Eliška Klimentová: Když vzdělání nestačí. Situace vědy v post-brexitové Británii

Banksyho Brexit

Banksyho Brexit Zdroj: Duncan Hull CC BY 2.0

Univerzita St Andrews
Univerzita v Cambridgi
Oriel College, Oxford
Univerzita v Cambridgi
Oxford University Exam Hall
11
Fotogalerie

Zděšení. Zklamání. Nejistota. To je jen stručný výběr z toho, jak vědecká komunita v Británii popisovala své pocity bezprostředně po Brexitu. Všechny, od frekventantů bakalářského studia až po uznávané kapacity v oboru, je spojuje obava o osud jejich práce, o budoucnost grantové podpory a zklamání z toho, že i přes všechnu odvedenou práci se v zemi stali přes noc nežádoucími. Co ale vědce a vědkyně, zejména ty mladé, přesně čeká? 

K hlasování, ve kterém se Velká Británie rozhodla pro opuštění Evropské unie, došlo v červnu 2016. Po úvodních politických rošádách, které vynesly k moci současnou premiérku Theresu May, následovala horečná vyjednávání o obsahu a načasování rozhovorů o podmínkách vystoupení. Oficiálně byl proces Brexitu spuštěn 29. března 2017, kdy Theresa May odeslala Evropské radě dopis, v němž v souladu s článkem 50 dohody o Evropské unii zahájila jednání o odstoupení. Počáteční fáze jednání, zahrnující zejména podmínky setrvání občanů Evropské unie v Británii a Britů v prostoru Unie, začala v červnu letošního roku a hlavní fáze by pak měla následovat po říjnových parlamentních volbách v Německu. Celý proces má navíc pevný termín – ať už budou jednání v jakémkoli stavu, Británie přestane být členem Evropské unie 29. března 2019.

Studenti a studentky

Tváří v tvář pevně danému deadlinu akademické instituce rychle pochopily, že očekávat finální podobu dohody by se blížilo sebevraždě, a začaly jednat. Primárními úkoly je zajistit pokračování existujících grantových programů: od školného přes Erasmus až po výzkumné granty. Dobrou zprávou je, že podmínky grantového financování zůstanou stejné minimálně pro příští dva roky. České studenty tak může těšit to, že pokud stihnou zahájit svá studia do podzimu 2018, tak mají zaručené stejné podmínky jako studenti nynější. To například v případě Skotska znamená, že i studentům bakalářských programů nastupujícím v akademickém roce 2018/19 bude školné proplaceno po celou dobu studia. Do jara 2019 pak byla podpora z Evropských fondů přislíbena i doktorandům. Co se Erasmu týče, ten by měl v nezměněné podobě pokračovat až do roku 2020 a univerzity intenzivně pátrají po alternativních zdrojích financování. Dá se tedy říci, že z hlediska financí se studenti a vědci ze zemí Evropské unie nemusejí bezprostředně obávat.

Co bude po roce 2019, ale nikdo neví. Největším problémem jsou britské plány na omezení volného pohybu osob. Pakliže bude Británie chtít omezit příchod studentů, vědců a výzkumných pracovníků ze zemí Evropské unie, musí se připravit nejen na finanční ztráty, ale také na problémy v personální oblasti. Studenti ze zemí kontinentální Evropy tvoří nezanedbatelnou část osazenstva britských univerzit (například na University of Oxford je to zhruba 15 %, na University of Cambridge 18 % a na Imperial College London jde dokonce o téměř čtvrtinu populace). Univerzity by samozřejmě zvládly toto číslo pokrýt i z odmítnutých uchazečů, ovšem nikoli bez snížení nároků. Také se musí připravit na riziko, že ti nejlepší půjdou studovat jinam, ať už do zámoří nebo například do Asie. Britské instituce stále mohou spoléhat na tradici daleko delší, než jakou může kterákoli americká nebo asijská univerzita nabídnout, ale ztráta kontaktu se světem a s nejnovějším výzkumem by pro ně byla v rychle se měnícím globalizovaném světě likvidační.

Dalším potenciálním problémem pro studenty zejména z chudších zemí Evropy, včetně České republiky, může být ztížené hledání brigády při studiu. V současné době stačí pro brigádu zažádat o National Insurance Number a být držitelem platného pasu. Pokud by se ale Británie rozhodla v podmínkách přitvrdit, může se pro mnoho studentů cesta k přivýdělku značně zkomplikovat. I když slábnoucí kurz libry může školu pro studenty paradoxně zlevnit, studium bez možnosti brigády by mnohým mladým lidem, včetně autorky těchto řádků, pravděpodobně cestu na vysoké školy v Británii uzavřelo.

Vědci a vědkyně

Brexit je samozřejmě komplikací nejen pro studenty, ale i pro profesionály v oboru. I oni se pravděpodobně budou muset potýkat s vyšší mírou byrokracie a ani tak nemají zaručeno, že budou moci zůstat. Zdaleka ne všichni vědci splňují podmínky pro to, aby se mohli v Británii přihlásit k trvalému pobytu, zejména kvůli požadavku na minimálně pětiletý nepřetržitý pobyt v zemi. Kromě toho i ti, kteří právo na povolení k pobytu mají, si budou muset zažádat o pracovní vízum. K tomu, aby mohli dále dělat svou práci, budou potřebovat vízum nazvané Tier 2, které je určeno odborným pracovníkům. Problémem tohoto víza je ovšem nutnost vydělávat na své pozici alespoň třicet tisíc liber ročně, což v současné době nesplňuje zhruba čtvrtina zaměstnanců univerzit. Tím, koho toto opatření postihne nejvíce, jsou navíc opět vědci na začátku kariéry, pro které je změna působiště a odchod z Británie snazší než pro jejich služebně starší kolegy. Británie by tak mohla ztratit velkou část generace mladých vědců.

Dalším potenciálně problematickým finančním aspektem je možná privatizace a komercionalizace některých odvětví. Ve snaze pokrýt ztráty způsobené Brexitem se vědecké instituce budou pravděpodobně obracet s žádostí o podporu na soukromé subjekty a stále více výzkumu se bude odehrávat pro potřeby konkrétních firem. To může způsobit disproporci v podpoře jednotlivých vědních disciplín, kdy odvětví jako například farmacie nebo pohonné hmoty budou podporované více než jiné, na první pohled méně populární či méně „praktické“, obory jako například astrofyzika nebo archeologie. Tato myšlenka děsí také ty z nás, kdo se zabývají primárním výzkumem, tedy výzkumem, jehož cílem je především sběr dat, testování hypotéz a vytváření teorií, nikoli vývoj konkrétního produktu.

Znamená tak Brexit pro britskou vědu vůbec nějaké pozitivum? Překvapivě ano. S výjimkou stávek lékařů a zdravotnického personálu Británie již dlouho nezažila tak masivní vstoupení vědců a odborných pracovníků do veřejného prostoru jako právě před, v průběhu i po hlasování. Mnoho z nás mělo sklony si myslet, že se nás situace v politice a veřejném životě netýká, a v klidu jsme si dál bádali v bezpečí svých laboratoří, knihoven a univerzitních poslucháren. Nyní jsme však byli nuceni svá bezpečná místa opustit a veřejně vyjádřit svůj názor a požadavky v celé věci. Pro tradičně spíše poklidnou britskou akademickou scénu, která většinou raději tiše vyčkává, jak se věci vyvinou, to bylo vítaným osvěžením. Sice až pět minut po dvanácté a v situaci, kdy už je celé rozhodnutí nezvratné, přesto však britská akademická komunita znovu našla svůj hlas a ztracené sebevědomí.

Budoucnost vědců z EU v Británii je tedy nejistá, ale ne ztracená. Nutnost jednat vyprovokovala univerzity a další subjekty k nebývalé vlně aktivity a dělají všechno pro to, aby dopady byly co nejmenší. Pravděpodobně bude potřeba najít nové zdroje financování, což hrozí privatizací a komercionalizací některých odvětví, a také vyřešit, jak zajistit vědcům stabilní podmínky pro práci. Při jakémkoli kroku musí navíc Británie počítat s tím, že akce nejspíše vyvolá protiakci, namířenou primárně proti Britům na evropské půdě. Na druhou stranu se vědci na Brexitu naučili, že nemusí být pouze pasivními příjemci cizích rozhodnutí, ale že se na osudu své země mohou – a měli by – aktivně podílet. A to není zlá zpráva.