Dnes všechno řešíme tím, že si na to uděláme názor, ten má ale každý blbec, říká Petr A. Bílek | E15.cz

Dnes všechno řešíme tím, že si na to uděláme názor, ten má ale každý blbec, říká Petr A. Bílek

Šárka Kadavá

Literárně kulturní sférou v poslední době rezonovaly dvě významné události. Tou první byl návrh komunistického básníka Karla Sýse na státní vyznamenání. Druhá událost započala rezignací předsedy poroty Státní ceny za literaturu Petra Hrušky, která má být především reakcí na novou Babišovu vládu, jak ve svém dopisu sám zdůvodňuje, a po které následovaly rezignace dalších (nakonec celkem čtyř ze sedmi) členů poroty. Obě vyvolaly hlasitou diskusi s mnoha kritickými výtkami a obě jsme v rámci rozhovoru probrali s profesorem české literatury a komparatistiky na FF UK Petrem A. Bílkem, který z poroty rovněž odešel.

Státní cena je spíš nápis na náhrobek, když to řeknu cynicky

Jaký význam má dnes státní cena či vyznamenání za literaturu?

Jak pro koho, ale obecně jen velice symbolický, protože to není mediálně nejvlivnější cena. Magnesia Litera je v televizi, o předávání státní ceny je maximálně nějaká zpráva a není ani finančně nejlukrativnější. Je tam hlavně síla tradice – předává se od roku 1920, váže se k Masarykovi a tak dále.

Čili nějaký význam má, je to jediná cena, kterou zaštiťuje stát. Ostatní ceny udělují jen nějací „obyčejní lidé“, kdežto tady máme ten respekt – dává ji stát. Čímž zároveň vzniká problém, co je to stát. Jde o velmi abstraktní entitu a tím pádem je pak otázkou, co se pod tím vlastně skrývá. Někomu to splývá s tím člověkem na Hradě, který předává vyznamenání, někdo pod tím vidí spíš vládu, protože cena je v gesci ministerstva kultury. V tom, že se to váže na takto silný pojem a má to tradici první republiky, je ta síla.

Je mezi cenou a vyznamenáním z významového hlediska nějaký rozdíl?

Cena je buď za konkrétní knížku, nebo za celoživotní dílo s přihlédnutím k tomu či onomu, takže se více akcentuje dílo samotné. Vyznamenání jsou za nějaký životní postoj či názor, za statečnost, za šikovné lezení někomu do zadku. U ceny se tedy zviditelňuje vytvořené dílo, a proto má řada lidí pocit, že její udělení dokáže razantně zvýšit prodej laureátových knih, což asi není pravda. Ono to tu danou knížku, případně celé autorovo dílo, trochu zviditelní, ale ta cena nemá potenciál, že by se knížky prodalo dvakrát třikrát tolik.

I v tomhle umí asi lépe fungovat Magnesia Litera – přece jen je viditelnější –, takže myslím, a i organizátoři to přiznávají, že u některých knížek umí udělení ceny zvednout náklady. Básnickou sbírku si asi najednou nekoupí tisíc lidí, ale třeba s románem nebo nějakou populárně naučnou knížkou to umí zvýšit prodej v řádu tisíců knih. Ta státní cena, což je dáno i tradicí, dle které se od devadesátých let udílela spíš za celoživotní zásluhy, je takový – když to řeknu cynicky – nápis na náhrobek. Takové poděkování a rozloučení.

Petr Hruška, který jako první odešel z poroty pro udělování Státní ceny za literaturu, svůj odchod odůvodňuje také tím, že cena je reprezentací vlády. Nicméně vzhledem k tomu, že oceněného, na rozdíl od postupu u vyznamenání, vybírá odborná porota, nepřispěla právě tato „kauza“ k politizaci ceny, která doposud mohla být prostým oceněním kvalitní práce?

To je otázka. Ono je to celé takové křehké. Asi se nedokážeme navzájem s těmi lidmi, kteří se o to zajímají a pohybují se v tom, přesvědčovat, protože je to věc interpretace a každý prostě zůstane u toho, jak to chce vidět. Petr Hruška tvrdí, že tím protestuje proti vládě. Vůči tomu napsal Jiří Peňás, že to je státní a ne vládní cena, a ten si dál bude trvat na tom, že stát není vláda.

Pro mě je v tomhle ohledu bližší Hruškův postoj. Stát je sice opravdu více, ale nikdo ho nereprezentuje výrazněji než vláda a prezident. Jasně, že se to celé politizuje, ale na druhé straně mi připadá, že kdyby se politizovala Magnesia Litera nebo Seifertova cena, tak by to divné bylo. Ale tohle je státní cena, takže v sobě ten politický aspekt, byť třeba kulturně politický, vždycky měla. Když se začala udílet, tak byli naštvaní ti, co ji nedostali, takže už ve třicátých letech se začaly přidávat kategorie. Jedna za poezii, další za prózu, za esejistiku, aby se na každého dostalo.

Lze samozřejmě argumentovat: Tak proč jste do té poroty lezli? Vždyť jste věděli, že to takhle dopadne, že ti komunisté Babiše podpoří. No jo, jenže my jsme do ní lezli, když byla vláda v demisi, a ani já jsem nechtěl věřit tomu, že to takhle fakt dopadne. Když jsme tehdy na to členství kývli, bylo to za trochu jiných podmínek. Teď tu dostala důvěru vláda Babišem najatých posluhovačů, kteří si ani nedokázali sami napsat sami diplomky. Vyčítat Hruškovi, že to politizuje… V této kolabující společnosti je dnes zpolitizované všechno.

Petr Borkovec: Literatura není práce jako každá jiná, ale rozhodně to není žádná mystika

Je potřeba dělat symbolické činy, přestože nemají žádný dopad

Ve zdůvodnění odchodu ostatních z poroty se nejednou, a to i u vás, objevilo, že Petr Hruška je jakýmsi morálním kompasem nebo že odchod je vyjádřením podpory jeho stanoviskům. Kdyby tedy Hruška tento kolotoč neroztočil, v porotě byste zůstal i nadále?

To je zajímavá otázka. Zase neumím odpovědět úplně jednoznačně, ale musím připustit, že možná ano. Pro mě to opravdu bylo nakopnutí. Navíc se to celé odehrávalo o víkendu, takže jsem neměl moc času o tom přemýšlet, ale stejně mi to trvalo, odešel jsem jako poslední. Pořád se to ve mně nějak mlelo. Před pár měsíci jsem souhlasil a teď budu práskat dveřmi…

Ale tím základním impulsem byla opravdu loajalita. Předseda poroty je symbolická figura a ve chvíli, kdy odejde, to je, jako když rezignuje premiér a padne s ním celá vláda. Najednou jsem si uvědomil, jak debilní je představa, že se po Hruškově rezignaci sejdeme a budeme řešit, kdo bude nový předseda, a čekat, koho nového mezi nás dosadí.

To by byla stejná situace jako v té vládě – objeví plagiátora, vyšoupnou ho, dají tam nového a jede se dál. To vnímám jako důležité, když už se ta lavina spustila, musí se nechat padat dolů. Je to nějaký kolektivní orgán a tahle představa – že vždy, když někdo selže, ho nahradíme dalším a tentokrát už dobrým – je právě tou komunistickou představou institucí jako výkonných strojů či firem.

A nebylo by tedy smysluplnější, kdybyste odešli z poroty všichni? Bavili jste se o tom?

Ono tohle všechno probíhalo na dálku e-mailovou konverzací. My jsme byli schopni už v půlce června udělat celou práci, tedy dobrat se k laureátovi, a tím pádem jsme se už fyzicky nescházeli. A do e-mailu píšete věci s odstupem, napíšete jen to, co je nutně třeba. Tím pádem k nějakému přesvědčování nedocházelo.

Všichni jsme byli pod nějakým tlakem, každý se k tomu stavěl po svém a jakmile jednou zaujmete stanovisko, už ho nelze měnit či odvolávat, i když pak nějak jednají či argumentují další. Takže nastala vlna rezignací a na jejím konci se naopak vynořili ti, kteří to vnímají tak, že se to dělat nemá a v porotě zůstanou.

Na adresu svého odchodu z poroty jste řekl, že „symbolické činy nemají cenu“. Vzhledem k tomu, že odchod (sic) většiny poroty nijak neohrozí chod této instituce a laureát byl navíc již vybrán, není tento čin naopak právě jen symbolickým gestem? Proč by měl mít cenu?

Asi jsem to blbě formuloval, protože jsem tím chtěl říct, že v civilizované společnosti platí, že symbolické činy nějaký význam pro někoho mají, i když pro jiného ne. Náš společenský úpadek už ale kategorii významu zlikvidoval: Jde o to, kdo co umí prosadit, a ne o to, co to vlastně může znamenat. Nicméně i když to nemá žádný dopad, stejně je potřeba takové věci dělat. I když nedokážou nic měnit a většinu společnosti logicky nezajímá, kdo je v porotě, která uděluje jakousi státní cenu.

Ta rezignace je, když použiju klišé, jen donquijotské gesto. Občas se vám ale stane, že musíte něco udělat, i když víte, že to nic neznamená. Zároveň ale by bylo nabubřelé dělat z těch, kdo rezignovali, nějaké úžasné bojovníky, kteří toho velkouzenáře dokážou naštvat a donutit ho o tom přemýšlet. My pro něj nejsme soupeř.

Jeden ze zůstavších porotců, Radovan Auer, v DVTV řekl, že zůstává, aby si cena udržela nezávislost, a i z jiných zdrojů vyplývají obavy z možnosti politického ovládnutí poroty. Myslíte, že je tento strach oprávněný?

Já to asi nedokážu úplně posoudit. Mně je ta argumentace typu, když tam nebudu já, může tam být někdo mnohem horší, trochu protivná, protože si ji dobře pamatuji ze svého mládí. Pochopitelně je možné tu cenu nějak politicky ovládnout, na druhou stranu vzhledem k medializaci si myslím, že k tomu nedojde. Těm, co mají ta chapadla, za to nějaká státní cena nestojí. Oni potřebují ovládnout tok evropských dotací nebo mocenské toky. My jen děláme z komára velblouda a přiděláváme si takovou tu svoji vlastní důležitost. „Já tady hájím barikádu nezávislosti a nepolitičnosti, když na tom křesle sedím.“ To mi přijde nechutně patetické.

Takže si nemyslíte, že je dnes relevantní důvod udržovat či upevňovat moc skrze literární cenu?

Mohlo by to někoho napadnout, ale není to vhodný nástroj. V tom malém literárním rybníku to nějaký vliv má, lidé, co cenu dostanou, jsou rádi, ti, kteří ne, jsou naštvaní. Ale z politického hlediska je to tak prťavá věc, že to opravdu nemá cenu.

Stanovovat modely chování někoho jiného mi připadá docela hnusné

Vy sám jste už zmínil Jiřího Peňáse, který Hruškův odchod komentoval velmi kriticky. Prý chybně ztotožňuje stát a vládu, když říká, že cena reprezentuje vládu, za níž byla udělena. Ministr ani vláda podle něj výběr poroty nijak neovlivňují, skrze ně probíhá jen formální předání ceny, která s přízviskem „státní“, a nikoliv „vládní“, reprezentuje ideu státu, který je navíc na rozdíl od vlád trvalý. Můžete na to nějak reagovat?

Je to výrazná interpretace, která chce celou kauzu zatlačit do nějakého vyznění. Peňásova argumentace je postavena dobře, ale je tam zjevně vidět tenhle účel, jemná manipulace. Třeba to, že vláda do toho nijak nezasahuje… Na jedné straně je to pravda a ano, laureáta skutečně navrhuje porota, ale ve chvíli, kdyby to nemělo žádný význam, tak ta cena přeci nebude existovat. Proč dávat peníze na něco, co by nemělo vůbec žádný smysl…

Jasně, že stát není vláda, ale lidé přece netráví čas hodinami přemýšlení o rozdílu pojmů stát a vláda. Což umožňuje, že zdejší vládnoucí garnitury se se státem výrazně ztotožňují. Ten člověk na Hradě vystupuje, jako by stát ztělesňoval on. A ta cena má název „státní cena“, i když se uděluje vládní cestou. Myslím, že Peňás to celé interpretuje tak, aby Hruškovo gesto nedávalo smysl, což není těžké u jakéhokoli gesta. 

Inspirace kritickou teorií: Osvoboďme veřejnou debatu od marketingového balastu

Má pravdu, že při vybírání nových porotců budou potenciální jedinci po Hruškově demonstrativním odchodu vystaveni morálnímu dilematu?

To nedokážu posoudit. Zní to pěkně, jako z nějakého westernu. Někoho dosadí a on bude mediálně lynčován. Já si myslím, že k tomu asi nedojde, už jen z toho důvodu, že porota již někoho vybrala, a tím pádem není důvod ji doplňovat teď, bude znovu potřeba až příští rok. A když ty lidi vyberou a jmenují někdy v dubnu 2019, na tuhle aférku si už nikdo nevzpomene. Takže si myslím, že to jen zveličuje, aby z toho udělal kauzu.

A jaký má tedy na celou akci vliv to, že je laureát už vybrán?

To je na tom celém taková divná věc, ze které jsem trochu rozpačitý. Ten laureát/laureátka za to absolutně nemůže. Ale zároveň až mu/jí budou předávat cenu někdy na konci října, tak tam, pokud to stále bude v živé paměti, zůstane taková hořkost. Cenu vlastně dostane, ale od poroty, která už neexistuje. Tady bych chtěl, aby ta aféra odezněla, jakkoliv jsem se na ní sám podílel. Aby v tom říjnu on/ona dostal/a plnohodnotnou státní cenu a ne aby se mluvilo o tom, jak odcházeli lidi z poroty.

My jsme se nějak rozhodli a myslím, že i Petr Hruška, ačkoliv mu nechci nic podsouvat, tyhle provozní věci nedomýšlel. Když člověk dělá gesta, kašle na okolí. Já jsem to bral tak, že to celé má otevřený konec. Ministerstvo může říct: „Dobrá, odstoupili jste, tak my vás nulujeme, najmenujeme si novou porotu a ta si vybere nového laureáta.“ Ale pokud to pojali tak, že většina poroty sice rezignovala, ale jejich vybraný laureát/laureátka zůstane, tak v tu chvíli tam opravdu jistá pachuť při předávání může zůstat. A to bych tomu člověku nepřál.

Takže od toho laureáta/laureátky nijak neočekáváte, že cenu odmítne? Protože stejně jako porota asi bude stát před jistým morálním dilematem.

Tady je hloupé, že já jméno toho laureáta/laureátky znám. Kdyby to byla nějaká pozice pro člověka X, tak se o tom dá spekulovat neutrálně. Tím, že tam mám dosazeného konkrétního člověka XY, jsem možná schopen předjímat jeho či její reakci, což by mohlo naznačit, o koho jde. Proto použiju další klišé: No comment.

U některých kritiků se také objevovala výtka, zda by Petr Hruška neměl vrátit cenu, kterou sám obdržel v roce 2013.

To mi přijde jako velmi podivný argument, protože on ji dostával v docela jiném kontextu. Tehdy nebyla žádná vláda podporovaná komunisty a s trestně stíhaným premiérem. Kdyby tohle mělo platit jako pravidlo, dostali bychom se do světa sci-fi filmů, kde se cestuje časem. Kde by to, co se stane v budoucnosti, mělo vliv na to, co jsme udělali v minulosti.

Jasně, že z nějakého absolutně mravního postoje by ji vrátit měl. Ale podobně by měl, když přijede do Prahy, odmítnout používat městskou hromadnou dopravu, protože je dotována skrz tu pokryteckou vládu. Tohle by bylo nekonečné a připadá mi docela hnusné diktovat Hruškovi, co by měl udělat. Ať se každý chová, jak chce sám.

Pokud má vyznamenání dostat umělec, má to být za něco zřetelně hodného ocenění

Nyní se věnujme vyznamenání. V článku na webu A2, kterým reagujete mimo jiné na návrh vyznamenání pro básníka Karla Sýse, se dotýkáte otázky kvality jeho poezie. Když tedy z celé jeho osoby zohledníme jen tvorbu, je hodná státního vyznamenání?

Není. Je to tvorba, která je pozoruhodná jenom tou enormní kvantitou. Ale když říkám, že ne, dovolávám se pojmu kvalita, a to je pochopitelně pojem složitý a kluzký. Díky tomu, že toho Sýs napsal hodně, se dá zaplnit celý stůl jeho knížkami a ten, kdo ho bude chtít hájit, bude číst básničku po básničce a vytahovat a vypisovat celou řadu povedených metafor, na které se pak podívám a řeknu: „Jo, ty jsou fakt pěkné.“ A kdybych nevěděl, že je to Sýs, tak bych si třeba myslel, že je to Apollinaire. Když toho napíšete hodně, tak to nemůže být všechno úplně blbé. Román od grafomana na těch pěti stech stránkách taky poskytne pár povedených scén či dialogů.

Ti, kteří budou chtít Sýse hájit, si pochopitelně najdou pár povedených kousků. Já proti tomu budu ale argumentovat, že je to hledání jehly v kupce sena. Že musím přečíst sto stránek mlácení prázdné slámy, abych tam našel dvě tři zajímavé metafory. Sýs byl docela zajímavý básník na začátku, kdy vydal sbírky Newton za neúrody jablek a Pootevřený anděl. Pak už je to jen chrlení slov s gestem, že já jsem ten božský rošťák a já si můžu dělat a psát, co chci.

Jako celek je Sýsova poezie spíš protipólem toho, co je u nás tradicí, ať už v takové té erotické oplzlosti, nebo právě v té snadnosti. Když jsem psal tu glosu, tak jsem si to trochu oživoval a narazil jsem na cyklus Co mám. To jsou opravdu úchylné básničky, které okázale dávají najevo, že nemusím inspiraci hledat, nechávat věci uležet – já si teď prostě sednu a co vybliju, to mi oni v té pevné vazbě a s ilustracemi vydají.

Jde vůbec u vyznamenání o kvalitu díla?

To je otázka. Tam je to složitější. Vyznamenání je spíš nějaký typ komunikace, kde se mnohem více zviditelňuje ten vyznamenávající. U státní ceny je to opravdu ocenění něčeho a jen při aférách, jaké letos řešíme, zjišťujeme, kdo že vlastně oceňuje. U státních vyznamenání i fyzicky, pokud se tam ještě zvládne dobelhat, vyznamenává prezident a ten nemusí zdůvodňovat, že Sýs to má za to, že mu jdou dobře metafory genitivní. Prostě to dostane třeba za to, že se prezidentovi jeví jako sympatický, myslící intelektuál.

Kdyby šlo o kvalitní dílo, bylo by přesto pochybné nebo špatné vyznamenat komunistu obecně?

Myslím, že ne. V tu chvíli bychom se museli, když se vydáme třeba do Francie, pozastavit u Aragona, Éluarda a podobně i u nás v minulosti. Jedinec nechť si má přesvědčení, jaké chce. Problémem je ta instituce, strana, která tuto zemi někam už vedla a dovedla. Nicméně umělec by to vždy měl dostat za něco, co je zřetelně hodné ocenění. A tady mi ta plejáda oceňovaných z posledních let hapruje, protože si nedovedu představit, co Daniel Hůlka, František Ringo Čech nebo Zdeněk Troška pozoruhodného v umělecké oblasti udělali a dokázali.

A do téhle plejády zapadá i Sýs. Je to takový smutný osud: V normálních dobách u grafomana a špatného básníka okolí pozná, že nemá talent, takže on toho nechá a místo toho se stará o rodinu nebo pěstuje česnek. U Sýse je smutné, že se ocitl v normalizačním kontextu a oni mu začali říkat, jak úžasný je to básník. A on tomu uvěřil. V sedmdesáti je člověku těžké prohlédnout a přiznat si, jak se celý život mýlil. 

Zajímají nás taková témata, která s sebou nesou určitý problém, říká ředitel ostravské galerie PLATO

Takže v tomhle vyznamenání nespatřujete třeba nějaký signál lpění na minulosti nebo podobného možného nebezpečí?

To je zase otázka, co to vlastně znamená. Bohužel to zapadá do toho kontextu, kdy se testuje, jak moc můžeme přerámovat nebo přepsat obraz naší minulosti. Ještě před patnácti lety byl tok veřejného diskursu jednosměrný – komunismus je špatný. Když si někdo myslel něco jiného, musel to nějak vyargumentovat.

Dnes se nám to překlápí. Absolventi „univerzit života“ začali na Parlamentních listech hlásat, že komunismus byl mnohem lepší a naopak tím sametem se to zvrhlo. A nyní jsou tyto nostalgizující rétorické figury posvěcovány i shora. Jako by se tím říkalo: „My jsme se dlouho mýlili, my jsme byli poblouzněni antikomunismem, ale teď to konečně vidíme.“ Sýs je skvělý básník, Ringo Čech je úžasný rocker, sláva vlasti.

Myslíte, že jde ze strany politiků o vědomý postup nebo záměr, kterým chtějí legitimizovat minulost a manipulovat s fakty, nebo jim tyto následky nedocházejí a jde tak jen o naši interpretaci a charakterizaci fenoménů dnešní doby?

To je dobrá otázka, ale zároveň se bojím, že ji nelze zodpovědět. Donedávna tady společnost a politický život fungovaly na osvědčených a čitelných principech: Každá strana měla program a reprezentanti té strany pak měli nějaké deklarované názory, více nebo méně vyhrocené či zajímavé. Najednou jsme se s babišovládou ocitli v situaci, kdy se vůbec neví, jak věci kolem nás ta vládnoucí garnitura vidí. Vytratil se program a účel, místo toho se jen „maká“. Ale kam to celé směřuje? Na každé křižovatce se podívají, jak to vidí tam dole, mezi dolními deseti miliony, a řeknou, že se jede právě tam.

Abych se vrátil k těm diplomovým pracím – dva odstoupí a člověk by čekal, že se z toho stane pravidlo a kdokoliv, koho z dalších ministrů přistihnou, automaticky taky odstoupí. Najednou to vypadá, že třetí už neodstoupí, protože pravidlo už příliš škodí, a tak se změní. Pochopitelně se to nějak omele, že tohle nebyl úplný plagiát, ale i u toho třetího ministra je porušení pravidel, uvádění myšlenek někoho jiného, byť tam jen zapomněl dávat uvozovky, tak velkým prohřeškem, že by měl taky odejít. Nyní tu vládnou lidi, kteří se neřídí principy, ale korporátní potřebou vše ustát. Proto už nejde nic vyvozovat a říkat, že to znamená to a to a to a to se dělá z těch a těch důvodů.

V dnešní společenské debatě není důležitá argumentace, ale vehemence, se kterou se názor prosazuje

Co obě tyto kauzy vypovídají o literárních znalostech veřejnosti či lidí z politické sféry a o jejich vztahu k literatuře?

Mě na tom irituje – a to je moje dlouhodobá frustrace –, že oblasti, jako je kultura, literatura, obecně humanitní vědy, tu jsou nějakým způsobem onálepkované a zastereotypizované. Že všichni, od špičkových politiků až po hlupáky v internetových diskusích, mají humanitní vědy za póvl a svinstvo. U těch diplomek používají argumenty, že se tohle nejvíc děje právě na těch příšerných humanitních fakultách. Nikdy tam nebyli ani na záchodě, ale té mantře věří.

Tím, že s těmi lidmi nejde diskutovat, je ani nejde přistihnout, že nevědí, co se vlastně skrývá pod pojmem humanitní obory. Když by si to nechali objasnit, slyšeli by, že humanitní obory jsou hlavně jazyky. Vskutku věří, že učit se cizí jazyky je zbytečná věc, že si tady vystačíme s češtinou a všechny cizáky budeme držet za hranicemi?

Kromě jazyků se většina humanitních oborů věnuje kultuře, tedy sféře, v níž se vytvářejí symbolické významy. Pokud ani ta pro ně nic neznamená, na čem pak zakládají to svoje vlastenectví? Vlastenectví je buď vztah k národu, který je koncipován jazykově, anebo vztah k zemi a i tam všechny symbolické hodnoty dělá kultura.

Tím chci říct, že tady dochází k apriornímu neporozumění. Lidi začali přejímat nálepkování a rozumí těm výrazům, kterými označujeme něco ve světě, ne na základě vzdělání, které nevyhnutelně ukazuje, jak je to všechno složité. U nás má většina pocit, že je to všechno hrozně jednoduché, celý tenhle svět. A intelektuálové jsou blbci, protože tu složitost jen virtuálně vytvářejí.

To se zpětně projevuje právě i ve vztahu k literatuře. Tehdy ještě ne ministr, ale spolunavrhovatel pana Sýse řekl, že je Sýsovo dílo velice pozoruhodné a zároveň skončil jenom u toho, ničím to nedoložil. A ono se ukázalo, že to stačí. Že tady opravdu pracujeme se zoufale povrchními tvrzeními. Celá debata kolem Sýse proběhla tak, že nikdo neargumentoval: Podívejte se na ty a ty knížky, ty a ty básničky.

My se bavíme jen o nějaké nálepce a je to podobné, jako když v hospodě chlapi řeší, jestli jsou Američani blbí, nebo ne. Oni prostě věří, že se prokřičí do situace, kdy svůj názor prosadí. A to je průser celé naší společnosti. Místo toho, abychom respektovali, že musíme jít nějakou cestou vědění a poznávání, máme pocit, že si všechno vyřešíme tím, že si na to uděláme názor. Názor má každý blbec.

V téhle společnosti bohužel začalo převažovat to, že do jakékoliv debaty stačí jen mít názor. Že podstatná není argumentace, ale vehemence, se kterou já svůj názor prosazuji. Že ostatní překřičím nebo že lepší mediální kampaní vytlačím ostatní a získám si voliče. Žádné argumenty už nejsou potřeba.

Štve mě, že se to pak dostává zpátky i do mluvení o literatuře. Když se budeme bavit o Sýsovi, tak je to básník a v tu chvíli se o něm nebavme nějakými povšechnými frázemi, které jsou možná přijatelné pro parlamentní půdu nebo starostování v Olomouci, ale bavme se tou terminologií, kterou se člověk má bavit o básničkách.

Esej: Problém české minulosti aneb Kam se ztratil Radecký a jak naložit s Koněvem?

Znamenají tyto kauzy, že literatura je politiky stále vnímána jako prostředek, skrze který mohou svou moc upevňovat?

Asi trochu ano, ale vynořuje se to opravdu jen v souvislosti s těmi cenami. I médium knížky je zdiskreditované, když Babišův tým otevřeně přizná, že knihu označovanou jeho jménem sám vůbec nenapsal, protože to neumí naťukat do počítače. Tam už nejde o to, co je vevnitř v knížkách, ale jen o nálepkování, které nastává párkrát do roka.

Když se člověk podívá nějakých patnáct dvacet let zpět, tak součástí mediálních obrazů politiků, ale do jisté míry také celebrit, byl i rozhled po literatuře. Ptali se je na věci typu: „Co čtete, jaký zajímavý film jste viděli, jakou muziku posloucháte?“ Vezměte si ten posun třeba u té muziky. U Havla to měl být rock, bigbít, Frank Zappa, Rolling Stones; i když někdo z těch pamětníků říká, že on stejně radši poslouchal dojemné popíkové balady, ale to už je jedno, bylo tam to spojení. S Klausem to byl jazz.

Dokážeme si tipnout teď? S tím člověkem na Hradě se nespojuje vůbec nic, nespojuje se s ním žádná hudba, žádné vizuální umění, žádná literatura. Sedí tam šestý rok a dověděli jsme se doteď, co čte? Je to vyprázdněné.

Ale právě při těchto rituálech to nějak může ožívat, což mě vede zpět na začátek. To moje gesto (rezignace na post člena poroty Státní ceny za literaturu, pozn. red.) mělo dát najevo, že je tady nějaké území, kde ještě o něco málo může jít, a že je hranice, kam už jít nejde. A protože mám pocit, že i státní cena za literaturu je nyní akvizicí Agrofertu, nechci být tím, kdo pro ně taky pracuje.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!