jedinec objektem násilí, obvykle to zničí část jeho osobnosti a najednou má obrovský pocit bezcennosti a viny za to, co prožil.
Moc nerozumím tomu, jak někdo po takové zkušenosti může mít pocit, že je to jeho vina.
Víte, násilí má mnoho podob, ale pokaždé zničí bazální sebedůvěru oběti. Pokud je žena napadena mužem, manželem, otcem, bude se vždycky sama sebe ptát, jestli ránu nevyprovokovala. To samé se stalo, když mí klienti vyžadovali reformaci bahrainského autoritářského systému. Měli pocit, že autority vydráždili, a proto se oni k nim poté chovali tímto způsobem. Kdyby přece zůstali mlčet nebo si hleděli svého, tak se to vůbec nemuselo stát.
Navíc, lidé občas trochu moc sledují televizi. A najednou v ní vidí záběry ze západu, jak se tam chodí na demonstrace a protestuje. U obrazovky to vypadá skvěle, doma se jinak nic moc neděje a život je krásný. Lidé si neuvědomují, že v autoritativních státech některé věci fungují jinak. O mnohém nikdy neslyšeli, anebo slyšeli, ale naivně si myslí, že velké změny se dějí rychle. Hrozně často nevědí, jak drahá umí svoboda být. Byli by vůbec ochotni čelit násilí, mučení? A pak, když se ohlížejí zpět, musejí se nutně ptát, jestli to celé vůbec stálo za to.
Jak byste popsala svého typického klienta?
Požádat o psychologickou pomoc chodí většinou ženy. Ty si totiž uvědomují důležitost vyhledání pomocné ruky. Obvykle přicházejí z rodin, kde byl některý z rodinných příslušníků cílem násilí. Zajímá je, jak se vypořádat se ztrátou: osoba buď zemřela, nebo je zadržená, popřípadě ve vězení. Pak přichází otázka, co dělat s člověkem, který už byl propuštěn a trpí posttraumatickým syndromem. Víte, vrátit se z vězení domů a vyrovnat se bez pomoci naprosto se vším sám – tak to nefunguje. Naopak. A oběť včerejška je najednou násilníkem dneška.
Když už muži přece jen přijdou a požádají o pomoc, obvykle se stydí říct, co se vlastně stalo. A po jednom, dvou sezeních nepokračují.
Jaký je rozdíl mezi mužskými a ženskými klienty v léčbě?
Se ženami je to mnohem jednoduší, je jim vlastní expresivita. Čím expresivnější jste, tím snadnější pro vás bude zbavit se traumatické zkušenosti. Je to obrovský rozdíl oproti někomu, kdo v sobě negativní emoce dusí a předstírá, že se nic nestalo. Není moudré snažit se takové vzpomínky vytlačit z hlavy, protože můžou přerůst do obřích rozměrů a nepřestanou vás pronásledovat. Navíc ženy bývají skromnější, a proto se nebojí přijít a říct, že potřebují pomoct. Nikdy jsem nic takového neslyšela od muže. Ale je to nešťastné a lidé by měli změnit svůj přístup.
Ale víte co? Je tady ještě jeden rozdíl. I když vyléčíte jen jednu osobu, pokud je to žena a matka, změní celou rodinu. Když vyléčíte muže, změní se jen pro sebe. Důvodem asi bude to, že ženy bývají více pečující, a tak se mění pro každého.
A je proces vyrovnávání se s traumatem také ovlivněn vzděláním?
To nemohu potvrdit. Pracovala jsem s mimořádně vzdělanými lidmi, kteří byli sami sebou pohlceni a vůči léčbě až odmítaví. A viděla jsem jedince s jednoduchým vzděláním, kteří byli velmi přijímající. Je to individuální. Záleží, jestli je osoba schopná chápat druhé. Ano, řekla byste, že vzdělání je důležitý faktor, že vzdělanější lidé třeba myslí více otevřeně…
Že možná budou méně konzervativní…
Ano, ale to nic nemění. Lidé vás překvapí. Neexistuje jediné pravidlo.
Já to znám, byla jsem tam
Myslíte si, že hanbu a tabu, které se pojí se zážitkem s násilím, najdeme hlavně v arabských státech, nebo s tím zápasíme i tady na západě?
Připadá mi, že západní společnosti se se zažitým utrpením umějí vypořádat mnohem dospělejším způsobem. Západ prošel několika válečnými konflikty, zažili jste první a druhou světovou válku. Do poválečného léčebného procesu bylo hodně investováno, na toto téma bylo vypracováno nesčetně studií. A lidé na západě teď na proces hojení odpovídají jinak, jsou mu více otevření. V arabském regionu jsme sice také měli několik válek, třeba konflikt mezi Irákem a Iránem. Ale když přijde na téma duševního zdraví, jsou ze strany arabské společnosti nulové investice.
Je možné se uzdravit z takového traumatu bez profesionální pomoci?
Předně bych chtěla zmínit, že bolest je největší učitel. Dodá člověku sílu a pomůže mu dospět. Zároveň ale záleží na tom, jak se rozhodnete bolest přijmout a jestli budete dostatečně pozorně poslouchat. Pokud ano, dokážete bolestivou zkušenost proměnit.
Myslím si, že tyhle věci se v životě stávají, aby vám změnily cestu. Bolest vám pomůže najít krajní hranici, díky které se můžete stát více zodpovědným a produktivním. A hlavně lidštějšími bez psychologické pomoci. Ale odpovědnost vždy leží na jednotlivci.
Navíc, já nemluvím z pozice, kdy bych nevěděla, jak se ti lidé cítí. Byla jsem také zadržena, mučena a následně převezena do vězení. Byla jsem neprávem obviněná a odsouzená k patnácti letům ve vazbě. Já to všechno znám. Ale změnilo mě to. Z povrchní, do sebe zahleděné osoby, která měla pocit, že není v životě nic, co by si nezasloužila, v někoho mnohem empatičtějšího a rozumnějšího.
Takže to stálo za to?
Naprosto. Koukněte, bolest vás vždycky promění, jestli dobře, nebo špatně, to už je na vás.
Mami, nedělej šílenosti a neprovokuj vládu
Je to možná trochu hloupá otázka, ale BRAVO stále funguje?
Ale ano. Děláme hodně výzkumů, snažíme se více fungovat online, a samozřejmě, když nás lidé navštíví a žádají o pomoc, tak jim vyhovíme.
Ptám se proto, že na Oslo Freedom Forum (2016) jste řekla, že vykonávat tuto práci pro vás přestává být bezpečné. A také, že existují určité body zlomu, kdy už člověk není schopen odolávat dále tlaku.
Jsem jenom člověk. Mnohokrát jsem toho bodu dosáhla a říkala si, jestli cena není moc vysoká. Mám koneckonců děti. Moje nejstarší dcera se děsí pokaždé, když opouštím dům. „Mami, prosím, nedělej žádné šílenosti a buď zodpovědná. Mami, hlavně neprovokuj vládu.“ Takový druh tlaku vás zastaví v práci. Ale já se snažím vše dělat opatrně a zodpovědně. Za ty roky jsem se naučila, jak obejít mnoho překážek. Protože když nejste v bezpečí sama, jak byste mohla pomoci ostatním? A jaký by to vůbec mělo smysl?
Já mám ale ohromné štěstí. Pokaždé, když nastane chvíle, kdy si už myslím, že nemůžu dál, pomoc přijde. Třeba po Oslo Freedom Forum jsem byla kontaktována mezinárodní organizací Ashoka a stala jsem se jejich členem. Je to přitom vzácnost být takto vybrán. Následně mi poskytli velké množství podpory. Je mnoho lidí, kteří se zajímají. A člověk je potřebuje, aby mu kryli záda. Samozřejmě, že síla jít dál musí hlavně přijít zevnitř, člověk musí mít velkou vnitřní motivaci. Ale také potřebuje přátele, partnery, své děti a rodiny, aby vás ujistili, že ve vás věří. A já mám to velké štěstí, že mám podporu zvenčí i zevnitř. Takže ohledně toho bodu zlomu: ještě nepřišel.
Když jste byla v roce 2011 zadržena a vyslýchána, v jednu chvíli jste byla přinucena sledovat svého kolegu, jak vás falešně obviňuje. Jaké to je?
My všichni jsme tam říkali mnoho falešných obvinění na sebe navzájem. Bylo tam asi padesát lékařů a lékařských profesionálů. Všechny nás seřadili do velké haly, asi jako je tahle, nastavili na nás kameru a začali točit. Každý něco takového musel říct. Člověk věděl, pod jakým tlakem všichni jsme. Tak jsme se navzájem obvinili (smích).
Takže jste s tím kolegou stále přátelé?
Ale samozřejmě! Vždyť já to naprosto chápu. Pokud vám někdo dá k hlavě pistoli, dokud o mně neřeknete hnusné věci, nebudu vás nenávidět, pokud je vážně řeknete. Já o té pistoli vím. Nejsme přece děti. Člověk rozumí tomu, jak to funguje.
A jaké to vlastně bylo poprvé v životě mluvit s rodinou o tom, co jste ve vazbě a při výslechu zažila?
Když mě zavřeli, moji rodinu to zničilo. Starosti je jedly zaživa. Když mě po sedmi týdnech konečně propustili, všichni plakali – můj muž, bratři, všichni. Musela jsem zůstat silná, kvůli nim. Od chvíle propuštění jsem nedostala ani jednu šanci to ze sebe dostat, uklidňovala jsem ostatní, pak jsem také obhajovala svou nevinu a prala se o udržení se na svobodě. Bylo stále něco, co jsem musela vybojovávat.
To muselo být vyčerpávající.
Ano. Změnilo se to teprve poté, co uvolnili můj zákaz cestování, a já letěla do USA. Byl to dost dlouhý výlet, co si pamatuji, s přestupem v Británii. Plakala jsem celou dobu. Bylo to poprvé od propuštění, co jsem měla chvíli pro sebe. Potřebovala jsem to vstřebat. Neplakala jsem ani ve vězení, nemohla jsem.
Lidé chtějí vidět hrdinu a vůbec vám nedají šanci. Když mám teď své chvíle, vždycky si řeknu: „Ano, já vím, ukrutně moc to bolí. Teď si, zlato, užij svých deset minut smutku, ale pak se zvedni a bojuj znova. Deset minut a zvládneme to.“
Kdo přemýšlí o demokracii jako o stabilním bodu, zemře nešťastný
Je bahrainská společnost traumatizována stejně jako jednotlivci?
Nemůžu mluvit za celou společnost. Traumatizována? Trauma má mnoho podob a příčin. Žijeme v extrémně bouřlivém regionu – zažili jsme několik válek, já sama viděla možná čtyři, pět? Někdo by mohl říct, že jsme si na to zvykli, ale já myslím, že se to na nás muselo otisknout.
A co se s tím dá dělat?
Je to týmová práce, nezařídí to jednotlivec. Žijeme v jedné zemi, jsme všichni součástí jedné továrny. Ať už občané, vláda, autority. A tak musíme pracovat společně. Je naivní si představovat svobodu jako cosi absolutního a bez hranic. Snít si o tom, jak lidé mění režimy. To se nestane. Je důležité vidět svobodu racionálně a chovat se velmi rozumně, hlavně co se týče osobních rozhodnutí v životě. A až lidé dospějí, společnost se stane vyspělou taky. Bolest nevadí, je součástí růstu a je naprosto zásadní, pokud chcete dospět. Lidé se mohou vyléčit z mnoha věcí. Ale každý se musí zapojit.
Až získáme demokracii… Demokracie není něco, co vám spadne do klína. Musí se na ní pracovat a začíná doma. A co má za smysl změnit vládu, pokud doma vládnete tyranií.
Takže je příliš naivní myslet si, že osobním hrdinstvím lze něco změnit?
Na západě se věří v Supermana a my všichni milujeme ikony. Ale žádná taková osoba není, je to vždycky celý systém. Ano, je tady mnoho lidí, kteří mohou být inspirací. Spousta lidí před námi, mezi námi, i ti, kteří přijdou až po nás. Ale to úsilí je společné.
A myslíte si, že jednou v Bahrainu bude demokracie?
Proces běží. Není tady nulová demokracie a rozhodně není ani stoprocentní. Ale ona nikde není stoprocentní. Samozřejmě, že bych se demokratického systému jednou ráda dočkala. Zatím to spíš vypadá jako taková rodinná hádka. Já nemluvím s tebou, ty se mnou, já jdu do svého pokoje a ty zas do toho svého. Ale my tady máme jenom jeden pokoj! No tak, musíme spolu mluvit. A ano, dialog se neděje, ale věřím, že až ta chvíle nastane, začne to fungovat.
Skutečně nemám kompetence vyjadřovat se k politice, já léčím lidi. A chápu, že to celé dost zjednodušuji, ale na druhou stranu jdu alespoň rovnou k věci. Možná skutečně vláda potřebuje jen začít mluvit s opozičními lídry a ti by měli pouze začít pracovat na zlepšení stávajícího systému, namísto zničení celého dosavadního. Přece jsme viděli, jak mohou být velké změny extrémně destruktivní, všichni známe Sýrii a další země. To není rozumná cesta. Ano, mluvím tady o tom velmi jednoduše, ale možná to skutečně je celé takhle jednoduché.
Věříte, že každý jednotlivý stát může dosáhnout stabilní demokracie? Pokud se třeba podíváme na Evropu, můžeme pozorovat posilování autoritářských systémů v některých post-komunistických státech, ačkoliv už demokratické byly, třeba v Polsku nebo Maďarsku.
Koukněte, jmenujte zemi, kde je absolutní demokracie, stačí jednu. No? Ani v nebi. (smích)
Naše představa demokracie je mylná. Máme pocit, že demokracie je bod Z. Pohybujeme se na trati z bodu A až do oné stanice Z, kde složíme svá zavazadla a budeme žít šťastně až do smrti. Ne, tak to skutečně není. Demokracie je vlak. Vlak, který se neustále pohybuje a vyžaduje reformy, a to všude na světě. Ti, kteří o ní přemýšlí jako o bodu, zemřou ve smutku a neštěstí. Ale zkuste o tom přemýšlet jako o procesu, ve kterém jsme každý den o něco lepší. A najednou už člověk nemusí propadat pesimismu.
