Budoucnost české levice: V čem by se měla česká levice změnit a kde se může inspirovat?

Viktor Orbán

Viktor Orbán Zdroj: Profimedia

Levicová politika je v Česku v krizi. Přitom každá zdravá demokracie potřebuje silné levicové strany. Doženou českou levici přízraky minulosti, dopadne na ni tvrdá realita současnosti, nebo dokáže postavit svou politiku na modelu, který jí zajistí budoucnost? Seriál o současné české i světové levici v kontextu historie a s úvahou nad tím, co se musí změnit, abychom s ní mohli počítat i do budoucnosti.

Levicovým stranám v Maďarsku a Polsku se po letech stagnace podařilo vstát z mrtvých. Povede se něco podobného i české levici? A rýsuje se na obzoru někdo, kdo může najít řešení palčivých problémů dneška? Finále seriálu Budoucnost české levice.

Jozsefváros (nebo také VIII. obvod), česky Josefovo město, je městská část v maďarské metropoli Budapešť. Tato zapomenutá čtvrť navzdory své poloze blízko nejslavnějších budapešťských památek není příliš oblíbenou turistickou destinací: při procházce po hlavním bulváru vás uhodí do očí zchátralé domy, neudržované fasády a komunistické dědictví v podobě socialistické architektury a rozpadajících se bytovek. Čtvrť dlouhodobě zápolí s vysokou kriminalitou, bezdomovectvím, prostitucí či obchodem s drogami. Oproti jiným částem Budapešti se místo vyznačuje vysokou koncentrací romského obyvatelstva a imigrantů, především těch čínských a je častým dějištěm sociálních nepokojů. Mezi budapešťskými rezidenty si Joszeváros vybudovala pověst místa, kam není radno se vydávat po setmění a do některých jeho částí ani ve dne. 

Bezútěšnost, filmová kulisa a romský kriminalista

Pro svou ponurost se stala vyhledávanou kulisou pro popkulturu: vznikal tu film Lőrinc pap tér, podle předlohy maďarského spisovatele Imreho Kartésze, zpěvačka Katte McKinnová tu nazpívala rapovou skladbu Yozsefvaros inspirovanou zdejším geniem loci. Britsko-maďarský spisovatel Adam LeBor sem pak zasadil dění svého kriminálního románu Okrsek VIII., ve kterém romský kriminalista s vnitřními démony vyšetřuje vraždu muslimského uprchlíka z imigrační zóny na nádraží Keleti a přijde při tom na stopu rozsáhlé korupci sahající do nejvyšších pater maďarské politiky. 

Ačkoliv se čtvrť v posledních letech vzchopila a díky levnému bydlení, multikulturnímu duchu, hipsterským barům a komunitním centrům vznikajícím v prostorách opuštěných budov se stala vyhledávanou mladými lidmi, sociální problémy, které se tu s finanční krizí kolem roku 2010 ještě prohloubily, přetrvávají. Právě od finanční krize tu ve volbách stabilně vítězila maďarská národně - konzervativní pravicová strana Fidesz. V loňských komunálních volbách ale přišel zvrat. Starostovské klání s převahou vyhrál András Pikó z liberálně - proevropského a progresivního hnutí Momentum (v Maďarsku se starostové volí přímo) a sjednocená opozice složená mimo Momentum z několika sociálně demokratických a zelených stran získala jasnou většinu v místním zastupitelstvu. Fidesz zcela propadl. Jak se to opozici povedlo? 

Autoritativní agenda na radnici

Předchozí fideszovské vedení radnice zvolilo k řešení sociálních problémů taktiku zastrašování a arogantní jednání, nehledě na rozsáhlou korupci, která jeho vládnutí provázela. Bývalý starosta Máté Kocsis z Fideszu proslul xenofobními a homofobními výroky (pozornost vzbudil například přirovnáním Romů k vrahům nebo propagováním rasistického článku novináře Zsolta Bayera, kde stálo, že: „Romové jsou zvířata. Tato zvířata by neměla existovat.”) Jím vedená radnice uvedla v platnost dekret, který zapověděl žebrání a spaní na ulici, čímž de facto zakázala bezdomovectví. Bezdomovci se tak byli nuceni přesunout do jiných částí Budapešti nebo do azylových center, protože za porušení dekretu hrozilo vězení (maďarská vláda později podobný zákon uvedla v platnost pro celou zemi). 

Máté se rovněž vyznačoval až puritánským protidrogovým bojem, na ulicích Jozsevárosu zakázal kouřit či pít alkohol a navrhoval zavést školní drogové testy pro mládež. Potíže s kriminalitou pak řešil výrazným posilováním policejního dohledu v ulicích a autoritativní rétorikou. Naproti tomu současné vedení radnice v rámci předvolební kampaně obešlo celou čtvrť, zaklepalo na každé dveře a s mírumilovnou kampaní založenou na rovnostářství a posílení komunitního života si postupně dostalo na svou stranu výraznou většinu zdejších obyvatel. Pikó zvítězil i přesto, že když strana Fidesz zjistila, že jí hrozí prohra, do jeho volebního štábu těsně před volbami vtrhla policie a zabavila mu pod vykonstruovanou záminkou informační techniku, což mu znemožnilo vést nadále online kampaň. Ukázalo se, že i místa s výraznými sociálními problémy mají naději na lepší budoucnost. Jenom je potřeba citlivého přístupu a empatie, nikoliv metodu biče, který místo zavádí jenom dál do slepé uličky. 

Zelený starosta proti propagandistické mašinerii

Pro další příběh se nemusíme přesouvat daleko, vlastně se nemusíme přesunovat nikam. Ve stejných komunálních volbách na centrální radnici v klání o post starosty zvítězil aktivista a předseda malé zelené opoziční strany Párbeszéd (Dialog) Gergely Karácsony. Zatímco Karácsony volila více než polovina obyvatelů Budapešti, tehdejší starosta István Tárlos, obhajující svůj post, získal jen něco přes 40 procent hlasů. Karácsonyho kandidatura byla výsledkem opozičního paktu, v jehož rámci se rozmanitá maďarská opozice zahrnující liberály, sociální demokraty, zelené i ultrapravicové nacionalisty spojila a podpořila jednoho kandidáta, na kterém se dohodla. Maďarské opozici přitom trvalo léta, než dospěla a uvědomila si, že Orbánovu autoritářskou vládu porazí jenom důsledným spojováním se a širokými volebními koalicemi a zároveň dostatečným „vychováním” voličů a vysvětlováním, proč je nutné, že se zelení liberálové spojují s nacionalisty a proč by tyto koalice měli volit. 

Karácsony navíc zvítězil i navzdory intenzivní negativní kampani, kterou vůči němu vedla fideszovská propagandistická mašinerie v čele se státní mediální scénou, kde jsou média buď rovnou státní, vlastní je provládní oligarchové či je vláda drží v šachu prostřednictvím přílivu peněz z inzerce. Premiér Viktor Orbán (Fidesz) pak přislíbil příliv financí do městského rozpočtu, podmínil to ale Tárlosovým zvolením. Maďarská středolevá opozice tak zažila největší výhru za posledních deset let, co Orbánova vláda proměnila Maďarsko v autoritářskou zemi s ultrakonzervativní a protiimigrační agendou. Získala starostu v Budapešti, ekonomickém i společenském centru desetimilionové země, kde žije každý třetí obyvatel Maďarska. Zvítězila rovněž ve většině budapešťských obvodů a v deseti ze čtyřiadvaceti největších maďarských měst, jinde zase Fidesz ztratil většinu v zastupitelstvu a je tak nucen spolupracovat s opozicí. 

Progresivní ostrůvek v moři politického katolicismu

Píše se 13. říjen 2019 a ve volebním štábu koalice Levice v polské metropoli Varšava se slaví. Polská levice bude mít po čtyřech letech opět zastoupení v dolní komoře parlamentu (Sejmu). V Polsku, silně katolické zemi, kde měla levice dlouho ještě menší slovo než nyní v Česku a kde se od nového tisíciletí střídaly vlády středopravicově proevropské Občanské platformy a konzervativní, nacionalistické a autoritářské strany Právo a spravedlnost (PiS) bratrů Kaczyńských, je to velký úspěch. V předchozích volbách sjednocená levicová kandidátka neuspěla a Sejm od roku 2015 ovládá PiS. 

Nyní se ovšem polská opozice jako celek ve snaze zabránit propadání hlasů spojila do jednotného bloku Levice vedeného Włodzimierzem Czarzastym. Tvoří ji postkomunistický sociálně demokratický Svaz demokratické levice (SLD), progresivní, zelená a sekulární strana Wiosna založená politikem Robertem Biedrońem, který o sobě netají, že je ateista a homosexuál, a zejména mezi mladými voliči ve velkých městech oblíbená důsledně levicová Razem. Levice šla do voleb s dost radikálním programem v ekonomické i sociální oblasti. Slibovala výrazné zvýšení platů, více výdajů na vzdělávání a vědu, decentralizaci, zelenou transformaci polské ekonomiky (založené na uhelné energetice, která dává práci velkému množství obyvatel), zpřísnění zákonů proti týrání zvířat, manželství pro osoby stejného pohlaví, legalizaci potratů, důslednou odluku církve od státu, genderové kvóty i zavedení sexuální výchovy ve školách. I s na polské poměry dost kontroverzním programem skončila třetí se ziskem 12,6 %. I když krajně pravicová PiS stále ovládá legislativní proces, polská levice nyní může díky svým téměř 50 mandátům ze 460 moci nadnášet témata, která dříve zůstávala opomenutá a polští umírnění liberálové se jim v obavě ze ztráty konzervativnějších voličů nevěnovali. 

Naděje existuje, stačí špetka inspirace

V titulku tohoto dílu stojí: kde se může česká levice inspirovat. Proto jsem tak v úvodu článku záměrně uvedl inspirativní příběhy ze dvou Česku kulturně, společensky a geograficky blízkých zemí ve středu Evropy. Levicová opozice tu zahodila staré spory a dokázala se sjednotit díky společnému cíli: poražení krajně pravicových autoritářských státostran, které ovládají jejich země. V Česku je situace v mnohém odlišná, lze však najít paralely. Nepodobá se snad budapešťská čtvrť Jozsefváros postsudetským vyloučeným lokalitám sužovaným chudobou na severu Čech? Nenastává v Česku právě teď podobná situace jako v Polsku v roce 2015, kdy tu sociálně demokratický SLD vypadl ze Sejmu? Není načase, aby si česká levice vzala z vývoje u našich sousedů ponaučení? 

Občas se zdá, jako by česká levice nedokázala vzít za své řešení palčivých problémů. Jako by snad obtížně hledala silná témata. Ovšem témat rezonujících ve světě i v české společnosti je řada. Jedním z nich je klimatická změna – sucho, přívod vody jenom na několik hodin denně, zákaz napouštění bazénů a zavlažování vodou z vodovodu, kůrovcová kalamita, častější výkyvy počasí či výskyt veder.

Počátek globální katastrofy

Predikce dopadů klimatické změny na globální úrovni nicméně působí ještě mnohem hrozivěji. Na první pohled ekologická záležitost totiž bude mít bezprostřední politické, společenské i sociální dopady. V důsledku globálního oteplování se mohou stát celé oblasti zejména kolem rovníku neobyvatelnými. Povede to k obří vlně migrace z Afriky směrem do Evropy a s tím související zvyšující se riziko terorismu. Svět bude daleko nestabilnější, v již teď křehkých oblastech v Africe se situace ještě zhorší, globální riziko terorismu se znásobí, povede to na mnoha místech k sociálním nepokojům, v Evropě zjevně posílí extrémy, zejména krajní pravice. To může vést k rozpadu mezinárodních organizací jako NATO a EU a následkem toho k naprostému chaosu a rozvratu světa jak ho známe. Může to znít jako katastrofický scénář. Možná že je. Nicméně vzhledem k pasivitě současných světových mocností nabývá čím dál reálnějších rozměrů. 

Chtějí snad levicové strany toto horké téma přenechat někomu jinému? Čekají, že ho bude řešit oligarcha Babiš, jehož podnikání se na vysávání vody z krajiny přímo soustředí? Nebo na ODS, která si už, alespoň v programu, uvědomila, že klimatická změna existuje, ale její europoslanec Alexandr Vondra dělá co může, aby zabránil Evropské unii, jediné mocnosti, jež pro zamezení změnám klimatu něco dělá v aplikování green dealu, tedy zelené transformaci ekonomiky? Dopady klimatické krizi pociťují naplno už i lidé v Česku, proč se to neprojevuje ve volebních výsledcích? U voličů ten problém zjevně nebude.

Česko má ovšem i velké množství dalších palčivých problémů. V lidských právech jsme se po dlouhou dobu nikam neposunuli. LGBT stále nedisponují stejnými právy jako heterosexuálové, naopak vůči nim sílí nenávistné projevy. Volání po tradiční křesťanské morálce je u konzervativců a reakcionářů stále silnější. Tisíce romských rodin žijí v začarovaném kruhu chudoby, ve vyloučených lokalitách a nemají šanci z něj vykročit, ať už kvůli kvalitě zdejšího vzdělání, dluhové pasti či praktikám obchodníků s chudobou. Romové, černoši i muslimové u nás stále čelí těm nejprimitivnějším předsudkům. Hluboce zakořeněný a systematický rasismus je přitom destruktivní pro českou společnost.

Vzhledem k míře oligarchizace Česko začíná čím dál víc namísto civilizované evropské země připomínat jakousi východní diktaturu. Nutně potřebujeme zmodernizovat mediální legislativu: média by měl vlastnit ten, kdo je chce provozovat jako byznys založený na příjmech z inzerce, nikoliv ten, kdo je má přidružené ke svým elektrárnám, chemičkám, elektrárnám, zemědělským firmám či strojírnám a vnímá je jako ochranu svých zájmů. Ruská a čínská hybridní válka jedou naplno a současné vedení země nemá zájmy na tom proti nim bojovat. Školství je v naprosto katastrofálním stavu a jeho systém je extrémně zastaralý. Do dluhové pasti spadly statisíce Čechů a i to může mít negativní dopady na společnost (už jenom proto, že zoufalí lidé mají tendence tíhnout k politickým extrémům). Bydlení ve velkých městech se pro průměrného Čecha stalo nereálnou záležitostí. Takto by se dalo pokračovat donekonečna. Česko má před sebou velké množství výzev a přitom na obzoru se nerýsuje nikdo, kdo by byl schopen je řešit. Velké množství problémů současnosti si zkrátka, přiznejme si, žádá levicová řešení. Neviditelná ruka trhu, jak se ukázalo, problémy s klimatickou změnou, exekucemi, dostupností bydlení či oligarchy zjevně nevyřeší, možná spíše naopak.

Vyvlastnění bytů a co je vlastně komunismus

Přitom jednoduchý antikomunismus je tím, co Česko brzdí. V tom smyslu, že za „komunismus” se tu považují na západě běžně aplikovaná řešení. Když se na přelomu letošního roku vládnoucí koalice v německém hlavním městě Berlíně (sestávající ze sociálních demokratů, zelených a radikálně levicové Die Linke) rozhodla řešit neúměrně vysoké ceny nájmů bytů tím, že je zastropovala, vyvolalo to u komentátorů většiny českých médií odpor a pohoršení. Vyvlastňování prázdných bytů, zjišťování, které byty majitelé drží nevyužívané pomocí elektroměrů, zastropování nájmů či propracovaný systém sociálního bydlení jsou v městech západní Evropy běžně užívaná a fungující opatření, ať už mluvíme o zmíněném Berlínu, Barceloně, Madridu či Vídni. 

Když Piráti navrhli, aby Praha odhalovala prázdné byty pomocí elektroměrů a zdanila je pak, strhl se vůči tomu ve vládnoucí koalici nebývalý odpor zejména ze strany lídra Spojených sil pro Prahu Jiřího Pospíšila (TOP 09), který začal mluvit o „špehování”, „útoku na soukromé vlastnictví” a označil celý návrh za „komunistický”. Můžeme chápat, že Česko má špatnou, stále ještě ne tak vzdálenou zkušenost s komunismem a vyvlastňováním majetku. Od tohoto se však musíme odstřihnout: na Západě, kde s komunismem nemají zkušenosti, se z našeho pohledu radikálních, ovšem fungujících řešení nebojí. V Česku se zjevně v chorobném strachu z čehokoliv levicového sází na neviditelnou ruku trhu, která ovšem problémy povětšinou neřeší, nýbrž je právě naopak zapříčiňuje. Tento trend je přitom stejný všude ve východní Evropě. Pomyslná železná opona tak existuje i třicet let po svém pádu: jenom zde na východě namísto komunistů drží nyní otěže autoritářská a asociální pravice. 

Naděje na změnu? 

Dlouhodová nedořešenost výše zmíněných problémů ukazuje, jak moc Česku chybí silná, skutečně levicová strana. Ambiciózní ODS či TOP 09 budou vždy spíše jakýmisi stranami vyšší střední třídy, v důsledku čehož mohou nabídnout řešení jenom část problémů, chybí jim ovšem, zejména první jmenované, citlivý přístup v sociální oblasti. Lidovce zase limitují lehce fundamentální postoje především v sociálních otázkách. O současné vládě oligarchického ANO a dvou papírově levicových stran ani nemluvě. Naději mohou představovat Piráti a STAN, jejichž pojetí politiky opravdu může zajistit Česku lepší budoucnost: ať už v případě pirátského plánu Budoucnost řešíme teď nebo projektů STANu 1000 a 1 cesta pro krajinu či Vzdělání pro 21. století. V obou případech jde ale o protestní hnutí a jakési ideologické pelmely, jejichž problém je, že voličská podpora bývá dost pomíjivá. Česku navíc v mnohém hrozí ještě silnější prohloubení mnohých problémů. Vzhledem k obdivu, jenž někteří pravicoví politici z ODS či Trikolóry chovají vůči autoritářskému Maďarsku či Polsku se lze oprávněně děsit, co by se dělo, kdyby se tyto strany dostaly k moci. 

Závěrem lze říci, že konečné řešení palčivých problémů nám může zajistit lepší budoucnost. Na současném obzoru však není nikdo, kdo by toho byl schopen. Generace nové levice, která v Česku dlouho chyběla, však může být naší nadějí. Na lepší budoucnost.