Politiky států jsou často tvořeny na základě hodnotících soudů a představ o tom, co bude pro obyvatele nejlepší. V případě prostituce stát omezuje, čím se můžeme živit. Její legislativní úprava by dala lidem, kteří se jí živí, povinnosti, ale hlavně by jim vrátila jejich práva.
Téma, které budí u některých rozpaky a u jiných opovržení, pochopení, nebo dokonce lítost – to je návrh na reglementaci prostituce. V sexbyznysu v České republice působí lidé, kteří jsou v takové sociální tísni, že je pro ně prostituce jedinou možnou volbou. Jejich situace může mít různá řešení. Třeba změnu insolvenčního zákona, zálohované výživné, vytvoření pracovních míst v okrajových regionech nebo podporu sociálního bydlení. Je důležité této nedobrovolné prostituci předcházet, stejně jako je potřeba potírat obchod s lidmi.
Pro řadu lidí u nás je ale práce v sexbyznysu dobrovolnou volbou. Některým se nechce do jiného zaměstnání, jiní v ní vidí svůj byznys, další tato práce prostě baví. Všichni se ale potýkají s mnoha riziky a legislativní úprava prostituce by jim mohla významně pomoci.
Poskytování sexuálních služeb v Česku není zakázané. Regulovány jsou jen některé průvodní jevy. Není ale ani oficiálně povolené. Tváříme se zkrátka, že neexistuje. Co to znamená v praxi? Lidé poskytující sexuální služby nemohou legálně vykonávat svou činnost. Někteří se snaží alespoň nějak fungovat v systému a maskují svoji profesi za nějakou jinou. Stále ale žijí v šedé zóně. Musí o své práci lhát, a to často nejen úřadům, ale kvůli předsudkům i rodině a přátelům. Ve strachu z prozrazení často rezignují na své bezpečí nebo jiné běžné parametry práce.
Když se člověk ve své práci setká s násilím nebo jiným bezprávím, může se domáhat svých práv u policie či úřadů. Pro osoby živící se placeným sexem je to ale velmi obtížné. V první řadě musejí překonat obavu, že se ve chvíli, kdy přiznají, čím se živí, situace obrátí proti nim a sami budou čelit třeba obvinění z kuplířství. Často musí čelit posměškům, pohrdání, poznámkám jako „prostitutku nejde znásilnit“. To všechno je odrazuje od toho, aby bezpráví hlásili, a brání pořádnému vyšetření události. Výsledkem je legitimizace násilí v sexbyznysu a z toho plynoucí představa pachatelů, že se jim nemůže nic stát.
Legislativní úprava prostituce by vedla k jejímu uznání jako poskytované služby. Pracovníci a pracovnice v sexbyznysu by se mohli snáze dovolat pomoci například ve chvíli, kdy za svou práci nedostanou zaplaceno, nebo když by zákazníci požadovali jiné než domluvené služby. Případů, kdy zákazníci za službu nezaplatí, nebo prosazují, že „když jsem si zaplatil hodinu, můžu si s tebou hodinu dělat, co chci“, je mnoho. Za současné situace se ale lidé živící se placenými sexuálními službami nemají kam obrátit a dovolat se svých práv.
V neposlední řadě jde i o posun vnímání prostituce. Stigmatizace tlačí ty, kdo se prostitucí živí, do izolace. Kromě stresu ze skrývání se musí poprat s tím, že jsou na všechno sami – nemají si s kým promluvit o vztazích na pracovišti, s kým sdílet svůj pracovní den, ve strachu z prozrazení někdy raději zpřetrhají vazby se svým okolím.
Nejvíce skloňovaným argumentem pro legislativní úpravu prostituce jsou daně. Měli bychom ale myslet na to, že jde hlavně o tisíce lidí, kterým upíráme právo na svobodné rozhodnutí, čím se živit a jak nakládat se svým životem. Nutíme je žít v šedé zóně. Sexuální pracovníci a pracovnice nejsou zločinci. Zaslouží si respekt a odpovědnost všech zapojených.
Autorka je projektovou manažerkou organizace Rozkoš bez rizika
