Dokumentaristka: Miliony mrtvých za Stalina? On za to zodpovědný není, řekly mi Rusky | E15.cz

Dokumentaristka: Miliony mrtvých za Stalina? On za to zodpovědný není, řekly mi Rusky

Terezie Kosíková

Nizozemská režisérka dokumentárních filmů Jessica Gorter vystudovala televizní a filmovou akademii v Amsterdamu a už od devadesátých let se ve svých filmech zajímá hlavně o Rusko. Zkoumá jeho vývoj a historii skrz osobní příběhy lidí. S Jessicou Gorter jsme se setkaly díky mezinárodnímu festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, pořádaném Člověkem v tísni, kde se promítal její nejnovější film Rudá duše (The Red Soul). Ten zkoumá vzrůstající oblibu Stalina v dnešním Rusku.

Natočila jste také film 900 dní, který pojednává o německé blokádě Leningradu během 2. světové války. Teď jste natočila dokumentární film Rudá duše, kde je zobrazeno, jak ruští občané v současnosti nahlížejí na stalinistickou éru. Je pro vás zajímavé zachycovat to, jak lidé přemýšlejí a vnímají svou historii?

Ano, jak se vypořádávají se svými vzpomínkami. Co přesně si zapamatovávají a jak poté nakládají se svou vlastní, v tomto případě velmi bolestivou minulostí.

Proč vás to zajímá?

Snažím se porozumět tomu, co se teď děje v Rusku. V Rudé duši jsem se snažila pochopit, proč má dnes tolik lidí stále v oblibě Stalina, i přesto, kolik hrozných věcí udělal. A lidé to dobře vědí. Musela jsem proto porozumět nejprve samotným lidem, protože to přichází od nich. Pozoruji tedy jejich soukromou historii, traumata, způsoby, jakými si uchovávají vzpomínky, jak jsou vzpomínky přenášeny z jedné generace na druhou.

Zdá se vám, že změna v pohledu na Stalina pochází spíše z jednotlivých životů lidí a jejich zvnitřněného postoje ke Stalinovi? Nebo je to vnějším tlakem vlády či manipulací, která by obhajovala Stalina jako velkého vůdce, díky němuž Rusko expandovalo?

Nejsem historik, ale myslím si, že jdou tyto věci ruku v ruce. Není to jen vládou, která by si vymýšlela příběhy a vnucovala je lidem jako obětem jejich nátlaku. Situace je komplexní a neexistuje jasná odpověď na to, proč stoupá Stalinova obliba. Z různých důvodů se Rusové tímto způsobem vypořádávají se svou historií.

Nesmíme zapomínat, že do perestrojky, tedy poloviny osmdesátých let, bylo zakázané o věcech mluvit. Velmi málo lidí mluvilo opravdu otevřeně se svými dětmi, protože to bylo nebezpečné. Takže historie nemohla být tak jednoduše předávána z generace na generaci. Po perestrojce se najednou vše otevřelo, ale s tím se začaly v Rusku objevovat i další problémy. Za tu „svobodu“, která přišla, zaplatili určitou cenu. Země se překlopila do velkého chaosu. Hodně lidí živořilo, snažilo se sehnat si jídlo, řešilo své životy. Nebyli už tak zaujatí historií starou sedmdesát let, už toho na ně bylo moc.

Bylo obtížné vytáhnout na povrch všechny křivdy, chyby, zlo a vypořádat se s nimi?

Ano. Zajímavé je, že přestože je v Rusku hodně dohadů o historických faktech, tak většina Rusů s různými názory (třeba i zastánci a obdivovatelé Stalina), které jsem potkala, nepopírala gulagy nebo to, že zemřely miliony lidí. Není to tak, že by říkali, že se to nestalo.

Takže o tom vědí, ale určitým způsobem jsou s tím smířeni?

Určitým způsobem ano. Říkají, že vyhrál válku, protože bez něj by výhry nedosáhli. Navíc industrializoval zemi. Je to i zajímavý rozdíl v pohledu různých generací. Já jezdím do Ruska již dvacet let, strávila jsem tam část studia a natáčela několik filmů. Opravdu miluji tu zemi, kulturu a mám tam velmi dobré přátele. Dobře si pamatuji, jak byli v devadesátých letech rodiče některých mých přátel po perestrojce zdrcení. Zatímco jejich děti, mladí lidé, byli z této změny nadšení, šťastní a plní nových nadějí. Takže těmto rodičům začali jejich vlastní děti najednou říkat: „Ale vy jste zločinci, ten režim byl hrozný.“ Pro rodiče, kteří byli často po celý jejich život opravdoví komunisté, to všechno náhle ztratilo smysl. Vše, za co bojovali, o čem snili, za co trpěli, čeho se museli vzdát, ztratilo smysl.

Je tedy nostalgie jistou odpovědí na nespokojenost se současnou situací?

Možná. Vypořádání se s touto minulostí je také velmi těžké. Tady totiž nepřichází nepřítel zvenku, je to nepřítel zevnitř. Někdy je s vámi nepřítel v jedné rodině. Jeden člověk mohl pracovat v táboře a jeho bratr mohl být obětí. Jak po něčem takovém zůstat rodinou? Ve filmu bylo tohle vidět na příběhu dvou sester. Jejich matka byla zavřená v gulagu a na konci se dozvídáme, že ji udal člen vlastní rodiny. Po tomto odhalení sestry najednou znejistěly a začaly se mě vyptávat, co chci s filmem udělat, kde se bude promítat, dostaly strach z toho, že něco takového vyplulo na povrch.

Rusko je zemí, kde žijí zločinci a oběti vedle sebe

Na konci osmdesátých let bylo jen 8 procent Rusů, kteří si mysleli, že Stalin byl velký člověk a hrdina. V současnosti zastává tento názor 52 procent Rusů. Co způsobilo tak velkou změnu v názoru veřejnosti?

Jak jsem již řekla, nejsem historik. Také jsem nikdy nezjistila zdroj těchto udávaných čísel. Ale během natáčení a mých předchozích cest do Ruska jsem vypozorovala to, že v současnosti mnoho lidí říká, že Stalin měl své dobré i špatné stránky. Lidí, kteří by říkali, že Stalin byl nejlepší a že potřebují někoho, kdo by byl přesně jako on, je málo. To jsou i v Rusku opravdoví extremisté.

A příčin je více. Perestrojku jsem již jmenovala a další důležitou věcí je skutečnost, že nikdy nedošlo k nějakému soudnímu řízení, jakým byl například Norimberský proces po 2. světové válce s Němci. V Rusku nikdy nikdo neřekl: tohle považujeme za dobré a tohle za špatné. Lidé jsou ponecháni napospas tomu, aby se se svou historií vyrovnali sami. Po Stalinově smrti Chruščov pronesl důležitý proslov, ve kterém odsoudil Stalinovy činy, ale všichni byli stále součástí toho stejného režimu. Nechtěli uspořádat žádný proces, protože by byli první, kdo by byli souzeni. Takže o tom lidé prostě už nemluvili, ani později v devadesátých letech nepřišly žádné procesy. Takže dnes je to, jak můžete nahlížet na historii, ponecháno v otevřeném prostoru.

Z hlediska státních institucí se tedy Rusko se svou minulostí nevypořádalo?

Rusko je zemí, kde žijí zločinci a oběti vedle sebe. Žijí v jedné zemi, v jednom městě, někdy i v jedné ulici či ve stejné rodině. Soudy ani nezačaly nic připravovat. Nic. Nikdo nebyl za své činy souzen. Nikdo. Ale jsou tady miliony mrtvých lidí. Oběti mají jen kus papíru od vlády, který prohlašuje, že jejich matky a otcové nebyli nepřáteli lidu a že byli neprávem zavražděni. Ale oni jsou jediní, kteří o těchto prohlášeních ví. Nikde není veřejně prohlášeno: „Je nám opravdu líto, že byli tito lidé zabiti za nic.“

Neexistuje žádná vládní snaha připomenout oběti a říct, že toho litují?

Ne, tohle je v Rusku stále velkou otázkou. Otec jedné mé postavy je stále v nepojmenovaném hrobě. Až doteď nedostala žádné informace z archivu o tom, kde byl její otec zastřelen a pohřben. Ví, že byl zastřelen, ví, že byl zavražděn, ale neví, kam byl pohřben. Ví, kde se to stalo, ale neví, kam bylo odvlečeno jeho tělo. Byl pohřben nejspíš do nějakého masového hrobu. Takových nenalezených masových hrobů je v Rusku hodně a vláda s tím nic nedělá. Přestože lidí, kteří v Rusku stále hledají pohřbená těla svých blízkých, rodičů či prarodičů, je mnoho.

A není snaha alespoň nějakého dialogu ze strany státu? Například dne obětí stalinistického režimu?

Ano, takový den obětí připadá na 30. října. Ale byla jsem na shromážděních, kde se lidé v tento den setkávají, a řekla bych, že jsou velikostí spíš malé. Organizují to hlavně lidskoprávní organizace či upomínkové iniciativy, ty dostávají také trochu peněz od státu, ale ne moc. Rozhodně to není v takovém měřítku, kdy by se do těchto upomínek zapojila celá země a všichni by si jich byli vědomi. A když vezmeme v úvahu, že v každé rodině je nějaká oběť stalinské éry, divím se, že tyto akce nejsou daleko větší.

Minulý rok byla 30. října odhalena Stěna zármutku („Wall of Grief“) pro oběti tohoto teroru v Moskvě. Odhaloval ji Putin, ale z toho, co jsem se dočetla v novinách, nikdy nezmínil Stalina. Takže je to sice uznané, ale nikdo už nechce vést diskuzi o vině. Jako by za to nikdo nebyl odpovědný, prostě „se to stalo“.

A jak se s tím vyrovnávají rodiny?

Třeba ty sestry z mého filmu, kde jedna z příbuzných udala jejich matku, odpověděly na mou otázku, kdo je za věznění jejich matky zodpovědný: „Nemyslíme si, že je za to někdo zodpovědný.“ Ptala jsem se jich, jestli za to není zodpovědný Stalin. A ony řekly jen: „Ne, Stalin za to nebyl zodpovědný, byl to život. Naše matka, když se z gulagu vrátila, vždy říkala, že za to mohl život.“ Nemohla jsem nahlédnout do jejich myšlenek, ale zdály se mi s tím smířené. V tomhle přístupu asi našly určitý mír.

Je určitým řešením mezigenerační dialog? Jít za našimi prarodiči a zeptat se jich?

Ano, jít a zeptat se jich. I když vám třeba neřeknou to, co chcete slyšet. Nepřesvědčujte je, jen naslouchejte. Protože za skořápkou „myslím si, že komunismus byl tou nejlepší cestou“ je tolik příběhů a věcí, které se v jejich životech staly. A když jim nasloucháte, většinou pak můžete porozumět tomu, proč lidé udělali určité věci, proč se pro něco rozhodli.

A co lidé na Stalinovi a jeho éře obdivují nejvíce?

V současnosti se nejvíc v Rusku mluví o tom, že vyhrál druhou světovou válku. Ale to je pochopitelné, protože oni během války ztratili okolo 25 milionů lidí. Je to šílené, když si uvědomíte, kolik lidí zemřelo. A to i v porovnání se ztrátami na životech v ostatních zemích. Každá rodina v Rusku ve válce přišla o jednoho, dva členy.

Vítězství bylo draze vykoupeno. O to víc si ho musí cenit?

Ano, také se můžeme ptát, jak moc velké to vítězství je, pokud stojí 25 milionů životů.

Nedůvěru živí propaganda prohlášeními typu: „Dávejte si pozor na cizince, oni chtějí ukazovat Rusko ve špatném světle“

Je připomínání a hrdost na vítězství zvětšené i tím, že zbytek světa jim za to není vděčný, že se na to zapomnělo?

Samozřejmě. Od zbytku světa za to nikdy nedostali respekt, kvůli Studené válce a událostem po ní. A to je pro Rusy opravdu bolestivé místo. Tomu sice rozumím, ale na druhou stranu vím, že to byla komplikovaná situace kvůli tomu, kým Stalin byl.

Takže respekt hledají ve své historii a větším uzavření, protože necítí, že by přicházel od světa zvenčí?

Z mé zkušenosti ano. Já jsem teď v Rusku zažila největší uzavřenost za poslední léta. Jako cizinec jsem v devadesátých a nultých letech v lidech příliš vzbuzovala nedůvěru. A teď se to mi to stávalo čím dál tím častěji. Navíc propaganda tohle ještě živí prohlášeními jako: „Dávejte si pozor na cizince, oni chtějí ukazovat Rusko ve špatném světle.“ Zvlášť s tímto filmem a tématem jsem u spousty lidí vzbudila nesouhlasné reakce: „Kdo jsi, proč chceš tohle filmovat? To není tvoje věc.“ Trvalo mi dlouhou dobu lidem vysvětlit, jaké jsou moje úmysly. Že nechci udělat film černobíle, ale jde mi o jejich příběhy.

Přestože mluvíte rusky, často tam cestujete a máte tam přátele, cítíte určitou změnu atmosféry?

Musím říct, že cítím velkou změnu. Zdá se mi, že se Rusko uzavírá více než v posledních dvaceti letech. Je mi to líto, protože jsme já a moji přátelé doufali, že Rusko bude víc otevřenější zemí. Teď se zdá, že to jde opačným směrem. Ale Perestrojka byla taková exploze, taková tichá revoluce, byla to velký zvrat a nikdo na něj nebyl připravený. Část lidí velmi rychle využila příležitosti a vzala si moc a peníze. Takže lidé v zemi jimi byli okradení. Zbytek světa tak asi očekával příliš mnoho a příliš brzy.

Je rozdíl v tom, jak žijí v Rusku starší lidé a mladí, kteří již největší část svého života prožili ve „svobodě“?

Ano, je to naprosto jiná společnost než před padesáti lety. Z toho, co jsem četla a slyšela, bylo období třicátých, čtyřicátých a začátku padesátých let opravdu děsivé. Lidé se vážně báli. Myslím si, že tento strach byl předán na další generaci. Není to stejný strach. Ale každý ví, co je to strach a že by se měl jistým věcem vyhnout. A vláda ví, jak toto pomyslné tlačítko strachu stisknout. Přitom toho většinou ani moc aktivně dělat nemusí, lidé se sami cenzurují. A to je velký pozůstatek tehdejší doby.

Myslíte si, že lékem na to, aby se Rusko stalo opravdovou demokratickou zemí, je překonat tento strach?

Doufám v to.

A myslíte si, že je to vůbec možné?

Vždycky se snažím nahlížet na věci pozitivně. Také bychom neměli podceňovat mladé lidi, jejich energii, inteligenci, ochotu vypořádávat se s věcmi a zároveň je měnit. Na druhou stranu jsem ale ohledně lidských bytostí pesimistická. Historie se velmi často opakuje. V jednu chvíli na minulost zapomínáme a děláme stejné chyby znovu a znovu.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud