Budoucnost české levice: Preference Zelených se léta pohybují pod hranicí vstupu do sněmovny. Existuje naděje na obrat?

Martin Bursík

Martin Bursík Zdroj: Tomas Novak

Levicová politika je v Česku v krizi. Přitom každá zdravá demokracie potřebuje silné levicové strany. Doženou českou levici přízraky minulosti, dopadne na ni tvrdá realita současnosti, nebo dokáže postavit svou politiku na modelu, který jí zajistí budoucnost? Seriál o současné české i světové levici v historickém kontextu a s úvahou nad tím, co se musí změnit, abychom s ní mohli počítat i do budoucnosti.

Svět se aktuálně zabývá palčivým tématem klimatické změny, jejíž řešení se podmiňuje hlubokými restrukturalizacemi ekonomiky i zavedeného životního stylu. Ještě více se dostává do popředí nyní, v době koronavirové pandemie, kterou lidská rozpínavost nepřímo způsobila. Zelené a ekologické strany rostou téměř v celém demokratickém světě, Česku se ale zelená vlna vyhnula. Zdejší Strana zelených se stále nemůže odlepit ode dna voličských preferencí. Existuje naděje na změnu? 

Evropské státy v posledních letech zažívají cosi jako zelenou vlnu. Ačkoli v poslední době oslabuje, částečně zřejmě i kvůli obecnému růstu podpory stávajícímu politickému establishmentu během koronavirové pandemie, zásadní proměny voličských preferencí jsou patrné všude v západní Evropě: v Německu tamní Zelení zásadně posílili v posledních několika regionálních volbách do sněmů spolkových zemí a preference jim jeden čas dosahovaly takových čísel, že převyšovaly i dlouhodobě vedoucí křesťansko-demokratickou koalici CDU/CSU kancléřky Angely Merkelové a vážně se začalo mluvit o tom, že Zelení mají šanci vyhrát příští spolkové volby a sestavovat tak vládu (nyní v době pandemie jim však preference mírně klesají právě ve prospěch CDU). 

V sousedním Rakousku se Zelení loni dostali do vlády jako koaliční partner konzervativního populisty Sebastiana Kurze a jeho lidovců a vytvořili tak poměrně revoluční vládu, která v programovém prohlášení kombinuje transformaci ekonomiky, průmyslu, dopravy a energetiky na zelenou (agenda Zelených) a tvrdý přístup vůči imigraci (agenda pravicových lidovců). Ve Švýcarsku po posledních volbách zelená politika také výrazně posílila, tamní Zelení dohromady se zelenými liberály obsadili skoro čtvrtinu křesel ve dvousetčlenném parlamentu. Po posledních volbách posílili doposud nepříliš populární irští Zelení, zelené strany rostou i ve Francii, Belgii, Spojeném království či Lucembursku. Po loňských volbách do Evropského parlamentu zásadně posílila zelená frakce a dnes patří mezi ty, kdo zásadně určují unijní agendu.

Tento trend se navíc, ačkoli v podstatně skromnější podobě, nevyhýbá ani bývalém východnímu bloku. Do polské dolní komory parlamentu, Sejmu, loni zavítali tamější Zelení poprvé od pádu železné opony. V Maďarsku zase před pár měsíci opozice porazila Orbánovu nacionalisticko-autoritářskou mašinerii Fidesz/KDNP, starostou v metropoli Budapešť se stal Gergely Karácsony z malé zelené strany Párbeszéd (Dialog) a ve zdejším parlamentu již dlouhou dobu zasedá zelené hnutí LMP (Politika může být jiná). Jistě, střední Evropa je trochu specifický region a zmíněné zelené strany zažívají úspěchy především díky tomu, že si dokázaly vyjednat dobrá místa na sjednocených opozičních kandidátkách proti pravicovým autoritářským vládám, ale přesto to znamená, že zelené strany pomalu získávají vliv i na východě Evropy.

Důvody růstu těchto stran jsou mnohé: čím dál větší naléhavost klimatické hrozby, která v poslední době i díky různým aktivistům v čele s Gretou Thunbergovou přestává být opomíjeným tématem, i rychlý pokrok světa v sociálních otázkách, kde existuje silný společenský tlak na rovnost žen a můžu, nediskriminování na základě rasy či sexuální orientace i prolamování konzervativních přežitkových vzorců. Většina jiných stran se k těmto tématům buď staví vlažně (pravicoví liberálové a sociální demokraté), nebo je úplně odmítá (konzervativci a krajně pravicová hnutí), anebo je sice podporuje, ale jejich program je zase nepřijatelný v jiných oblastech – například chtějí zničit kapitalismus (radikálně levicová uskupení). Pro vzdělané městské liberály se tak zdají Zelení ideální volbou. 

Pokud někoho ovšem ona „zelená vlna“ minula, pak je to česká Strana zelených. Jejich preference jsou stále stejně žalostné (vrchol je za posledních několik let dvě procenta). V posledních parlamentních volbách v roce 2017 Zelení dosáhli 1,46 procent hlasů a těsně tak nedosáhli na hranici státních peněžních příspěvků pro politické strany (1,5 procenta). 

Liberálové, radikální levice a vláda s pravicí

Česká Strana zelených de facto vznikla v devadesátých letech z Občanského fóra, později středolevého Občanského hnutí, odkud pocházela většina jejích členů. V prvních volbách samostatné České republiky kandidovali v Liberálně sociální unii, pod jejíž hlavičkou zasedli v Poslanecké sněmovně. Podruhé a zatím naposledy se do Poslanecké sněmovny dostali v roce 2006, kdy zároveň zasedli ve středopravicové vládě vedené Mirkem Topolánkem s ODS a KDU-ČSL. 

V českých Zelených panoval dlouhodobý spor mezi umírněnějšími zelenými liberály, kteří se pod záminkou prosazování ekologické agendy nebránili ani spolupráci s pravicovou ODS vedenou tehdejším předsedou Martinem Bursíkem (názor, jenž v roce 2006 převážil), a radikálnějším levicovým křídlem. Tento rozpor vygradoval v roce 2013, kdy Bursík odešel ze Zelených a založil vlastní Liberálně ekologickou stranu, do které zlákal řadu známých ekologů, aktivistů i jiných osobností jako třeba režisérkou Olgu Sommerovou. Strana se nikdy nestala ve volbách nijak úspěšnou a často působí v rámci koalic se středopravicovými stranami – TOP 09, KDU-ČSL a STAN, tedy uskupeními, ke kterým měl sám Bursík vždy blízko.

Pád vlády v roce 2009 a následné volby byly každopádně konec pro parlamentní působení Zelených. Preference od té doby jenom padají, o Evropském parlamentu a Poslanecké sněmovně si může strana nechat jenom zdát. Částečně je aktivní v Senátu, kde zasedá několik senátorů zvolených s její podporou, nejvíce jsou pak Zelení vidět v komunální a krajské politice, ani zde však nijak výrazně. Mají několik starostů v okrajových městských částech a několik krajských zastupitelů, což při pohledu jenom o kousek na západ, do Německa, kde stranické preference tamních Zelených dlouhodobě neklesají pod dvacet procent a v posledních letech zde strana dominuje v lokálních volbách, působí neuvěřitelně. 

Rostoucí sebevědomí

I přesto v současnosti Zeleným evidentně stoupá sebevědomí. Povzbuzeni úspěchy zahraničních kolegů si na sněmu v Ústí nad Labem zvolili nové vedení a deklarovali pokus o restart. Poprvé v Česku si navíc po vzoru západních druhů zvolili spolupředsednickou dvojici, mají tedy dva předsedy: muže a ženu, což má podporovat genderovou vyváženost ve vedení a pomoci lépe zastupovat preference většiny členské základny. Předsedy byli zvoleni Michal Berg a Magdalena Davis.

Sněm byl plný sebevědomých prohlášení. Hostoval zde i předseda evropských Zelených Thomas Waitz, jenž vyjádřil naději, že se čeští Zelení v oblasti volebních úspěchů přidají k těm západoevropským. Strana se navíc vymezila proti Pirátům: nový spolupředseda Berg je označil za „toastový chléb – záleží, čím jsou obložení,“ čímž narážel na to, že zatímco v Praze Piráti spolupracují se Spojenými silami a Prahou sobě v jakési liberální koalici, v Brně vládnou s pravicovou ODS a lidovci. Noví spolupředsedové navíc oznámili, že chtějí vyrazit na tour po České republice. V poslední době, zdá se, stoupá aktivita Zelených i na sociálních sítích. Zatímco dřív je používali spíš k příspěvkům, v nichž gratulovali spřáteleným stranám jinde v Evropě k úspěchu, nyní tu často upozorňují na problémy a neekologické chování uvnitř Česka. Po sněmu vzrostl zájem o Zelené i u médií a nepochybně za tím stojí především zavedení v Česku revolučního spolupředsednického systému. 

Klimatická změna jako problém a progresivní agenda

Preference Zelených se léta drží na nízkých hodnotách, přitom Češi ale nejsou žádní klimaskeptici – 84 % dotazovaných Čechů se podle průzkumu agentury STEM z letošního března obává klimatické změny a jejích dopadů na život. Zelení přitom mají boj se změnou klimatu jako absolutní prioritu. Mohlo by se předpokládat, že důvodem neúspěchu jsou progresivní myšlenky zejména v sociálních otázkách, které by mohly být nahlíženy jako Čechům příliš vzdálené, to ovšem lze poměrně přesvědčivě dementovat: podle průzkumů například více než polovina Čechů podporuje, aby homosexuálové měli možnost uzavírat manželství. Zelení si navíc dokázali najít voličskou podporu i v mnohem konzervativnějších a zbožnějších zemích, jako je Polsko či Maďarsko.

Když se podíváme na program Zelených pro volby za rok 2017, neobjevíme nic, co by nějakým způsobem nenabízely velké strany zasedající ve sněmovně: větší investice do vzdělání, podpora inovací, federalizace Evropské unie (tedy něco, na co by slyšeli dosavadní voliči TOP 09, Pirátů, STAN, KDU-ČSL i část voličů ODS nebo ANO), stavba vysokorychlostních železnic a podpora veřejné dopravy, digitalizace státní správy, reforma práce (příprava na nástup robotů, kratší pracovní týden), volební právo již od 16 let, omezení závislosti na uhlí, ropě, plynu a jaderné energii, daňová zátěž firem podle jejich míry znečišťování ovzduší, boj se suchem, ekologické zemědělství, omezení zisku uhlobaronů, větší dostupnost bydlení, narovnání příjmů žen i mužů, zvýšení minimální mzdy.

Čas od času Zelení nicméně vzbudí pozornost nějakým kontroverzním návrhem zákona. Například před pražskými komunálními volbami Zelení představili svůj plán ubytovat v Praze pět tisíc uprchlíků, kteří by zaplnili volná pracovní místa a Česko by navíc ukázalo, že není arogantní do sebe zahleděná země bez špetky solidarity. Ostatní strany se proti tomu populisticky vymezily. Nápad může na první pohled vypadat jako provokativní způsob, jak upoutat pozornost (v Česku v té době vrcholilo hysterické odmítání migrace a strach především z muslimských uprchlíků). Ovšem pokud se zamyslíte, návrh dává smysl: nedostatek pracovníků a přespříliš volných míst byl ještě nedávno zejména v hlavním městě podstatný problém, azyl pro tyto migranty by ho tak částečně vyřešil. 

Navíc se dá očekávat, že v poměrně multikulturní Praze by soužití s místními nebylo problémem – a zbytku společnosti by to pomohlo bořit předsudky o muslimech a migrantech, také by Česko bylo zase o krok blíž multikulturní společnosti, jejíž vytvoření je jako dlouhodobý cíl naší země zaneseno v právním řádu (zákon o právech příslušníků národnostních menšin, přijatý roku 2001). Bizarně může působit i to, když Zelení o Velikonocích sdíleli na sociálních sítích příspěvky o zákazu pomlázky. U mužské populace, která má tento svátek v oblibě, to možná působí přehnaně, ale mezi mnohými ženami by si názor možná našel sympatizanty. V programu a v tom, co strana říká a co prosazuje, evidentně problém nebude. Kde tedy?

Mrtvá strana a Piráti

Příčin bude zjevně víc. Tou podstatnou určitě je, že strana zkrátka není tolik vidět, eufemisticky řečeno. Zlí jazykové by řekli, že Zelení jsou strana jednoduše mrtvá. Straničtí představitelé dlouho nikde nevystoupili a strana byla dosud vystavena minimální pozornosti médií. V televizi vystupují jen málo, a když, tak výjimečně kolem desáté večer v Událostech, komentářích na ČT24, případně v nějakých úzce specializovaných médiích zabývajících se ekologií. Tato nevýraznost vytváří začarovaný kruh, kdy lidé stranu nevolí, protože se bojí, že tím jejich hlas propadne. 

Věcí, která Zeleným evidentně chybí, jsou osobnosti. V době největšího rozkvětu kolem roku 2006 se strana mohla chlubit řadou známých jmen: široké veřejnosti známý Martin Bursík; „první žena“ Zelených a poslankyně Kateřina Jacques, která se stala známou, když nedokázala v pořadu Uvolněte se, prosím vysvětlit, co je to biomasa, což vyvolalo vlnu posměchu (oba odešli do LES); Matěj Stropnický, jenž se navíc netají svou homosexuální orientací (mezi českými politiky unikát), ze strany vystoupil poměrně nedávno, koncem letošního května. Za Zelené v minulosti kandidovali lidé jako nynější ředitel Zoo Dvůr Králové Přemysl Rabas (v současnosti senátor za hnutí SEN 21), ústavní právnička Eliška Wagnerová či známý zpěvák, politik a aktivista Michael Kocáb. Post ministra zahraničních věcí zastával v Topolánkově vládě bývalý kancléř Václava Havla Karel Schwarzenberg jako nestraník za Zelené. Mimochodem, svého času Zelené nepřímo podporoval i sám Václav Havel. 

Dalším problémem je, že strana nedokáže svůj program srozumitelně dostat k lidem. Klimatická změna je přece téma s velkým T, nejpalčivější a hlavní problém, který bude lidstvo nuceno v následujících letech řešit, a Zelení by se toho měli chytit. Místo toho se zdá, jako by v duchu doufali, že voličům bude jejich název stačit k tomu, aby si uvědomili, že pokud chtějí řešit klimatickou změnu, měli by k tomu zvolit kompetentní politiky. 

Zelení by měli spustit masivní kampaň na sociálních sítích, objet celé Česko včetně jeho nejzapadlejších koutů a vysvětlovat lidem, že klimatická krize, jíž se tak obávají se všemi jejími důsledky, se nevyřeší sama, a už vůbec ji nevyřeší stávající politický establishment v čele s vládou oligarchy Andreje Babiše a ministrem zemědělství Miroslavem Tomanem, jejichž velkozemědělské firmy mají byznys založený na vysávání vody z krajiny, a Václavem Klausem mladším (ten si brousí zuby na spoluvládnutí s Babišem v dalším období), který klimatickou změnu raději rovnou zpochybňuje a program jeho „konzervativního“ hnutí je ve všech ohledech založený na udržení statu quo. Právě těm voličům, kteří věří klausovskému zpochybňování vědeckých faktů, by měli Zelení vysvětlovat, že klimatická změna je reálný problém, jehož řešení sice trvale změní naše životy, ale neřešení vyvolá katastrofu.

Dlouhodobým problémem Zelených je, že jim agendu přebírají Piráti. Ti působí mladě a neokoukaně a jejich program se nezaměřuje úzce na klimatickou změnu, ale řeší i další témata, jež mladí voliči vyžadují: transparentnost a boj proti korupci, svobodný internet, digitalizaci, legalizaci měkkých drog, reformu průmyslu na chytrý a jiné. Piráti plní zelenou agendu, ale s čímsi navíc: jsou liberální, otevření a proevropští. Zkrátka ve správnou chvíli na správném místě. 

Piráti ovšem slovy předsedy Ivana Bartoše sami sebe nepovažují za levicovou stranu, ale středovou. Zelení se také proti Pirátům často vymezují: spolupředsedkyně Magdalena Davis nedávno pro web Info.cz řekla, že Piráti sice plní zelenou agendu, ale jejich cílem je podle ní absolutní lidská svoboda, s čímž se Zelení nemohou ztotožnit, protože řešení klimatické změny a absolutní svoboda se zkrátka vylučují.

Když si to takto shrneme, zdá se, že je tu místo jen pro jednu liberální, ekologickou a „cool“ stranu volenou mladými lidmi, která může mít podporu kolem 10 až 15 procent (i když Piráti v poslední době nabírají i starší voliče, stále platí, že u voličů do 30 let jsou nejoblíbenější). Je otázkou, zda Zelení budou někdy moci být pro Piráty konkurencí. Ještě lepší by pochopitelně bylo, kdyby obě strany spolupracovaly, protože silná témata existují napříč uskupeními, to se však zdá vzhledem k suverénnímu přístupu Pirátů jako utopie. 

Čas ukáže, moc ho ale není

Teprve čas ukáže, jestli se Zelení někdy dokážou vzchopit a být opět reálnou politickou silou, která bude nabízet silná témata a představí plán, jak řešit problémy, jež občany trápí: v jejich čele stojí klimatická změna, ale hned za ní následuje dostupnost bydlení, chudoba, nerovnost a sílící choutky východních totalit. Uvidí se, zda budou Zelení silnou opozicí proti současnému oligarchicko-klimaskeptickému establishmentu a zároveň se nestanou „pražskou“ stranou, ale budou se těšit podpoře napříč Českem.

Musí také vhodně vybalancovat aktivismus a politiku: vzhledem k napojení strany na různé ekospolky a na ekoaktivisty v jejích řadách občas není vidět, kde končí strana a začínají ekologické organizace. Světová pandemie koronaviru ještě v mírném světle ukázala, co může způsobit lidská rozpínavost a opovrhování přírodou. Zelení by toho měli využít k vysvětlení, proč je to, co prosazují, důležité, a začít přesvědčovat voliče, aby jim dali svůj hlas. Třeba už při krajských volbách letos na podzim.

Příští díl: Spasí českou levici nové politické projekty jako je hnutí Budoucnost?