Fastfood do vzdělávání nepatří
Sir Ken Robinson je britský pedagog a spisovatel. Možná jste i vy byli mezi těmi 250 miliony lidí, kteří zhlédli záznam jeho přednášky o nevhodném přístupu škol ke kreativitě z prestižní TED konference. I ve své knize Creative Schools se tvrdě staví proti standardizaci. Zdůrazňuje, že každý má nadání pro něco jiného a právě školy by měly vytvořit prostředí, kde se každý z talentů může rozvíjet. Namísto toho se podle něj dnes setkáváme spíše s fastfoodovým modelem vzdělávání – cílem je vytvořit standardizované produkty co nejrychleji a s nejnižšími náklady. Robinson říká, že kvůli tomu vzniká další globální krize, a to krize lidských zdrojů. Nejde o to, že by nám docházely, ale že je neumíme rozpoznat nebo je potlačujeme. Podobně jako přírodní zdroje i ty lidské mohou být hluboko pod povrchem. A právě školy by měly působit jako horníci a tyto zdroje dostat na světlo.
Zásadní problém vidí britský profesor v tom, že se stále držíme toho stejného systému, jenž stál i u počátků povinné školní docházky. Rozdělení do tříd podle věku. Vytváření jednotných studijních plánů. Zatlačování výtvarných, hudebních či sportovních předmětů do pozadí. To vše je produktem doby industrialismu, pro kterou byla tato podoba školního systému velmi efektivní. Dnes ale toho můžeme podle Robinsona opustit, protože díky technologiím se mohou školy lépe přizpůsobit potřebám jednotlivých studentů.
Počítač učitelem
Možnostmi, které do vzdělávání přinášejí přímo moderní technologie, se zabývá profesor z univerzity v Newcastlu, Sugata Mitra. V rámci svého výzkumu instaloval do několika odlehlých indických vesniček volně přístupný počítač s programy v angličtině. Po několika dnech u počítačů nalezl skupinky dětí, které hravě ovládaly všechny nainstalované programy. S podobnými pokusy pokračoval a dostávalo se mu podobných výsledků – děti, které neuměly ani slovo anglicky a počítač nikdy předtím neviděly, se díky zvídavosti a vzájemné spolupráci během několika hodin naučily s počítačem pracovat.
Na základě svých zkušeností vytvořil Mitra nový koncept vzdělávání, tzv. samoorganizační výuková prostředí, v nichž mají učitelé pouze klást otázky a děti se ve skupinkách a za pomoci internetu snaží nalézt odpověď. Při zkušebních simulacích projektu se ukázalo, že děti si takto poradí i s náročnými úkoly, které by je ve školách potkaly až ve vyšších ročnících.
Společně a online
Scott Klemmer, profesor na univerzitě v San Diegu, se při výuce inspiroval dvěma obory, které vystudoval – grafickým designem a počítačovými technologiemi. Se svými kolegy začal vytvářet kurzy, které připomínají práci v grafickém studiu. Skupina lidí pracuje v jedné místnosti, může se inspirovat prací svých kolegů a vzájemně si pomáhat. Klemmer ale přenesl model do online světa, kde malou zasedací místnost změnil na prostor pro stovky studentů.
„To ale přineslo zásadní problém, jak zkontrolovat tolik prací,“ popisuje Klemmer. „Nakonec jsme použili techniku tzv. peer assessmentu, kdy student po odevzdání vlastní práce musí ohodnotit díla několika svých kolegů.“ Zároveň se mohou účastníci těchto kurzů zapojit i do online diskuzí, které probíhají skrze Google Hangouts. Skupiny jsou vytvářeny náhodně podle toho, kdo je online. A tak se klidně může stát, že se budete o dané lekci radit společně se studenty z druhého konce světa.
Všichni tři učitelé se ale shodují, že vzdělávat v dnešní rychle se měnící době je těžší než kdy dříve. Děti, které dnes chodí do školy, máme připravit na budoucnost, o které vůbec nevíme, jak bude vypadat. Jelikož budoucnost předvídat nedokážeme, měli bychom se alespoň pokusit přizpůsobit výuku dnešní době. V té hrají technologie téměř nepostradatelnou roli, a pokud nám ulehčují každodenní život, proč by nám nemohly pomoci i ve vzdělávání?
Celou diskuzi si můžete poslechnout na BBC World Service
