Exministryně Marksová: Stačilo, už nemám sílu za ženy bojovat

Michaela Marksová

Michaela Marksová Zdroj: Terezie Kosíková

Michaela Marksová
Michaela Marksová
Michaela Marksová
Michaela Marksová
Michaela Marksová
12
Fotogalerie

Michaela Marksová (ČSSD) zastávala v minulé vládě post ministryně práce a sociálních věcí. Přinášíme rozhovor o tom, jaké je být feministkou v české politice, o příčinách volebního selhání ČSSD nebo o migrační krizi a názorové roztříštěnosti strany. „Štve mě naskočení na rétoriku SPD, tu nacionálně-populistickou. Část z nás má pocit, že bychom takovou také měli vést – proti migrantům, proti Romům… Ale to už by podle mě sociální demokracie opravdu neměla dělat.“

rozhovorupro Fórum 50 % jste řekla, že na začátku vaší kariéry bylo v ČSSD hodně mužů a důchodců. Nyní máte v ČSSD kvóty, ale přesto jsou v Poslanecké sněmovně z 15 poslanců za sociální demokracii pouze2 ženya celkově je zde zastoupeno jen22 procent žen. Zdá se, že ženy jsou v politice stále silně podreprezentované. Změnilo se tedy od vašeho vstupu do politiky něco?

Moc ne. Kvóty sem tam existovaly, už když jsem nastoupila, a vztahovaly se na určité pozice ve vnitrostranických orgánech. Pak po nějakých letech – teď je to teprve asi čtyři roky – přibyly kvóty na kandidátní listiny, ale bez určení míst (určuje procentuální zastoupení žen nikoli rozvržení pořadí, pozn.redaktorky), takže změna je minimální.

A o těch se navíc v únoru uvažovalo, že se zruší.

Kdyby se to tenkrát zrušilo, tak já ze strany odejdu. To by byla moje poslední kapka.

Jak to, že jsme se za těch dvacet let nikam neposunuli? Proč se někdy zdá, že za jeden krok vpřed uděláme dva kroky zpátky?

Tuto otázku si také kladu. Nicméně jsem si všimla, že marketingová hnutí mívají žen více. Začalo to, když přišly Věci veřejné, a to samé pak udělalo hnutí ANO. Měli ženy na billboardech, kandidátkách. A teď Piráti, ti mají také vcelku dost žen. Tedy, nemám to spočítané a ve sněmovně jich vlastně až tolik nemají, ale třeba v komunálu, co vidím plakáty, se mi zdá, že jsou.

Mám pocit, že moderní strany pochopily, že i pro voliče a voličky je to zajímavé. Ale naše strana marketingová není a nějak to nepochopila. A to jsem se osobně snažila několik let vysvětlovat, že je to lepší pro všechny, když tam budou ženské obličeje. Marně.

A baví vás zároveň stále ženám vysvětlovat, aby svých práv využívaly a aby se třeba do politiky samy pustily?

Mě už to právě moc nebaví. Už jsem se asi po těch 20 letech vyčerpala, tak ať si to užijí jiní.

Je náročné v téhle oblasti bojovat?

Je to náročné a všichni se na vás vrhnou. Musíte počítat s tím, že v médiích budete prezentována jako divná feministka. Vzpomínám na jeden komentář v Právu, myslím, že to byl nějaký poslanec za ODS, který napsal, že mi nic jiného nezbývá, protože jsem strašně ošklivá.

A to je tak jediný výsledek. Připadá mi, že spousta žen na diskuzích nemá sílu a odhodlání za sebe bojovat. Ony vidí, že je to špatně, že se jim to třeba nelíbí, ale už se jim nechce být nějak aktivní.

A vy už tu sílu za ně bojovat nemáte?

Ne. Myslím, že mi to stačilo.

Takže odcházíte z politiky s negativními pocity?

To není jenom z politiky. Dělali jsme i různé neziskové akce, třeba semináře pro ženy na rodičovské nebo po rodičovské. A to i mimo Prahu. No – kdo chce kam, pomozme mu tam.

Stala jsem se ministryní, když to dva chlapi odmítli

Jak feministické myšlení ovlivnilo váš přístup k životu?

Myslím, že je to spíš naopak. To myšlení mám v sobě. Byla jsem tak vychovávaná, aniž by mi bylo řečeno, že to, že žena má zodpovídat sama za sebe, má sama vydělávat a nelepit se na nějakého chlapa, jsou feministické myšlenky.

Takže jste byla vychována liberálně. A není pro vás někdy těžké předat tu myšlenku lidem, kteří tak vychováni nebyli?

Ale ženy často cítí svojí situaci negativně. Problém je v prostředí, ve kterém žijí, nebo ve vnitřním odhodlání. To jim ale nikdo nezařídí.

V Česku jste byla po sametové revoluci první výraznější feministická politička. Myslíte, že i kvůli tomu byl tlak na vás větší?

Když jsem nastoupila na ministerstvo, objevily se nějaké články, které psaly: „Hrůza, tady je nějaká feministka, bude dělat ministryni, to bude děsný…“ Například časopis Reflex si s tím dal hodně práce, vydal zesměšňující článek asi na dvě strany. Ale to pak pominulo.

Takže po této první vlně jste už nikdy nepociťovala, že by na vás kvůli vašemu spojení s feminismem byl vyvíjen výrazně větší tlak?

Někdy si někdo zanadával, ale že by mi něco říkali do očí, to ne. Nicméně já když byla ministryně, feministické otázky jsem tolik neřešila. Jenom to, co se vysloveně vztahovalo k naší agendě, například rozdíly ve mzdách. Ale to byl jen zlomek mého zájmu.

Ani uvnitř ČSSD nezazněly kritické hlasy při vašem jmenování?

To určitě zazněly. Ale lidé to nechodí říkat mně.

A vy jste to neřešila.

Ne. Já na tom nemám co řešit. Co taky? Akorát jsem si poté jako ministryně dávala větší pozor. V neziskovém sektoru bych se možná vyjadřovala radikálněji, ale protože jsem byla ministryně za ČSSD, byla jsem mnohem opatrnější.

A lze vůbec nějak bojovat proti zkratkovitosti českých médií? Třeba v oblasti feminismu? Aby člověk nezůstal zobrazovaný jako extrémista, jak se to například stalo vám s Reflexem.

Těžko. Za ta léta pamatuji hodně různých seminářů pro média, ale tam přijde jen pár redaktorek, které třeba i samy mají negativní zkušenosti. Muži, kteří píší tyto články, tam nepřijdou.

Jaké kvality byly podle vás důležité k tomu, abyste se po svém vstupu do politiky dostala na vrchol?

Vytrvat. Vytrvat v tom prostředí a nenechat se odradit tím, že to tam leckdy není příjemné. Ale být vrcholná politička je i o náhodě. Já se stala ministryní, když to dva chlapi odmítli. To samé se teď stalo Janě Maláčové.

Takže pokud už máme ženy ve vrcholné politice, dostanou se tam většinou náhodou?

Tak to je. A pokud si dobře vzpomínám na různou zahraniční literaturu v knihovně gender studies, tak žádnou výjimkou nejsme. Kariéra žen političek bývala často taková. Sice hodně pracovaly, zabývaly se svými tématy, ale v posledním zlomu, který je dostal nahoru, hrála roli náhoda. Někteří chlapi odpadli a ti zbývající, když už nikoho jiného neměli, pak tedy sáhli po ženských.

V médiích jsou ženy političky zobrazovány mnohdy jako velmi emoční bytosti. Takto jste například figurovala v článku „Ministryně si vjely do vlasů“. Je nějaký rozdíl v emotivnosti žen političek a mužů politiků?

Ten článek si zrovna pamatuju, to byla úplná hloupost. Byl to nadpis pro nadpis. S Karlou Šlechtovou jsme si nikdy „do vlasů“ nevjely. A musím říct, že někteří muži mi přišli často emotivnější než já.

Říká se, že Babiš je velmi cholerický na schůzích…

To je, on se dokáže naštvat. Ale na druhou stranu je také extrémně racionální, když se má rozhodovat.

Michaela MarksováMichaela Marksová|Terezie Kosíková

Média jsou až do dneška orientovaná napravo

Historický odkaz ČSSD spočívá v ochraně lidí, kteří byli ve slabší pozici, ať už na trhu práce, nebo jinde. Principy mají zůstat stejné, avšak potřební se v průběhu historie mění. Daří se ČSSD v současnosti tyto potřebné lidi identifikovat?

Na papíře nebo v programu určitě ano, alespoň část z nich. Ale pak, také díky práci médií, která byla od sametové revoluce v naprosté většině pravicová, se ČSSD často vyčítá, že se stará až moc. Že je to strana dávek podporující lidi, kteří nepracují. Ale to mi připadá jako virtuální realita, podobně jako ohrožení feminismem.

A není posun elit včetně médií doprava postkomunistickým odkazem, který musel ve společnosti, jež má zkušenosti se socialismem, nutně přijít?

Taky, určitě, a dneska už je to navíc jinak. Ale myslím si, že porevoluční ideové zhoupnutí na druhou stranu bylo zbytečně velké.

A řekla byste tedy, že média, i mainstreamová, jsou orientovaná spíš napravo?

No jistě. To je až do dneška. I když kdybychom do toho zamíchali i poslední čtyři roky, kdy si Babiš koupil noviny, tak je pravda, že to, co je pravo, co levo a co populismus, se začíná rozvolňovat.

Často v rozhovorech uvádíte, že jste pro lidi ve vládě udělali dost práce. Že jste dělníci. A zdá se, že jste přesto ztratili důvěru voličů. V praxi tedy možná lidem pomáháte, ale není politika i o pocitu lidí, že ve svých problémech nejsou sami?

Ano, politika je hodně o pocitech a emocích. To jsme my prostě nedokázali.

A dokážete říct, kde se stala ta chyba?

Spíš je otázka, jak o tom chci mluvit. Víte, kolega Babiš je velmi racionální. Když mu jeho PR tým řekne ABCD, tak on se tím z 90 procent řídí. Ale my jsme to tak neměli. Já jsem chtěla po vedení, abychom se zařídili podobně, ale bohužel.

Takže už neplatí ideály? Už to není tak, že voliči půjdou za politikem pro jeho vizi a svou důvěru k němu, i pokud třeba řekne nepříjemnou věc? Protože vy mluvíte o tom, že by se mělo poslouchat PR…

Do nějaké míry to samozřejmě stále platí. Mít propracované PR neznamená, že voličům neřeknete žádnou nepříjemnou věc. Ale je třeba to nějak rozmyslet, rozebrat, jak to říct, za jakých okolností. Něco.

Válcuje tedy marketing ideály, nebo ne?

Já myslím, že ano. A navíc se do toho míchají různé fake news, a to je pak už úplná hrůza.

Ale také se mluví o tom, že v ČSSD je personální nedostatek. Že jste v posledních volbách nepředstavili dost silného lídra, který by voliče něčím zaujal. To se vám nezdá důležité?

Ano, to taky souvisí. Je to takový mix.

A je to u vás v ČSSD tak, že máte silné lídry, kteří pouze nedostali příležitost (jako například ženy v minulosti), anebo je opravdu vůbec nemáte? Máte personální nedostatek?

On ten personální nedostatek je všude. Samozřejmě hnutí ANO je teď na vzestupu, tak jej nemá. Navíc použili chytrý marketing a přesvědčili v regionech hodně lékařů nebo podnikatelů, aby šli na kandidátky. My jsme v tomhle strašně zamrzlí a kandidátky sestavujeme z lidí, kteří jsou letití členové. To ale už dnes nejde.

Takže se vám zdá, že v tradičních stranách je personální nedostatek.

Ve všech.

A ti správní lidé, kteří by možná zaujali někoho dalšího…

…se na to vykašlou. Ti do politiky nepůjdou.

…o to nestojí.

A já se jim nedivím.

Když mě naštve předseda, nepolezu s tím do novin

Zdá se, že dalším problémem ČSSD je její roztříštěnost. Dokáže se progresivní a konzervativní část shodnout?

(smích) Těžko. To cítím jako velký problém. Jsem vždy maximálně loajální, a tak i když se mi třeba něco nelíbí, ale usnese se na tom stranický orgán, tak beru, že to tak je. A rozhodně bych nikdy nešla do médií a neříkala: „Já si myslím, že je to špatně,“ a tak podobně. To se nedělá. Bohužel ne všichni v naší straně tuhle kázeň mají. Myslím si, že bychom se měli vždy dohodnout na tom, který přístup vyhraje, ale pak teda „držet hubu a krok“. Protože, a to já vždycky říkám, my jsme vojáci, a když předseda (je jedno jestli Hamáček, Sobotka nebo kdokoliv jiný) něco řekne a udělá, tak i když mě to naštve, nepolezu s tím do novin. Můžu mu to přece říct na nějaké schůzi.

A nevylučují se cíle konzervativní a progresivní větve ČSSD? Je to stále v mezích, kdy spolu můžou tvořit jednu stranu?

Záleží na tom, o čem se bavíme. To bychom asi museli rozebrat jednotlivé kroky. Co mě teď štve, je to naskočení na rétoriku SPD, takovou tu nacionálně-populistickou. Část z nás má pocit, že bychom měli vést taky takovou – proti migrantům, proti Romům… Ale to už by podle mě sociální demokracie opravdu neměla dělat.

To už jsou opravdu velké rozdíly. Třeba vaše mládežnická organizace Idealisté a tato rétorika – to se zdá na míle vzdálené.

To taky říkám. To si myslím, že je hlavní rozpor.

Ale zároveň jste v rozhovorupro Deník Referendum kritizovala kroky EU v rámci migrační politiky a tvrdila jste: „Musíme držet nějakou hranu, nemůžeme jednat tak, aby příště vyhrál nějaký Okamura“. Tak kde je balanc?

U okamurovců je problém, že lžou. Že ty lidi straší něčím, co neexistuje. Nám říkali lidi na ulici: „Já to tady teďka viděl, tady každej den přijede autobus a z něj utečou ty migranti do lesa.“  A fake news se stále přeposílají a kolují. To je to, co je špatně. Oni lidi aktivně straší.

Co si může dovolit říct i ČSSD, je, že to, co udělala Merkelová, je průšvih. Že všechny vzali, aniž by je zkontrolovali, a oni přitom zdaleka nejsou jenom z regionů, kde je válka. O tom taky vím víc, než bych chtěla. Ano, to, co udělali, je problém, ale my se můžeme snažit jej vyrovnat. Například kdybychom někoho přijímali do Česka, budeme si vybírat jen ty lidi a rodiny, které chceme my. A o tom lze normálně mluvit.

Já začínám mít pocit, že tady už ani nemůžete říct o lidech ze Sýrie, kteří jsou úplně na dně a mají rozbombardované domy, že jim chcete pomoct. To přece neznamená, že tady zůstanou, ale snad jim, panebože, můžeme aspoň nějak pomoct. Ale dnešní rétorika je tak za hranou, že už o tom skutečně nemůžete mluvit normálně.

Takže nemyslíte, že máme jako vyspělejší státy zodpovědnost být solidární s chudšími zeměmi, třeba i z historického hlediska? Protože v mnohém i my těžíme z dědictví kolonialismu.

My? My ne. My z něj zrovna netěžíme.

Ne zrovna my, ale vyspělé evropské státy měly z historického hlediska větší příležitosti. Přichází s tím i nějaká odpovědnost? Třeba právě vůči nevyspělým zemím?

Myslíte, jestli země, které tam měly kolonie, mají zodpovědnost? To mají, ony to taky často rozvrtaly.

Ano, ale i my jsme vyspělý stát, který už má listinu základních práv, který má nastavenou určitou životní úroveň. My nemáme určitou zodpovědnost vůči nevyspělým státům?

(povzdech)

Podle vás je v nejnutnější chvíli potřeba pomoct. Ale nemyslíte si, že my jako vyspělá Česká republika, protože máme dost a protože jsme už dospěli do nějakého stupně, máme podle zásad humanity zodpovědnost i vůči lidem, kteří se na jiných místech nemají tak dobře?

Asi nebudu mít zodpovědnost za všechny země v Africe, které hladovějí. To je pro mě tak zvláštně položená otázka. Ale samozřejmě, když vidím, že je někde hladomor, tak ano, samozřejmě bych to cítila jako jistou zodpovědnost.

Ale spíše byste pomáhala těm, kteří by sem byli dohnáni opravdu špatnou situací, jako například válkou, než nastavovat lepší podmínky pro ekonomické migranty, kteří chtějí dosáhnout na vyšší životní standard?

Ale to se musí nastavovat velmi racionálně. A já myslím, že západoevropské státy to nastavovaly iracionálně. Respektive to dlouhou dobu nenastavovaly a opravdu to v mnoha oblastech nezvládly.