Projekty Otevřené vědy se nezabývají jen oblastmi fyziky, chemie či biologie, nýbrž i oblastí historie. V tomto případě se jedná o stáž zabývající se právnickými sjezdy. Tato stáž je unikátní tím, že zkoumá pozapomenutou otázku právních dějin 1. poloviny 20. století, která nebyla dostatečně probádaná. Při této příležitosti se dva studenti z příbramského a vyškovského gymnázia pod vedením zkušeného lektora Mgr. Jana Kobera, LL. M. pokusí právě tuto otázku zodpovědět. O co konkrétně se jedná se jedná nebo jakým způsobem může práce v Otevřené vědě studenty obohatit, zodpovídá sám lektor.
Naše stáž se zaměřuje na pozapomenutou problematiku právnických sjezdů. Mohl byste veřejnosti blíže specifikovat, o co se jedná?
Označujeme tak historické a společenské akce, jejichž zrod mimo naši zemi sahá až do druhé poloviny 19. století a které k nám pronikly nápodobou zahraničních vzorů na přelomu století. Krátce a s jistým zjednodušením řečeno se jednalo o dobrovolné sjezdy právníků z různých právních profesí, pořádané většinou jednou za několik let, mající jednak určitou společenskou a manifestační složku a jednak složku, kterou můžeme vymezit jako vyjadřování se k právně-politickým tématům.
Právě ta druhá jmenovaná složka byla klíčová a postupem času se samozřejmě různě vyvíjela.
Co je cílem stáže?
Je to malá projektová aktivita, jejímž cílem je důkladné studium této dosud nedostatečně prozkoumané problematiky. Oborově je to práce stojící na pomezí právních dějin a sociálních dějin, dějin politických, konkrétně právní politiky, a také hospodářských dějin.
Zajímá mě například, jaké kruhy či zájmové skupiny měly podstatný vliv na formulování sjezdových témat a také jak bylo na sjezdy nahlíženo uvnitř právnických profesí, jak byly vnímané dobovou společností, jak úředními místy a hlavně, jaký skutečný vliv jejich závěry měly.
V meziválečném období se sjezdy začaly zajímavým způsobem dále profilovat, vznikly například sjezdy československých Němců, byl uspořádán také zajímavý nadnárodní sjezd slovanských právníků atd. Tím vším se výzkum zabývá.
Proč jste se vlastně rozhodl zapojit do programu Otevřená věda?
Na samém počátku to mělo nádech jisté dobrodružnosti. Když Otevřená věda začínala, neměli jsme zcela jasnou představu, zda to bude fungovat. Nakonec se však ukázalo, že program má smysl a že je zajímavý a přínosný.
Jak dlouho vedete stáže a s kolika stážisty jste pracoval?
Stáže nyní vedu druhým rokem a pracoval jsem zatím, včetně současného roku, s osmi stážisty a stážistkami. Snad by stálo za to upozornit na jeden mýtus, se kterým jsem se setkal a o kterém také někteří kolegové slyšeli, že stáž na ústavu, který stojí v Praze, je možná pouze pro pražské studenty, na brněnských ústavech AV pro brněnské studenty atd. Stáže jsou pro studenty z celé republiky a cestovné studentům hradí program Otevřená věda. Studenti také samozřejmě obdrží omluvenku do školy.
Má Otevřená věda nějaké problémy?
Od některých stážistů jsem slyšel, že se informace o stáži nedozvěděli od své školy, která informace o možnostech studentům vůbec nepředala. Ti se o ní dozvěděli náhodou z jiných zdrojů, například přes kamarády z jiných škol, nebo jim informaci přinesli rodiče. Protože je mi známo, že Otevřená věda provádí systematickou propagaci všem školám v republice, chyba je na straně škol. Akademie věd jednoduše nemá páky na to, aby donutila vedení škol k tomu, aby informaci o možnostech stáže studentům oznámili a propagovali ji mezi nimi. Vzniká tak nerovnost možností mezi studenty škol, které jsou v tomto ohledu aktivní, a škol, které informaci o Otevřené vědě třeba hodí do koše a studenty s ní neseznámí.
Co vidíte jako kámen úrazu?
Struktuře českého školství chybí kdysi zrušené školské úřady, které by dávaly učitelům a vedení škol metodickou a školicí podporu a zároveň také vědomí, že jsou na jedné lodi. Úřady, které by organizovaly např. olympiády a právě také šířily na školy informace o podobných programech. Také mám dojem, že je Otevřená věda velmi rozdílně komunikována v závislosti na typu školy.
Některé školy patrně selhávají v motivování svých studentů se podobných akcí účastnit. Pokud si vybavuji, drtivá většina přihlášek přichází od studentů gymnázií, jen sporadicky se objeví jiné typy škol, což je zvláštní. Při výběru studentů není typ školy nebo region podstatný, hodnotíme dodané materiály konkrétního zájemce.
Uchazeči, kteří mají zájem o stáž, musí napsat svůj stručný životopis a motivační dopis, popřípadě mohou přihlášku doplnit referencemi. Je něco, co byste na výběrovém systému změnil?
Ze strany Otevřené vědy bych do budoucna ocenil, kdyby byl formulář pro uchazeče podstatně podrobnější, rozšířený o více otázek. Zároveň doporučuji, aby uchazeči přistoupili k psaní poctivě: aby psali sami ze sebe a nesnažili se používat například různé pochybné vzory a šablony motivačních dopisů a životopisů z internetu.
Někdy se také stane, že nám při výběru určitými střípky do mozaiky pomůže i hodnocení učitelů uchazeče. Někdy se vyskytnou dopisy, které pouze stručně nebo podrobněji chválí. Četl jsem však už také doporučující dopisy, které uchazeče poměrně komplexně hodnotily a nezmiňovaly pouze klady, takových hodnocení si cením nejvíc. Právě těmto učitelům bych chtěl touto cestou velmi poděkovat. Vážím si jejich nesnadné práce. Uvážíme-li, že celkové finanční, institucionální a společenské podmínky, ve kterých musejí čeští učitelé pracovat, nejsou optimální, přesto se vyskytuje mnoho učitelů výborných, pro které je jejich mimořádně důležitá práce posláním – hluboce před nimi smekám.
Konkurence je tedy veliká a síto řídké…
I kdybychom teoreticky chtěli umožnit stáž více uchazečům, jsme limitováni kapacitou stáže a také tím, že samotné vedení není naší podstatnou pracovní náplní, je to společensky užitečná činnost, kterou děláme nad rámec naší vlastní práce. Dovedu si představit, že takové nepřijetí na stáž může někoho učinit smutným, ale jiná cesta není. Zdůrazňuji, že výběr stážistů je vždy relativním poměřováním přihlášek došlých v aktuálním roce.
Pokud se v daném roce mezi uchazeči objeví jiný silný kandidát, šance ostatních se výrazně snižuje. Nepřijetí na stáž tedy rozhodně není žádným zatracujícím ortelem nad osobou uchazeče, není to nic, co by mělo uchazečům snižovat sebevědomí. Důrazně nepřijatým uchazečům doporučuji, aby se neváhali přihlásit znovu, aby si dali více záležet s motivačním dopisem, s životopisem a s dalšími podklady a aby se například účastnili středoškolských soutěží nebo jiných aktivit, které jim mohou přinést nové znalosti a dovednosti.
V čem středoškolákům mohou pomoci vědecké stáže do budoucna?
To je samozřejmě u každého jiné. Obecně jistě platí, že stáž pomůže v orientaci, přinese nové zkušenosti, umožní osobní rozvoj. Lidé mají různá nadání, často je i obtížné vybrat, kterou cestou by se člověk rád dal, které ze svých potencí se rozhodne důkladněji rozvíjet, je obtížné si vybrat, který obor zvolit ke studiu na vysoké škole. V tom může stáž také napomoci – testovat a případně prohloubit existující zájem. Ostatní je opět na stážistech samotných.
Má pozice je pozicí školitele, mentora, kouče. K zájmu nelze nikoho dostrkat, nutit. Zatím jsem měl štěstí pracovat s v průměru poměrně motivovanými stážisty. Pracovat s někým, kdo má o věc hluboký a nepředstíraný zájem, je samozřejmě z pozice kouče potěšující. Ve vztahu k zájmu ještě dodávám, že především rodiče by si měli uvědomit, že k zájmu o něco, o určitý obor a profesi, nelze nikoho nutit, resp. že je takové nucení nemravné.
Někteří z nich mylně soudí, že je třeba umetat svým ratolestem cestičku, nebo ještě hůře, že jim přísluší dostrkat své potomky ke studiu oboru, který sami rodiče pokládají za vhodný či výhodný. Ve skutečnosti takovými snahami jen mohou ničit životní spokojenost svých potomků. Rodiče, kteří své dítě třeba i prostředky jemnými a nenápadnými směřují a tlačí ke studiu určitého oboru a potažmo k určité profesi (někdy dokonce ke stejné profesi, kterou vykonávají oni sami), se dopouštějí na potomkovi velkého morálního zločinu.
Co ještě může mít na výběr oboru vliv?
Někdy může být také volba oboru studia ovlivňována různými mýty, například ve vztahu k právnickým fakultám dodnes v české společnosti přežívá mýtus o zlatém dnu právnických profesí, mýtus, který se zrodil v 90. letech minulého století, kdy skutečně bylo po jistý čas relativně málo advokátů a obecně bylo možné dosáhnout nemalých zisků.
Dnes je již situace do značné míry opačná, trh s právními službami je nasycen, ne-li přesycen. Pohlédneme-li například na pole advokacie, počet advokátů od roku 1989 více než zdvanáctinásobil. Právnické fakulty se snaží pozvolna snižovat počty studentů. V podstatě jsme si volně zopakovali podobnou situaci, jaká nastala v meziválečném období. Tehdy také prudce rostl počet absolventů, což nakonec vedlo v 30. letech k přeplněnosti právnických profesí, nadto umocněné hospodářským propadem velké krize.
Co je na vedení stáže nejobtížnější?
Není příliš známo, že stáže jsou pro nás školitele dobrovolnou a neplacenou činností, kterou děláme jaksi navíc vedle naší standardní práce. Je to tedy přísně vzato činnost, jakkoli nepěkně počtářsky to bude znít, kterou darujeme určitou pracovní kapacitu a výkon Středisku společných činností AV ČR, pod které Otevřená věda spadá. I když stážistu zapojíme do určitého našeho projektu, takže v něm určitou práci vykoná, stále to na naší straně představuje nesrovnatelně větší množství energie, příprav a práce, než pokud bychom záležitost řešili jinak, bez stážisty.
Na straně druhé samozřejmě padá na váhu skutečnost, že stáž představuje určitý společenský přínos. Předně je v obecné rovině něčím, co jako vědci vracíme společnosti ve prospěch jejího rozvoje, tedy podobně, jako AV ČR vytváří pro širokou veřejnost množství publikací a aktivit, popularizujících vědecké poznatky.
V další rovině je stáž i něčím, co rozvíjí lidský potenciál pro budoucnost. Souhrou dobrých podnětů můžeme zahájit u stážistů zájem o vědu, zažehnout onen vnitřní oheň, který již dále bude hořet sám. Lze uplatnit i pohled právnický a říci, že podobně jako jednotlivci v některých jiných právních profesích věnují určitý kousek svého času bezplatné práci pro bono publico (tedy zhruba: pro obecné dobro), například v podobě bezplatných právních rad nebo zastupování u soudu, tak i my zde vykonáváme pro bono aktivitu na poli vědy.
S jakými obtížemi se setkáváte?
Nesnadným prvkem může být samozřejmě vlastní práce se stážisty. Má role je rolí mentora a kouče, který se snaží stážisty rozvíjet, dostat z nich to nejlepší. To samozřejmě není zcela snadné, u jednotlivých účastníků je různá úroveň motivace a ochoty pracovat na sobě, různá úroveň znalostí, s někým se podaří navázat komunikaci lépe a s někým méně dobře. Jinou obtíží může být třeba i přetíženost samotných studentů-stážistů.
Setkal jsem se s případy velmi aktivních stážistů, kteří vedle školy mají například různé zájmové kroužky, studium jazyků atd., a to až do té míry, že jsou poměrně přetíženi, což však nevyjde najevo při jejich přihlášení se na stáž. To sice vcelku chápu, neboť jsem nebyl jiný, ale na druhé straně to samozřejmě působí problémy. Je dobré udržovat střední míru zátěže a ponechat si určitý volný prostor, klíčový pro pohodu a tvůrčí činnost. Proto by přihlašující se studenti měli dobře zvážit, zda případnou stáží nevzroste břemeno jejich aktivit na neúnosnou míru. Pokud ano, měli by přihlášení odložit na příští rok a mezitím se pokusit o získání více volného prostoru.
V loňském roce Vaši stážisté obsadili 2. místo na Studentské vědecké konferenci. Jak dlouho jste se před konferencí připravovali a v čem příprava spočívala?
Konference měla ukázat výsledky práce našich stážistů za celý rok. Příliš přípravy tedy třeba nebylo, pominu-li powerpointový soubor, tu skutečnou přípravu začali stážisté již v okamžiku, kdy na stáž nastoupili. Konference byla rozhodně zajímavým zážitkem. Lze pouze litovat, že někteří kolegové z jiných ústavů nedorazili osobně a vyslali stážisty samostatně. Sám jsem měl možnost vidět celou společenskovědní část konference a potěšila mě zajímavost a vysoká úroveň představených příspěvků. Doufám, že se mi tento rok podaří přijít opět a nově vidět vedle společenskovědních i některé příspěvky přírodovědné a technické.
Jaká byla cesta ke vzniku Akademie věd a jaké je postavení Akademie věd mezi podobnými institucemi v zahraničí?
Naše republika by měla být velmi ráda, že vědecké zařízení typu Akademie věd má. Taková instituce má povahu strategické investice. Ve Francii je to Národní středisko vědeckého výzkumu (CNRS), v Německu Společnost Maxe Plancka (MPG), Polská akademie věd (PAN) a jiné. Zřizování mimouniverzitních výzkumných institucí začalo již před první světovou válkou. V Německu tehdy vznikla Společnost císaře Viléma na podporu věd, která byla po roce 1945 přejmenována na Společnost Maxe Plancka.
Také v Československu po roce 1918 byly snahy o budování výzkumných struktur. Je však třeba si dobře uvědomit nesnadnou situaci. Jak asi každý ví, Češi po dlouhá léta bojovali za zřízení druhé české univerzity, která měla být v Brně. To však rakouský stát odmítal, nechtěl podporovat Čechy, kteří v něm měli via facti postavení druhořadého národa. Slováci neměli vůbec žádné vysoké školy a existující střední školy se jim Budapešť snažila postupně omezovat.
Má Akademie věd nějaké problémy?
Akademie věd má obecně jeden obrovský problém, a tím je institucionální financování, které je nižší než míra institucionálního financování podobných veřejných výzkumných institucí v jiných vyspělých zemích. Jinak řečeno: více než vědci v jiných vyspělých zemích jsme nuceni shánět peníze na výzkum jinde – především v grantovém financování –, což je samozřejmě náročné, nejisté a odvádí to od vlastní vědecké práce.
Dalším problémem je, že zatímco univerzity mají své vlastní interní grantové mechanismy, v AV ČR takový mechanismus chybí, což nás staví do dosti nevýhodné pozice. Dalším velkým problémem je stávající podoba zákona o veřejných výzkumných institucích, který tvoří právní rámec, v němž ústavy AV ČR a některé další výzkumné ústavy fungují.
Kritická je třeba i bytová situace zaměstnanců Akademie věd. Přestože má Akademie některé ústavy také v Brně, Ostravě či Olomouci, velká většina ústavů je jednak z historických příčin, jednak i z nevyhnutelných praktických potřeb, což platí zvláště pro společenskovědní ústavy, závislá na knihovnách a archivech, tudíž umístěna v Praze. Jak známo, vlivem příčin, o nichž zde nemá pro nedostatek prostoru smysl hovořit – lze však odkázat na výzkumy kolegů ze Sociologického ústavu, kteří se této problematice dlouhodobě věnují –, panuje v Praze nemalý bytový problém, který se dále stupňuje. Akademie věd disponuje z dřívější doby určitým bytovým fondem, který však není svým rozsahem dostatečný. Vhodným řešením by bylo jeho rozšíření novou výstavbou.
