Omílané klišé, a sice že fotbal je náboženství, nabývá konkrétní podoby v nejnovějším snímku oscarového režiséra Asifa Kapadii. Sociálně-psychologická studie zkoumá ambivalenci a křehkost několika dramatických vztahů: jedince a davu, pravdy a fikce, slávy a bolesti. Nejdůležitější souboj však skrze vnitřní i vnější faktory probíhá v samotné osobnosti fotbalového génia – jeho životní zápas mezi Diegem a Maradonou.
Nejpopulárnější sport planety mnohdy píše neuvěřitelné životní příběhy. Jeden moment, jedno zpracování, pohyb, faul nebo gól často rozhodují o tom, jestli bude fotbalista po zbytek života milovaný, nebo nenáviděný. Exemplárním případem loňského roku je Loris Karius. Brankář anglického Liverpoolu udělal dvě fatální chyby ve finále Ligy mistrů, nejprestižnější a nejsledovanější klubové soutěži Evropy, a de facto rozhodl zápas v neprospěch svého týmu. Ať už byl do té chvíle oslavován jako brankář, který pomohl dostat Liverpool do finále soutěže po dlouhých 11 letech, po skončení zápasu se k němu fotbalový svět obrátil zády. Kariusovi se v lepším případě vysmívali na sociálních sítích a při hospodských debatách, v tom horším ale obdržel několik nenávistných a smrtí vyhrožujících vzkazů. Za Liverpool od té doby nenastoupil, protože ho vedení klubu poslalo na hostování do tureckého Besiktase Istanbul.
Na Kariusově příkladu můžeme vnímat zásadní proměnu lidského uvažování o sportovcích a jejich výkonech. Výtky, velké emoce a peníze provázejí fotbal dlouhodobě. Co se ale mění, je přístup veřejnosti k chybám sportovců. Přestože se řada odborníků Kariuse zastala a zmiňovala například velké fyzické a částečně i psychické vypětí, prakticky všichni obhájci se shodli na tom, že chybovat je možná lidské, nicméně v takových zápasech nepřípustné.
„Vesuve, umyj tu špínu ohněm“
Fotbal i sport obecně se neustále profesionalizuje, stejně tak média a do jisté míry i fanoušci. Doba rozvoje plodí velké a dynamické vymoženosti, které sportovcům pomáhají k maximalizaci jejich výkonů. Na trhu se objevují stále lehčí kopačky, tenisté hrají s lepšími raketami a plavci mají k dispozici speciální technologii plavek, jež může zvýšit jejich rychlost. Hráči v kontrastu se svými dobovými předchůdci musejí dodržovat striktní dietní a rizikové limity a udržovat fyzičku na nejvyšší úrovni. Média a vliv sociálních sítí mají pak za následek, že sportovci jsou pod drobnohledem nejen na hřišti, ale stále více i mimo něj. Obecně vzato roste tlak. Pravda, na druhé straně rostou i finanční odměny, ve fotbale obzvlášť vysoké. Laické posměšky konfrontující sportovní výkony a jejich finance lze shrnout do hospodského konstatování „Ty vole, takový poleno a tolik prachů, to je k nevíře“.
Ještě zářnějším příkladem málo diskutovaného, avšak velmi současného problému je životní příběh Diega Maradony. Kontroverzní fotbalová ikona 80. let si totiž prošla prakticky vším, co může vrcholový sportovec zažít. Od skromného kluka, z něhož se stal fotbalový Bůh, přes kontroverzního bouřliváka popírajícího své otcovství až k narkomanovi pod tlakem médií, který se zaplete s italskou mafií. A právě Maradonův příběh zachytil ve stejnojmenném dokumentu oceňovaný režisér Asif Kapadia.
Na první pohled neinvenční vizuál sestavený výhradně z autentických materiálů (dobové rozhovory, fotbalové zápasy a unikátní domácí video) brzy po začátku začne projevovat sílu svého sdělení. Kapadia nepostupuje chronologicky, příběh otevírá v italské Neapoli, kam slavný, ale stále ještě pod vrcholem se pohybující Maradona přestupuje po neshodách se španělským klubem FC Barcelona. Maradonu vítá na stadionu rozbouřený dav 80 tisíc horkokrevných neapolských fanoušků. Neapol do té doby nikdy nevyhrála italskou ligu a Kapadia k tomu dodává i zajímavé vnější okolnosti. V dokumentu je třeba zachyceno to, že Neapol byla často terčem posměchu a fotbaloví fanoušci ostatních týmů se v té době nebáli rozvěšovat transparenty, na nichž stálo například „Vesuve, umyj tu špínu ohněm“.
Nad postelí s Ježíšem
Záběry se střídají, sledujeme zápas, sledujeme tiskové konference a sledujeme intimní scenérii, při níž láskyplný Maradona odpočívá nebo hraje tenis se svojí přítelkyní. Fascinujícím prvkem je nejen Diegova neustálá přítomnost na plátně, ale jeho přítomnost z těsné blízkosti. Díky takto pojaté kompozici se divák dostane do komfortní situace, při níž může Maradonu podrobit detailní, téměř antropologické studii.
Výkony kudrnatého Argentince stoupají, Neapol vyhrává italskou ligu a propuká masové šílenství. Obyvatelé Neapole mají Maradonův portrét nad postelemi vedle Ježíše, stříhají se podle jeho účesu, nosí jeho dres a jsou mu v patách na každém kroku. V této fázi je mistrně naznačeno i další autorské sdělení vykreslující realitu tehdejších novinářských honů. Nastává paradox: konzument (dobový i současný divák) je přítomen podmanivé a komfortní osobnostní studii, která je ale díky Kapadiovým střihům bezpodmínečně svázána s hyenismem jejich mediálních zprostředkovatelů. A právě tato vrstevnatost, vedle explicitních reálií zobrazujících i zásadní témata slavných osobností, činí z dokumentu snímek se širším a vysoce aktuálním poselstvím. Přesně zachycuje například sugestivní sílu davového šílenství a jeho cesty od vřelosti přes fanatismus až k postupnému zatracení.
Maradona se se slávou vyrovnává po svém a utváří v sobě obranu, v níž tvoří dvě osobnosti. Na jedné straně vřelý, intimní a láskyplný Diego, na straně druhé bouřlivý, mediální známý a výrazný Maradona. Postupné chyby v osobním životě, stres léčený kokainem a vztah s mafií předpovídají logický pád. Na rozdíl od Kariuse však Maradonův konec nepřichází nutně s chybami, ale s úspěchem, výmluvně ukázaným při mistrovství světa v Itálii, kdy už Maradona není neapolským miláčkem, ale Argentincem.
Gradace je pak přímo úměrná výstavbě předcházejícího děje – koncové dno fotbalové legendy v přímém přenosu se totiž nepohybuje ani v kritice, ani v patosu, neboť Maradona není provázán s křečovitou ideologií, pomocí které na něho coby diváci máme nahlížet.
Kapadia vytvořil na poměry „archivních“ principů dokumentárních filmů neobyčejně sugestivní a chytré drama s mnoha sociálními a psychologickými přesahy, skrze nějž by se v celospolečenské debatě mohla otřást zavádějící představa pohodlných, příliš bohatých sportovců s idylickým životem. Tak jednoduché to totiž skutečně není.
