Už při představování jednotlivých zemí jsme si v naší české skupince nemohli odpustit onu památnou větu: Die Tschechische Republik liegt im Herzen Europas. Česká republika leží v srdci Evropy. Živě si pamatuji, jak nám ji ve třetí třídě sdělovala nadšená paní učitelka a jak jsme ji všichni následující roky opakovali při výuce. Tato věta navozuje nejen pocit výjimečnosti, ale i silné emocionální zabarvení, samozřejmě pozitivní. Po nás Češích následovala prezentace Maďarů: Maďarsko leží v srdci Evropy. Poláci: Polsko leží ve středu Evropy. To samé jsme se pak dozvěděli nejen od Slováků, ale i od Ukrajinců a Bělorusů. Už první dopoledne tak nabídlo dvě zajímavé otázky: Jak vnímáme Evropu jako celek? A proč se vždy považujeme za významnější, než skutečně jsme?
Co je vlastně Evropa?
Bělorusko, je to vůbec ještě Evropa? Stačí se podívat na mapu a zjistíme, že čistě geograficky skutečně neleží daleko od středu Evropy. Země jako Ukrajina či Bělorusko jsou však pro nás mentálně vzdálenější než třeba Irsko či Španělsko, do kterých ve skutečnosti cesta trvá mnohem déle. Tento konstrukt, dle kterého je Evropa prakticky jen Evropská unie s několika málo zeměmi kolem, se buduje i v českých učebnicích dějepisu. Dočteme se důležité informace o Itálii, Francii i Velké Británii, zaslechli jste ale v hodinách něco o hladomoru na Ukrajině? Odstřihnutí východní Evropy se projevuje i tím, že naprosto automaticky považujeme angličtinu za všudypřítomný komunikační prostředek. Tento kurz se ovšem konal v němčině a až v jeho průběhu mi došlo, jak nesamozřejmá je znalost angličtiny v některých evropských zemích.
Čtěte také: Honza Kuliš: České školy učí historii. Ale co současnost?
Orientace na západní či střední Evropu však není problémem jen v českých učebnicích, nýbrž třeba i v polských či maďarských. V tomto směru bylo mimořádně zajímavé nahlédnout do Das europäische Geschichtsbuch, což je jedna z prvních snah o vytvoření celoevropské učebnice, na které se podíleli autoři z různých zemí. Při zkoumání jejich seznamu vidíme „našeho“ Jiřího Grušu, dva Poláky a jednoho Řeka, zbylých dvanáct autorů je ze zemí západní Evropy. Tato učebnice vzbudila ve studentech z Ruska, Ukrajiny, Běloruska i Estonska jen ironický úsměv – o jejich historii zde skutečně nejde, a pokud už o ní náhodou něco zazní, je psaná těmi, kteří v jejich zemi nikdy nežili. Jedna (a velmi důležitá) věc je potřeba vzájemného sbližování zemí Evropské unie, pokud však používáme slovo Evropa, neměli bychom zapomínat na pohled východním směrem.
„Naše“ nebo české?
I když by se nikdo z účastníků kurzu neoznačil na nacionalistu a jen pár lidí za vlastence, při popisování vlastní historie, byť jsme se tomu snažili vyhnout, neustále padala ona slovíčka „my“ či „naše“ – neodmyslitelně spojená s „oni“ a „jejich“. „My“ jsme získali autonomii, „my“ jsme vyhnali Němce, „oni“ vyvraždili „naše“ lidi. Těžko se můžeme divit narůstajícímu nacionalismu ve spojení s povrchním historismem, když se při výuce dějepisu stále častěji vychází jen z národnostní perspektivy. Národ je vnímán jako něco naprosto samozřejmého, přestože já sama jsem žádnou autonomii nezískala, ani moji předkové na tom neměli žádný podíl. Nutno podotknout, že české učebnice v tomto směru udělaly pokrok – v těch starých ze 70. let kromě všudypřítomné marxistické omáčky najdete kapitolu „Naše národní obrození,“ nové již upřednostňují „České národní obrození.“
Právě na českém národním obrození lze snadno demonstrovat, že naše vlastní důležitost je skutečně pouze naše. V českých učebnicích je obrození věnována jedna z nejdelších kapitol, vyjmenovávají se všichni vlastenci i buditelé a setkání s kritickým přístupem je stále spíše výjimkou. V maďarských a polských učebnicích najdeme o českém národním obrození pouze krátký odstavec, v německých se nám podařilo objevit pouze jednu větu, a to ještě ve spojení s jinými národními obrozeními. To české má samozřejmě svá specifika a pro Čechy je velmi důležité, bylo by však úsměvné přeceňovat jeho důležitost v rámci Evropy. Toto zjištění zároveň souvisí i s faktem, že české učebnice jsou obecně více mezinárodní než například polské či maďarské. Od Ruska až k českým hranicím se všichni podivovali, jak velký prostor české učebnice věnují i nečeským dějinám (a to i maďarským a polským). Jdeme tedy dobrým směrem, problémem ovšem zůstává ona pouze středo- a západoevropská orientace a také fakt, že se stále jedná jen o pohled z „naší“ perspektivy.
Co s první osobou plurálu?
Tyto poznatky zní velmi užitečně, ale z jistých kruhů se už teď ozývají mnohdy relevantní připomínky: Kolik perspektiv je dost? Není na to čas. Nejsou peníze. Jak to mají učitelé zvládnout? Co je na jedné, naší perspektivě špatného? Vždyť jsme Češi a chceme si uchovat svou vlastní kulturu. Poslední připomínku, která často zaznívá z konzervativních kruhů, mám obrovský problém pochopit: Většina z nás se přece shodne na tom, že Rusové by se měli učit o Katyni a hladomoru na Ukrajině, že by se Maďaři měli věnovat maďarizaci (o tvrdých opatřeních např. vůči Slovákům není však v maďarských učebnicích ani slovo!), že by se Poláci a Ukrajinci měli dívat na polsko-ukrajinské války z obou stran a že bychom my neměli zapomínat na odsun Němců. Času je samozřejmě fatálně málo, ale jak jednou podotkl profesor Beneš, český historik, kdybychom tak dlouho nehonili Hannibalovy slony přes hory, měli bychom snad čas i na podstatnější věci.
Na kurzu jsme se shodli, že ona evropská učebnice je sice hluboce nedostačující, ale že si vzájemné prolínání např. deseti perspektiv alespoň zatím představit neumíme. Jako velmi kvalitní jsme však s nadšením hodnotili tzv. dvounárodní či třínárodní učebnice, které historické události zpracovávají z více stran. Viděli jsme učebnici rusko-německou, polsko-německou, německo-česko-polskou či izraelsko-palestinskou. Z vyjmenovaných příkladů lze samozřejmě poznat, že jsou to právě Němci, kteří podobné projekty iniciují nejvíce. Pouhá existence takových projektů navíc samozřejmě nestačí, je potřeba se zasadit také o to, aby se skutečně dostaly do škol (v Německu se to daří) a aby ti, kteří se na hodině němčiny učí slabé skloňování, vyslovovali onu větu se srdcem Evropy s jistou dávkou skepse.
