Cellistka Terezie Kovalová: Jsem celá nesvá, když nemám dost práce

Terezie Kovalová

Terezie Kovalová Zdroj: Petra Pastircakova

Terezie Kovalová
Terezie s přítelem
Terezie Kovalová
Terezie Kovalová
5
Fotogalerie

Terezie Kovalová je jednou z nejvýraznějších a nejžádanějších českých hudebnic. Z pódia si občas odskočí i k modelingu. Základem úspěchu je podle ní vlastní odhodlání a určitá dávka sebevědomí: „Je třeba věřit v to, co děláš, jinak se můžeš stavět na hlavu a nepůjde to.“

Terezie se narodila do hudebně a umělecky založené ostravské rodiny, její dědeček Radim Koval se dokonce podílel na založení Divadlo Petra Bezruče. A tak i ona začala hrát na klavír už ve svých pěti letech. Dlouho u něj ovšem nezůstala, protože je levák přeučený na praváka a nebylo pro ni snadné ovládnout prstoklady, které se jí pletly. V osmi letech se dostala k violoncellu. I s ním zpočátku hodně bojovala, ale když vyhrála svou první soutěž, nastal zlom, díky kterému se stal tento hudební nástroj nezbytnou součástí jejího života.

Hodiny za violoncellem pro ni neznamenaly pouze zasloužená umístění v soutěžích. Od jedenácti let hrála v orchestru a ve třinácti se jí podařilo něco, o čem její vrstevníci mohli jen snít - jako sólistka odehrála koncert s Janáčkovou filharmonií. „Můj největší strach překvapivě v tu chvíli nebyl ani o tom, abych všechno dobře zahrála, ale abych nezakopla ve svých krásných dlouhých šatech o svůj praktikábl a abych nezapomněla, komu se nejprve podává ruka, jestli prvnímu houslistovi, nebo dirigentovi,“ popisuje své tehdejší pocity pro TST. „Najednou za sebou cítíte sílu 120 lidí, ne jen jednoho klavíristy, který vás doprovází. Rozhodně to byl jeden z nejlepších zážitků v mém životě, který jsem si nesmírně ráda zopakovala o pár let později jako zpěvačka.“
Talent ji přivedl na ostravskou konzervatoř, odkud se následně vydala na konzervatoř do Prahy. K violoncellu si přidala ještě hudební management na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění. Působila také jako elév v Českém rozhlase a s kamarády vysílala dva roky na rádiu Helax.

Značka Terezie Kovalová

Jakmile některý z českých muzikantů napříč žánry potřebuje cello, ozve se většinou právě Terezii. Mezi desítky hudebníků, se kterými si doposud zahrála nebo zazpívala, patří mimo jiné skupiny Republic of Two, High Five, Lenka Dusilová, Jarek Nohavica, James Cook, Vladivojna La Chia nebo dvojice Paulie Garand a Kenny Rough. K jejím dlouhodobějším hudebním partnerům patří v současnosti Boris Carloff nebo Adam Vopička, s nímž v roce 2012 založila duo Calm Season. Dvojice se dohodla, že nebude propadat stresu a tlaku, se kterými kapely často bojují. „Řekli jsme si, že nebudeme na nic tlačit a budeme všechno dělat, když na to bude správný čas. Když jsme měli chuť věnovat se Calm Season víc, tak jsme se věnovali, teď toho máme víc jinde, tak máme větší pohodičku,“ vysvětluje Terezie TST.

Velkou výhodou je pro Terezii její nadprůměrný talent a cit pro improvizaci, což u muzikantů rozhodně není samozřejmostí. Jedním z určujících faktorů, proč se jí dostává tolika nabídek ke spolupráci, je podle Terezie určitě i menší počet cellistů než například klavíristů. Přiznává ale, že svou roli může hrát samozřejmě také vzhled. „Pak je tady fakt, že jsem holka. Posluchači vždycky ocení, když za cellem sedí ženská,“ dodává. Žádný návod, jak dosáhnout v hudebním světě úspěchu, ale nemá. „Pro mě je to prostě o tom, že dělám, co mě baví a nějak zásadně to nehrotím, vlastně ani nic nevyhledávám. Příležitosti ke mně chodí samy. Je třeba věřit v to, co děláš, jinak se můžeš stavět na hlavu a nepůjde to.“
Podle Adama Vopičky má oproti jiným cellistkám navíc ještě jednu výhodu – osobnost. Terezie má také odvahu pouštět se do zcela odlišných projektů než jiní cellisté, příkladem může být videoklip Kittchena k písni Sudety. Jak Vopička řekl serveru Musicweb, Terezie Kovalová není už jen Terezie z Ostravy, ale značka, co funguje.
Terezie se občas věnuje i filmové a divadelní hudbě, kromě toho třeba na módní přehlídce Ivany Follové „Ztraceno v překladu“ doprovázela mezzosopranistku Dagmar Peckovou nebo se na jaře 2015 stala tváří kampaně pro značku CHATTY. Objevila se i v šestém kalendáři sdružení Debra ČR pro rok 2016, které pomáhá lidem s nemocí motýlích křídel. Loni se stala součástí koncertního projektu Vivaldianno, kde vystupovala po boku Jaroslava a Julie Svěcených.

I přes všechny své zkušenosti zdůraznila v pořadu Filharmonici na ulici, že je pro ni stále důležité najít si i po tolika letech hraní čas ke cvičení a práci na hrací technice. Povolání muzikanta není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Hudebník dává lidem všechno, co za svůj život zatím stihl dokázat, a za úspěchem stojí především hodiny tvrdé práce. Její životní náplní číslo jedna je sice hudba, ale cokoli, co si k ní může přidat, vnímá jako pozitivní, a proto se nevěnuje pouze jí: „Jako správný workoholik jsem i já celá nesvá, když nemám dost práce, ačkoli občas ráda nedělám nic. Ale takové stavy mají jen velmi krátké trvání.“

Když o mně v bulváru píšou, že jsem jen modelka, vře ve mně krev

Možná i proto začala s modelingem. Dostala se k němu v relativně pozdním věku a vnímá ho spíše jako dobrou zábavu, kde stejně jako jinde může potkat skvělé lidi. Navíc se přece jen vidí spíš jako muzikantka: „Když o mně někde v bulváru píšou, že jsem jen modelka a nějak pozapomenou na fakt, že jsem muzikant, vře ve mně krev a nadávám jako špaček. Jsme hrdá na to, že můžu dělat to, co mě baví, a daří se mi tím živit. Když to potom někdo nevidí, dost mě to štve. Rozhodně se cítím víc jako hudebnice než jako modelka.“ Díky atraktivní vizáži a tváři známé z módních časopisů se jí však daří dokazovat, že vážná hudba neznamená jen „nudné šedivé filharmoniky“. Sice si není jistá tím, zda pověst vážné hudby zvládne změnit sama, ale přiznává, že už několik let pracuje na tom, aby tahle představa, kterou mají především mladí lidé, zmizela. Kromě hudby, modelingu a slabosti pro fantasy a počítačové hry ještě vyučuje hru na violoncello v Základní umělecké škole Charlotty Masarykové. Na otázku TST, zda má na její žáky vliv i to, že je na českém hudebním poli známou osobností a zda je to může motivovat, odpovídá, že doufá, že jim alespoň trochu inspirací je. A dodává: „Vždy je fajn kombinace vlastního odhodlání, rodičovské podpory a vnější inspirace, která pak může člověka nějakým způsobem vzdělat a připravit do života. Kdyby to viselo jen na mně, nebylo by to dobře.“

Ve své hudební nebo modelingové dráze má jasný cíl, kterého by chtěla dosáhnout: „Je to být šťastná – a ať už budu dělat cokoliv, bude to určitě super jízda.“