Podle plánů ministerstva obrany by se z aktivních záloh měla stát podstatná součást české armády. Co jsou zač lidé, kteří ve volném čase navlékají uniformu? K „záložákům“ se nedávno přidala i Radka Famfulová, studentka Policejní akademie a členka think-tanku Evropské hodnoty.
Proč jste se rozhodla vstoupit do aktivní zálohy?
Na tuhle otázku jsem za poslední rok odpovídala velmi často především svým blízkým. Rodina z mého rozhodnutí zprvu nebyla nadšená, zejména můj táta. Možná proto, že si vojnu sám prožil, ale dnešní armáda je už jinde. Pro mě to byla výzva, chtěla jsem vědět, jestli to dokážu. Motivovalo mě i to, že získám cenné zkušenosti, třeba jak kvalitně poskytnout první pomoc nebo se naučím manipulovat se zbraněmi.
Ovlivnila mě také zkušenost z Ameriky. Že vůbec existuje taková možnost vstupu do armády, jsem si poprvé uvědomila až tam. Na střední škole nám často chodili přednášet třeba mariňáci. Do záloh jsem ale vstoupila až čtyři roky po návratu ze Spojených států, takže nešlo o nějakou fascinaci armádou.
A jak se na vstup do záloh dívali ostatní?
Mí američtí přátelé to přijali s mnohem menším údivem a větším pochopením, i proto, že mnoho z nich je v armádě. Ale také přístup Čechů se v poslední době mění. Když jsem jela například poprvé domů v uniformě, tak mě lidé zdravili, byl vidět určitý respekt. V přecpané tramvaji mi nabízeli místo k sezení, takže hádám, že jsem po výcviku ve Vyškově vypadala, že si sednout potřebuji (smích). Negativní zkušenosti zatím nemám žádné, spíše jde o nepochopení, proč zrovna já, žena, vstupuji do armády. Pak je potřeba si s těmi lidmi sednout, popovídat si, vysvětlit jim to a nakonec většinou uznají, že mé důvody pro vstup do záloh jsou legitimní.
Uvědomujete si možnost, že budete nejspíš nasazena jako členka armády? A nemusí jít jen o ozbrojený konflikt.
Samozřejmě si tu možnost připouštím, s tím musí počítat každý, kdo do záloh vstupuje. Může jít například o pomoc při živelních katastrofách nebo nasazení v pohraničí. Každý si musí stanovit své hranice.
A jaké jsou ty hranice?
Při vstupu do AČR jsem se zavázala, že budu v zálohách hájit zájmy České republiky ve shodě se svým svědomím a přesvědčením, podle svých nejlepších schopností. To pak v armádě funguje jako jakási pojistka. Připraveni musíme být samozřejmě na všechno.
Jaká je vůbec role „záložáků“ v armádě?
Záložáci jsou povoláváni v případě potřeby, například při živelních pohromách, k ochraně hranic nebo objektů. Působí jak na území Česka, tak nově i v zahraničí. Ale pouze pokud s tím voják souhlasí.
Souvisí váš vstup do aktivních záloh nějak s aktuální situací ve světě a potřebou bránit zemi? Hrozí Česku reálné nebezpečí?
Určitě to souvisí s potřebou bránit republiku, ale není to o nějakém vlastenectví. Spíš mi jde o obranu hodnot, ve které věřím. Je to především svoboda, kultura a liberální demokracie. S tím také do jisté míry souvisí aktivní občanství. V Evropě by neměl nacionalismus znamenat mentalitu „my versus oni“, musíme přece postupovat společně, hlavně pokud čelíme reálným hrozbám. A bezpečnostní situace se zhoršuje, ať už jde o agresivní revizionistické Rusko, migrační krizi či šíření islamistické ideologie
Jste vlastenka?
Ne, nenazvala bych to tak. Strávila jsem hodně času v USA a tam se cítím být stejně doma jako v Česku. Aktivní zálohy jsou pro mě spíše o obraně určitých hodnot než o vlastenectví.
A jak dnes vlastenectví vnímáte?
Myslím si, že dříve ten pojem neměl tak negativní konotace. Pokud se někdo u nás považuje za vlastence, nemusí to být bráno tak pozitivně jako například ve Spojených státech. Tam je to národní cítění naprosto přirozené. Američané nemají s vlastenectvím takovou historickou zkušenost jako my. Raději bych proto vnímala vlastence ne jako někoho, kdo se cítí býti Čechem, ale jako někoho, kdo zastává určité hodnoty, které jsou charakteristické pro naši společnost. Tyto hodnoty se snažím bránit nejen v zálohách, ale i v Evropských hodnotách, kde působím.
Nemohou ale aktivní zálohy sloužit jako nástroj pro radikalizaci „vlastenců“?
Myslím si, že to je určitý stereotyp a není to tak úplně pravda. Hodně mě překvapilo složení třeba našich dvou čet. Vesměs to byli vysokoškolští studenti, kteří chtěli udělat něco pro vlast, ale rozhodně nemůžu mluvit o nějakém radikalismu.
A proč vstoupili do záloh oni?
Chtěli se naučit něco nového. Taky je to jistá osobní výzva, jak něco zvládnout a dokázat. Chtějí být schopní pomáhat v mimořádné situaci, například při povodních.
A myslíte si, že je v tomhle budou zálohy naplňovat?
To uvidíme. Právě jsem dokončila základní výcvik, ale co se týče nasazení, k tomu při nečekané události určitě dojde.
Hrají při vstupu do záloh roli peníze? Nově se totiž odměna pro „záložáky“ zvýšila ze šesti na osmnáct tisíc korun ročně.
Nemyslím si to, a to dokonce ani po zvýšení odměny. Ta částka se pořád nemůže rovnat platu v civilním zaměstnání. Spousta lidí, které jsem potkala na výcviku, si dokonce v práci museli vzít neplacené volno, čímž ztratili část své výplaty. Peníze rozhodně nejsou primárním cílem. Naopak platí, že pokud chtějí mít i záložáci kvalitní vybavení a dát do své služby maximum, tak musí často investovat do lepší výstroje.
Jak vlastně probíhá nábor do aktivních záloh?
Je dobré být v kontaktu s člověkem z rekrutačního centra na krajském vojenském velitelství v místě bydliště, který, když usoudí, že je zájemce schopný vstoupit do záloh, s ním podepíše předběžnou smlouvu. V další fází přijdou na řadu psychotesty a pak vyšetření ve vojenské nemocnici. Teprve potom přichází šestitýdenní základní vojenský výcvik ve Vyškově. Na konci výcviku musíte úspěšně složit sdruženou zkoušku z toho, co jste se naučili. Jde o teoretickou a praktickou část a výstupní přezkoušení z fyzické zdatnosti.
Test fyzičky je až na konci celého přijímacího kola. Zvládne pak výcvik každý?
Ano, je koncipovaný tak, aby ho zvládl každý, kdo alespoň trochu trénuje fyzickou zdatnost, nicméně o něčem jiném je to s psychikou... Co se fyzičky týče, tak ženy mají u přezkoušení nižší limity, test se skládá jen z běhu na dvanáct minut a sedů-lehů. Muži navíc dělají kliky. Já si myslím, že by ty limity měly být stejné pro všechny nezávisle na pohlaví, protože i ten následující výcvik je pro ženy i muže stejný.
Pokud někdo nezvládne kliky nebo běh, tak to je jasné, ale může ho při vstupu do záloh zastavit i nějaké zdravotní omezení?
Zájemce musí ve Vojenské nemocnici obdržet vojenskou klasifikaci A. Ale ani zdraví není to hlavní, pak jde i o psychiku, zájemce musí projít psychotesty a pohovorem v náborové kanceláři. Prý už odradili spoustu mladých kluků, kterým bylo čerstvě osmnáct a těšili se, že v armádě zažijí něco jako airsoft, půjdou si zastřílet. Takoví pak ale většinou ani nenastoupí na výcvik… Je hodně důležité mít vnitřně vyřešeno, proč to člověk vůbec dělá. Pokud ne, pak výcvik může na člověka hodně psychicky dolehnout. Dokonce tak, že ho někteří vzdají, pokud neví, proč tam jsou.
Máte nějaký příklad?
Součástí výcviku je komplexní výcvik – dvoudenní cvičení, kdy se jde v plné polní a se zbraní v ruce se brodí rybníkem a plní různé úkoly. Vůbec to neulehčují archivní batohy, které nemají žádný bederní pás... V noci nám pak nadřízení výbavu sebrali a my si museli postavit přístřešek a přečkat chladnou noc. K jídlu jsme dostali mražená kuřata a jen dvě hodiny na rozdělání ohně, upečení kuřat a zhasnutí ohně. V noci jsme pak ve vojenském prostoru ve tmě hledali batohy, které nám prý někde shodil „vrtulník“. To bylo docela náročné, pamatuji si, že jsem se bála například úrazu kotníku. A právě jeden člověk se rozhodl celý výcvik ukončit z vlastní vůle. Ostatní skončili kvůli zraněním nebo horečkám.
Zdůvodňovali vám nějak nadřízení, proč se tak tlačí na zvyšování stavů v armádě i v zálohách?
Zhoršující se bezpečnostní situaci zmiňovali často. Překvapilo mě, že nám opakovali, jak si nás váží a cení si záloh, protože jsou potřeba. Brali nás jako rovnocenné partnery, rozhodně ne tak, že bychom byli něco méně než profesionální armáda. Náš výcvik se vlastně neliší od výcviku běžných vojáků, rozdíl je pouze v délce. Ale obecně byl náš nábor hodně medializovaný, i kvůli tomu, že nás celkem v jednu chvíli do záloh vstoupilo 67, tedy nejvíc v historii.
Ale z toho bylo jen devět žen. Proč služba v zálohách zatím ženy příliš neláká?
Ten poměr ale přibližně odpovídá průměru v celé armádě, kde je asi třináct procent žen, takže to vyloženě málo není. Ale ano, asi to bude kvůli fyzické náročnosti, spousta žen si může myslet, že to nezvládnou a mužům se nevyrovnají. Podle mě to ale zvládne každý, kdo má alespoň trochu natrénováno. Jinak motivace žen bude podobná tomu, proč do záloh vstupují muži. Jedna z mých kolegyň má třeba tatínka v zálohách, takže u ní jde i o rodinné sblížení, jiná pracuje zase jako sportovní trenérka.
Jaké postavení mají podle toho, co jste zažila, v armádě ženy?
Samozřejmě jsem byla připravená na narážky. Žena asi nemůže jít do armády a myslet si, že k něčemu takovému nedojde. Ale byla jsem velmi mile překvapená, všichni byli velmi galantní, dokonce nám drželi dveře. A já myslím, že my jsme si vedly velmi dobře. Často slyšíte: „Podívejte se, dokáže to i ženská.“
Měla by tedy armáda usilovat o to, aby se zvyšovalo množství žen ve službě? Mají tam své místo?
Určitě, už jen proto, že dokáží stmelit kolektiv, služba pak není tak monotónní. Ostatně armáda se snaží počet žen ve službě navyšovat. Ženy si určitě najdou své místo na různých pozicích a nemusí to být nutně v bojových jednotkách, samozřejmě pokud na to fyzicky mají, tak i tam, proč ne.
Co si myslíte o případném zavedení povinné vojenské služby?
Já bych s tím nesouhlasila. Podle mě stačí ta možnost vstoupit do aktivních záloh a rozhodně bych se nevracela do minulosti. Dnes to propojení armády a civilistů můžou plnit právě zálohy, nemusí to být nutně armáda, protože nikdo by neměl nutit lidi, aby do armády vstupovali. Přece jen je to psychická zátěž pro ty, kdo v armádě sloužit nechtějí. Armáda složená z lidí, kteří nejsou dost motivovaní, nemůže fungovat kvalitně. Ani já bych nechtěla vstoupit do profesionální armády, vyhovuje mi spojení civilního života a aktivních záloh.
A nemáte pak obavy, že v případě ohrožení nebo problému nebudou mladí lidé vědět, co dělat?
To ale souvisí zase s něčím jiným, s občanskou připraveností pomoci. A to se dá řešit přece i jinak. Dnes je už možné projít si podobným výcvikem, jaký mají zálohy, ale bez podmínky, aby do nich pak člověk vstoupil.
Dovedu si představit, že by třeba už na základní školy chodili přednášet vojáci, ne proto, aby si zvyšovali popularitu, ale aby děti věděli, že se můžou v dospělosti zapojit.
Přesvědčila jste už někoho, aby do zálohách taky vstoupil?
Možná jsem trochu zmilitarizovala pár svých kamarádů a spolužáků. Studuji policejní akademii, kde je plno lidí, kteří chtějí nastoupit třeba k hasičům. Takže ti můžou o vstupu do záloh do budoucna uvažovat.
V poslední době se někdy vojáci přirovnávají k žoldákům. Jsou vojáci žoldáci?
Sama jsem se s tím osobně nesetkala, ale zamrzelo by mě, kdyby je tak někdo označil. Vojáci, co vyjíždějí na misi, brání naše hodnoty a zájmy své vlasti, k tomu mají mandát od parlamentu a vlády. Pro mě to žoldáci nejsou.
