„Když ztrácíme naději, musíme najít alespoň nepřítele,“ charakterizuje politolog Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze myšlenkové pochody některých současných sympatizantů s radikálními názory uvnitř české společnosti. Vyskytují se přívrženci krajní levice a pravice i mezi studenty a jak se proměnila radikální a extremistická hnutí z obou konců politik od devadesátých let do dnešní doby?
Kde leží hranice mezi radikálně orientovaným občanským aktivismem a extremismem?
Ani na jednu z otázek není jednoduchá odpověď. Vždy, když mluvím o extremismu, upozorňuji na to, že jeho koncepce je těžko uchopitelná. Nemá totiž oporu v zákoně, ani zcela v akademické sféře. Velká část akademiků nemá proto to slovo ráda a snaží se mu vyhnout. Relativně respektovaná je ale definice, se kterou pracuje především profesor Miroslav Mareš, patrně největší odborník z akademiků u nás, kteří tuto koncepci extremismu akceptují. Podle této definice je extremismus chování odporující ústavě a hranicím demokracie, zatímco radikalismus se pohybuje ještě uvnitř demokratického rámce, byť na té straně spektra, kterou už etablované síly nechtějí nebo neakceptují. Pokud tedy nezačneme řešit, co jsou to ty hranice demokracie, což je další plovoucí pojem. Čili máte plovoucí pojem uvnitř plovoucího pojmu.
V období po roce 1989 došlo k boomu subkultur, které měly často vazby na extremistickou nebo radikální scénu. Byli to neonacističtí a kališničtí skinheadi a anarchističtí punkeři. Při pohledu na dnešní ulici se zdá, že se situace značně změnila a množství těchto lidí je o poznání menší. Je to tak?
Na krajní pravici a levici to bylo vždy jinak. Skinheadská subkultura tvořila napříkald většinu krajně pravicového hnutí, ale na krajní levici takto silné sepětí s nějakou subkulturou nebylo. Vždy existovala velká část punkerů, která nebyla politická. Řada lidí, co se považovala za anarchisty, zase nebyla členy žádné subkultury. Postupem času se velká část většiny subkultur depolitizovala. Když dneska potkáte skinheada, pravděpodobně o sobě řekne, že je apolitický. Patří do té větve, která politiku odmítá. To samé punková komunita. Lidi shromáždění okolo anarchistických skupin subkulturní už moc nejsou, častěji narazíte na „běžné lidi“, byť někteří z nich mají za sebou subkulturní minulost třeba z devadesátých let.
Neznamená to tedy, že by podíl extremisticky naladěných lidí mezi mládeží byl nižší, pouze se to jinak vizuálně projevuje.
Přesně tak. Nevidíte to prostě na první pohled.
Jaké jsou dnes nejčastější důvody a motivy, proč se mladý člověk stane extremistou?
Na to byste potřeboval nějaký psychologický výzkum, který tu chybí. Máme pár sociologických, ale i těch je málo. Mám pocit, a to jdu do oblasti, která mi už nepřísluší, že je to několik věcí. Za prvé ztráta identity, osobní neujasněnost o tom, kdo jsem, jaké je moje místo ve světě. Takový ten pocit, že svět je pro mě nesrozumitelný, že potřebuju někoho, kdo mi řekne, co je správné, a co není. To se týká spousty lidí. Někteří to řeší tím, že se přidávají ke krajním ideologiím, někteří hledají na Facebooku konspirační teorie. Druhý moment je ztráta pospolitosti, což chybí opět mnoha lidem. Tady skupiny stejného smýšlení (a často i stejného vzhledu) nabízejí přinejmenším pocit společného sdílení, což sledujeme například u skinheadské subkultury lhostejno kterého směru. Třetí věc je naštvanost, zloba, vztek. Takové pocity můžete zažívat jako dvacetiletý, ale ve skutečnosti i jako čtyřicetiletý, padesátiletý, šedesátiletý. Vztek u padesátiletých vidíme dnes, jak se kanalizuje například v IVČRN. Lidí, kteří jsou z nějakého důvodu rozzlobení, je u nás hodně. Kombinace těchto tří faktorů nějakým způsobem může vést k extremismu.
Dokážete mezi studenty z pozice pedagoga poznat extremistu?
Nemyslím si, že na sto procent, ale velmi často ano. Vyskytují se určité dobře čitelné přístupy, které dnes zrychlil Facebook a obecně sociální sítě. Velmi často se to projevuje zploštělým viděním světa – všichni politici kradou, všechno je předem domluveno, všechno je spiknutí, za všechno můžou megakorporace, atd. To jsou věci, které se objevují často. Samozřejmě skoro nikdo vám na akademické půdě neřekne, že za všechno můžou židi, ale občas zjistíte, že si to někteří lidi myslí a v jiném prostředí jsou ochotni to říct.
V části společnosti, zejména v některých médiích, je rozšířen obraz studentů coby skálopevných stoupenců demokratických hodnot. V první republice se však mezi vysokoškoláky velice dařilo krajní pravici, například Vlajce. I dnes se některé subjekty snaží profilovat intelektuálněji než pouličním násilím a proniknout do studentského prostředí. Jedná se například o Generaci identity. Mohou uspět?
V tomto případě ne. Generace identity se o to sice snaží, ale není mezi nimi jediný student, absolvent nějaké školy, pokud vím – teď samozřejmě myslím vysoké. To neznamená, že ti lidé nejsou inteligentní, pouze že jejich pronikání do studentského prostředí je poměrně obtížné. Čili si to nemyslím, alespoň se to zatím neprojevilo. Dlouhodobě existují snahy o intelektualizaci fašizoidního proudu, nicméně nikdy nebyli v pravém smyslu slova úspěšní. Pokud se k nim někdo hlásil, tak to byli zpravidla lidé mimo akademickou obec.
V devadesátých letech část mládeže, a ne až tak nepodstatnou, okouzlila osobnost Miroslava Sládka. Najde se dnes na krajní pravici nějaký charismatický lídr, který by mohl strhnout příznivce mezi mladou generací?
To je bez diskuze Tomio Okamura a do jisté míry i Martin Konvička. Konvička oslovuje specifickou část, tu která chce tematizovat problematiku islámu. V případě Okamury je to široký populismus otevřený pro všechny. Reaguje velmi rychle na jakoukoliv změnu, která mu může přinést zájem. Dělá to z lepší pozice než Miroslav Sládek. Situaci mu ani tak nekomplikuje jeho etnický původ, spíš to, že se mu rozpadla strana, a to i z důvodu financování, což má v Česku tradičně dost negativní konotace. Možná vyvstane někdo další, ale po pravdě řečeno, když se podíváte na složení lidí, co mluví na jeho manifestacích, je to zvláštní sorta, která většinově nemá dostatečné charismatické ani intelektuální schopnosti, zatímco Okamura je bezesporu má.
V poslední době se hovoří o skupině Ortel, která bývá považována za politicky kontroverzní. Dokonce se mluvilo o vyřazení z ankety Slavík. Je Ortel nový Orlík?
Já si myslím, že do jisté míry ano. V podstatě je to kapela otevřená jakoby všem, hraje nenáročnou muziku, není zas tak tvrdě rocková, spíše melodická. Ne, že by ji všichni poslouchali, hudebně osloví jenom část lidí. Je to ekvivalent Orlíku, který přišel o pětadvacet let později, umí o něco lépe hrát, umí napsat podobné texty, lépe zpívá. Pouze přišli do doby, kdy je zájem lidí hodně rozprostřený do všech stran, takže nutně osloví mnohem méně zájemců, než Orlík v devadesátých letech. Jestli měli být vyřazeni ze Slavíka, nebo ne, to vám neřeknu. Umím si představit argumenty pro i proti. Já sám bych to nedělal. Mnohem spíše to ukazuje na problematičnost věcí, jako je Slavík. V minulosti se řešil Řezník, teď Ortel, může přijít kdokoliv další. Slavík je podle mého názoru reziduum komunistické éry. Signalizuje to, že soutěže tohoto typu dnes nemají validitu.
Jaká je situace v českém anarchistickém hnutí? Jaká je jeho mobilizační síla?
Anarchistická scéna se výrazně proměnila. Její charakteristiky jsou dnes dost jiné než v minulosti a hodně se jí vzdalují srovnání s krajní pravicí. Jestli to bylo složité v minulosti, dnes je to ještě složitější. Radikální levice byla schopna vygenerovat značnou spoustu lidí, kteří se etablovali v akademické sféře, na spoustě míst v neziskovém sektoru a pak třeba paradoxně přecházeli i do státního sektoru. Na druhou stranu se jim v poslední době podařil zajímavý počin, a to Autonomní sociální centrum Klinika. Na Facebooku je podporuje dvanáct tisíc uživatelů, což sice nemá zas tak vypovídající hodnotu, přesto je to v rámci českých anarchistických skupin poměrně hodně. Navíc dokáže mobilizovat lidi k aktivitám.
K jakým například?
Říkají, „my jsme pro podporu uprchlíků“ a pak vidíte, že Klinika koordinuje pomoc, která prochází. Pomáhají iniciativě Hlavák, koordinují lidi, kteří jezdí do zahraničí, organizují sbírky, zařídí auta atd. Už nečtete jen velká prohlášení, víc vidíte práci v terénu. Rozměr solidarity, o kterém dlouhodobě mluví, dokáží naplnit. Také jsou schopni udělat celou řadu programů pro „normální lidi“, probíhá tam výuka akademických kurzů, což ukazuje etablování scény jinde, než jsme byli dlouhodobě zvyklí.
A existuje nějaké zastřešující téma, na kterém se anarchisté profilují?
V minulosti to byl hodně antifašismus. Anarchistům se podařilo toto téma silně implementovat do subkulturní scény, nicméně nesjednocuje všechny. Najdou se skupiny, které jedou na vlně antiislamismu a pocházejí přitom z punkového subkulturního prostředí, kde to nebylo úplně běžné.
Co Antifašistická akce, tzv. ANTIFA?
ANTIFA výrazně změnila svoje jednání. V roce 2007 mobilizovala velké počty lidí na obranu tzv. židovského města, ale hlavně proto, že média o plánovaném pochodu dlouhodobě dopředu informovala. Pak scéna narazila na otázku protiromských pogromů, kdy se také účastnila pouličních bojů. Před několika lety však dospěla k názoru, že jí nevyhovuje dělat demonstrace, protože to není nic než divadlo pro média, přežitý model vedoucí ke kriminalizaci jejich lidí. Vedle toho vyrostly nové skupiny, například Iniciativa Ne rasismu!, která není vyloženě anarchistická. Pochází z levicového studentského prostředí, které tenduje k tomu, co bychom si spojili se Západem, kde jsou studenti pokládáni za radikálně levicové, ne extrémně, ale radikálně. Obecně ta scéna prošla i vizuální proměnou, černorudé vlajky už nebudou tvořit většinu. Současná islamofobní vlna mobilizuje i lidi na krajní levici. Počty těch, kteří chodí na demonstrace proti islamofobii jsou sice mnohem menší než na druhé straně, ale pozvolna stoupají.
Mohl byste jako pedagog a odborník na extremismus říct, zda se zlepšilo postavení KSČM mezi studenty?
Nemyslím si, že by KSČM v tomto prostředí jakýmkoliv způsobem rezonovala, nemá žádnou výrazně dobrou pozici. Zlepšení bych viděl jen v tom, že se stala pro spoustu studentů irelevantní. Zatímco v minulosti se nosilo u části z nich proti ní vystupovat, dneska mám pocit, že ji většina studentů v podstatě nebere vážně. Dlouhodobě ale platí, že vymezit se proti KSČM je běžný úzus.
V jakém stavu je mládežnické komunistické hnutí?
Mládežnické hnutí okolo KSČM nebo komunistické mládežnické hnutí obecně je zcela marginální. Lidi, kteří ho vedou, jsou stále ti stejní. Musí být hluboce přesvědčení, ale je jich zoufale málo a nezdá se, že by jejich počet narůstal. Občas někdo přijde, jiný zas odejde. Zajímavým příkladem je pan Zemánek z Národní demokracie, který začínal politickou kariéru jako ortodoxní bolševik, kterých v Česku moc není. Najdete tam lidi, kteří spadají do kategorie exotů. Nemají šanci prorazit, nepředstavují reálnou politickou alternativu. To už spíš zmíněná Klinika přitáhne lidi, kteří si řeknou, „to je dobrý, tady se dá něco udělat“. Národní demokracie přitáhne lidi na demonstraci, protože bude mávat oprátkou a vykřikovat, že pověsí vládu a zažene muslimy, což má dnes nějakou relevanci. Ale to, co nabízejí komunisti, sílu nemá.
Je to i jejich těžce archaickou rétorikou?
Ano, jednoznačně. Tahle debata proběhla ale i v anarchistickém. Anarchistické hnutí řešilo, jestli má mluvit o třídním boji, používat pojem třídy, mluvit o kapitalismu, případně jak o nich mluvit. Nakonec došli k závěru, že jsou schopni svůj slovník změnit a nějakým způsobem pracovat se současnou dobou, což dokazuje už zmiňovaná Klinika, potažmo hipsteři kolem ní. Komunisti jsou zoufale archaičtí, což je jedna z věcí, proč nejsou schopni lidi přitáhnout.
Obecně je sdíleno přesvědčení, ze doba klidu končí. Jsou tu nové výzvy, na jedné straně radikální islám a džihád, na druhé s tím související vzestup krajní pravice. Myslíte si, že jsou studenti politicky aktivní ve smyslu obhajoby demokratických hodnot a principů nebo byste je označil spíše za politicky apatické?
Obecně se domnívám, že mezi studenty je vyšší procento lidí, kteří jsou nějak politicky aktivní, než v běžné populaci. Tedy mezi studenty politologie, které potkávám, což je pochopitelné. Změnu vidím v tom, že na začátku mých studií počátkem devadesátých let se většina spolužáků identifikovala s liberalismem nebo konzervatismem. Teprve postupem času se mezi studenty začaly etablovat i levicové proudy. Ti, kteří se dříve otevřeně hlásili k levicové orientaci, což byli zejména anarchisté, patřili často mezi společenské outsidery. Dnes tomu tak není a nevyvolává to třenice. Dokonce mám pocit, že už verbálně převažují lidé hlásící se k levici nad lidmi z konzervativních proudů. Liberálové se pak na spoustě věcí dokážou s levicí domluvit. Otázku podpory demokracie ale nedokážu relevantně zhodnotit, tam bych úplně fabuloval.
Souhlasím, že doba klidu je u konce. Čekají nás nové výzvy, budeme si muset zvyknout na nové formy radikalismu. Už jsem mluvil o tom, že klasická krajní pravice je v rozkladu. Nahoru půjde extremistická rétorika, ale vypadnou z toho subkultury. Ty budou sociologicky zajímavou otázkou, ale nebudou hrát roli v politické oblasti. Když půjdete do střediska Klinika, tak tam nepotkáte lidi s obarvenými kohouty, spíš ty kluky s plnovousy, kostěnými brýlemi a kostkovanými košilemi, kteří si jedou pražskou veganskou kavárnu.
Čili bude převažovat „usedlá varianta“ radikalismu nad násilnou?
To je směr, který se velmi silně objevuje. Nemluvíme o lidech, kteří by se potkávali v hospodách, spíš v kavárně s bio fair trade charakterem. Tahle část mládeže se pak nechává přitáhnout i radikálnějšími názorovými směry, u kterých ale vymizel prvek pouličního násilí. Použil jste výraz „usedlá varianta“, s tím bych souhlasil. Na obou pólech se změnily charakteristiky. Rozhodně vnějškové, ale i vnitřní.
To by byl zajímavý titulek: „Hipster – současný extremista!“
Jasně, ale neodpovídalo by to realitě. Hipsterství je v první řadě móda, samo o sobě žádný politický přesah nemá. Tito lidé se necítí být extremisty, naopak mám pocit, že se považují spíše za radikální demokraty. Vzpomeňte si na Jakuba Poláka, kovaného anarchistu, ale i nositele ceny Františka Kriegla, po smrti chváleného liberálními médii, která ho takto označovala. On sám se za radikálního demokrata rozhodně nepovažoval, ale hipsteři okolo Kliniky mohou jeho odkaz tímto způsobem vnímat. Hipsteři zkrátka nejsou lidi, kteří by se vešli do jakékoli kategorie extremismu, jak ji obvykle chápeme.
Polistopadový diskurs takového toho „amerického snu po Česku“ se zdá být u konce. Nazírání na témata, se kterými dříve přicházela krajní pravice a krajní levice se čím dál více stávají součástí šířeji akceptované rétoriky a vnímání světa i u většinové společnosti. Souhlasíte?
Souhlasím a doplnil bych ještě jednu věc. V devadesátých letech před námi byla vize vstupu do Evropské unie, která pro mnoho lidí splývala s představou dosažení liberální demokracie. blahobytu a bezpečí. Dnes už nemáme vizi, že někam dojdeme a pak už to bude dobré. To je moment, kdy se lidi ze střední třídy, z etablovaných vrstev, začnou děsit a poslouchat lidi jako je napříkald docent Konvička. Když se podíváte na demonstrace IVČRN, tak tam nejsou jen dvacetiletí kluci, ale i mnohem starší lidi. Je tu deziluze z dlouhodobého polistopadového vývoje. Z toho, že teď ve středních letech na tom zkrátka nejsou dobře, nebo tak dobře, jak si mysleli. Věřili, že budou, a najednou nemají vizi, že toho dosáhnou, až jako společnost něco uděláme. Rozplynul se jim ten horizont. Evropská unie je dnes u nás obecně vnímána spíše jako problém než jako něco, co by nám mohlo pomoct. Ztráta naděje bude hrát roli a bude mobilizovat spoustu lidí. Pro řadu lidí platí, že když ztrácíme naději, musíme najít alespoň nepřítele. Bohužel.
