Reportáž vznikla během projektu Člověka v tísni, při kterém jsme měli tři dny na vytvoření reportáže z Českých Velenic. Nevěstince nás hned trkly do očí. Nebyly jsme zvyklé na ně narážet na každém rohu. Přijaly jsme to jako součást velenické atmosféry a společně se rozhodly do některých podívat, abychom vůbec zjistily, jak to vevnitř vypadá a chodí. První, který jsme navštívily, byl Bar Kateřina. Stačilo 40 minut a zeptaly jsme se na všechno, co nás napadlo. Další den jsme se chtěly vrátit a na pár věcí doptat, dovnitř nás však už nepustili a bylo nám sděleno, abychom se už nevracely.
Oblá žena kolem čtyřicítky s dlouhou květovanou sukní nás pouští dovnitř. Vcházíme do jednoho z nevěstinců v Českých Velenicích, městě u hranic s Rakouskem. Z venku má dům červenou fasádu a ceduli s nápisem Bar Kateřina. Do ulice kouká pár oken se závěsy, za jedním z nich svítí červené srdce. Paní provozovatelka nás rázně zve dovnitř, nejspíš se těší, že bude mít novou mladou pomocnou sílu, a proto se nám i tak ochotně věnuje. Dům je veden jako hotel, z nějž řádně odvádějí daně. Ženy, které zde pracují, mají ubytování zdarma. Po levé straně vedou schody do druhého patra, kde má každá z žen svůj pokoj, kuchyňku a pračku. Pokoj, ve kterém pracují, je zároveň jejich domovem. V nevěstinci jsou dva měsíce, potom jedou na týden domů. Pracovní dobu mají od tří odpoledne až do noci.
Podle Českého statistického úřadu se prostitucí živí deset až dvanáct tisíc lidí, nevládní organizace pak uvádějí až trojnásobná čísla. Podle neziskové organizace Rozkoš bez rizika současná legislativa neoznačuje prostituci za povolenou nebo zakázanou. „Celonárodní právní předpis, který by definoval pojem prostituce a její provozování, neexistuje. Tato činnost je vyloučena z režimu živnostenského podnikání. Samotné osoby, které poskytují placené sexuální služby, nemohou být za takové jednání trestně postiženy.“ Trestné jsou však jevy, které s prostitucí souvisejí, jako je kuplířství, obchodování s lidmi, omezování osobní svobody, daňové úniky apod. Dále se určité případy, jako je například nabízení sexuálních služeb na veřejnosti, hodnotí jako přestupek.
Chodbou vcházíme do přítmí, ze kterého se nám vynořuje dvojmístnost s barem. Celá je pokryta kobercem, čpí zatuchlostí. V jedné části je velký gauč a televize, ve vedlejších už oddělené stolky a židle. Na gaučích sedí čtyři ženy v šatech. Každá je jiná. Blondýně je kolem 25 let a má na sobě upnuté červené šaty, Romka v černých šatech je přibližně stejného věku, další, asi pětačtyřicetiletá žena s kudrnatými vlasy, sedí vedle čtyřicetileté silnější v květovaných šatech. Společně koukají na televizi a čekají na návštěvu. Nevypadají, že by se divily našemu příchodu. Ptáme se, jestli si sem občas někdo chodí jen tak sednout na pivo. „To vůbec, pivo tu stojí 150 korun, sem se chodí na jiné věci,“ směje se naše průvodkyně.
V Českých Velenicích potkáte na ulici jen Rakušany
Právě ona má na starosti chod nevěstince, který prodala Rakušanovi. Do Velenic přišla za mužem a založila nevěstinec v roce 1992. To už byly hranice otevřené a České Velenice se postupně stávaly městem, ve kterém si každý našel svůj byznys. Kromě početných nevěstinců tu fungují vietnamské obchody, přibližně sedm vietnamských nehtových studií, kasino či zahradnické potřeby s rozsáhlou sbírkou trpaslíků. Služby využívají hlavně Rakušané ze sousedního města Gmünd nebo z dalších blízkých měst. Jestli ona sama má něco s chlapy, kteří do Baru chodí, jestli je právě ona Kateřina, nebo bar pouze provozuje, jsme se nedozvěděly.
Je však ráda, že vidí mladé holky, a snaží se nás nalákat na zdejší práci. „Stačí, když si s pánem, který přijde, jenom povídáte. Za každý drink, který si dá, máte automaticky 100 korun a jakékoli pití k tomu zdarma. Ani si nemusíte dávat alkohol, jestli nechcete, klidně můžete pít džus.“ Podle ní za večer do Baru přijde kolem třiceti chlapů. Pánové, národností nejčastěji Rakušané, Turci, méně už Češi. „Čechy moje holky moc nemají rády, příliš se vyptávají. Proč ses rozhodla dělat takovou práci, není ti to líto? A to přece holky nechtějí slyšet.“
Však pojďte nahoru, ukážu vám pokoje holek
Muži přijdou na bar, objednají si, rozhlédnou se po ženách, jednu si vyberou a té koupí drink. Nejlehčí to prý mají nejmladší, o ty je vždycky zájem. Přesunou se do vedlejší místnosti, kde si povídají. Osahávání dole v přízemí je zakázáno. Poté se přesunou do pokoje, kde na pána čeká sprcha před, soulož vždy jen s ochranou, a sprcha po. Za takovou půlhodinu zákazník zaplatí padesát eur (z toho dívka dostane třicet) a za hodinu osmdesát (pro dívku padesát). „Holky kdykoli můžou odmítnout, nemusí dělat nic, co by nechtěly,“ ujišťuje nás provozní nevěstince.
„Však pojďte nahoru, ukážu vám pokoje holek,“ láká nás. Opouštíme dvojmístnost s televizí a mírným osvětlením a vycházíme nahoru po schodech. Tam postupně navštívíme čtyři pokoje. Prý mají ještě jeden záložní v přízemí, ale ten není tak pěkný, a tak se moc nepoužívá. V pokojích se holky střídají a když není ten jejich volný, jdou do sousedního. Každý pokoj má tak trochu svůj styl. První je nejelegantnější s fialovými zdmi, a jako jediný má dokonce vanu. Na stole leží miska s kondomy a osvěžovač vzduchu. Nad postelí visí velký plakát, ze kterého na nás kouká slečna z telenovely a zamilovaně vzhlíží na svého milého. Každá z postelí má huňatou chlupatou dečku. Interiér je spíše starší a trochu kýčovitý. Zatím jsou všechny pokoje neobsazené, jsou taky teprve čtyři odpoledne, ale večer už bude plno. Když scházíme po schodech dolů, na baru už sedí pán s vousy, kulatými brýlemi a popíjí pivo.
„Konkurence mezi holkami není, na každou se dostane,“ ujišťuje nás provozní. Naproti Baru Kateřina se nacházejí další podobné hotely, v nich jsou však podle naší průvodkyně spíše Ukrajinky, Bulharky a Romky. „K těm ale Rakušané neradi chodí, ony občas kradou. To když si u nás někdo zapomene hodinky, vždycky mu je naše holky vrátí. Jsou čestné.“
V noci chodí po chodníku minisukně
Ostatní obyvatelé Velenic si na nevěstince zvykli. Někteří vtipkují a říkají, že když jsou opilí, občas se tam chodí podívat. I když je prostituce činnost, která se většinou děje za dveřmi těchto barevnějších domů s cedulí hlásající počet dívek, které zrovna v tu noc můžete vevnitř vidět, je určitá forma přítomná právě i před jejich dveřmi. K večeru se občas schází na chodníku prostitutky a lákají projíždějící auta. „To potom moc nevím, jak mám vysvětlit osmiletému synovi, kdo jsou tyto ženy,“ vysvětluje Lenka Císařová z komunitního centra Fenix z Českých Velenic. A to ve městě platí vyhláška o zákazu stání u silnice. Když jsem však já byla v Českých Velenicích, aspoň dvě ženy pochodující v minisukních a v podpatcích jsem viděla na chodníku každý večer. Projíždějící auta jsou zvyklá se na každou holku, která jde po ulici, pořádně kouknout. A i my přes den zastavíme jedno auto, kluci po nás hodí papírek s jejich Facebookem a jedou dál.
Ale to už patří do celé atmosféry Velenic. Po večeři v jedné ze tří velenických hospod, která nevaří vietnamské jídlo, se jdeme s místními kluky podívat k nevěstincům. Zajímalo nás, kolik lidí do takových domů chodí. „Tak tamhle vychází kuchař, který vám dneska dělal pizzu,“ směje se Vojta.
