Akademická půda působí vznešeně. Možná proto je tak obtížné si připustit, že na vysokých školách jsou témata jako sexuální obtěžování nebo znevýhodnění na základě genderu a příslušnosti k některé z menšin stále tabuizovaná. Že by se na sexuálním a genderovém obtěžování podíleli přímo vědci na univerzitách, je děsivé. A přitom tomu tak často je.
Ukazuje se, že americké i britské univerzity často maskují nebo přehlížejí sexuální násilí na svých kampusech. Rozhodně nelze brát vážně námitku, že tím školy chrání svou dobrou pověst. Zlehčování ani nesmyslné omlouvání problém sexuálního obtěžování nebo diskriminace zázračně nevyřeší. A už vůbec nepomáhá další oblíbená strategie, tedy zesměšňování obětí, které našly odvahu o tom, co zažily, promluvit. Možná má vedení univerzit dojem, že tím, že se o znásilnění, obtěžování nebo potlačování práv nemluví, zvyšuje kredit univerzity. Jenže co je víc: vylhané dobré jméno, nebo bezpečí a práva studentů?
Zatímco na západ od nás už se debata o sexuálním obtěžování nebo nerovnoprávnosti na univerzitách otevřela, v Česku se o tom zatím příliš nemluví. A zatím neslyšíme ani o studentech, kteří by se proti přístupu univerzit, který spočívá v zametání pod koberec, bouřili tak jako američtí vysokoškoláci. Přitom je naivní myslet si, že když se o problému nepíše, nemluví nebo se o něm vůbec neví, tak neexistuje. Spíš jsme o něco lepší v bagatelizování, omlouvání sexismu a genderové nerovnosti. Podle studie Sociologického ústavu z let 2008 až 2009 se přitom s nějakou formou obtěžování setkalo sedmdesát procent ze sedmi set studentů a studentek. To znamená, že i u nás se studentky a studenti běžně setkávají s narážkami se sexuálním podtextem, s nabídkami sexu výměnou za výhody ve výuce, sexuálně laděnými komentáři nebo nevyžádanou sexuální pozorností.
Kromě toho, že v Česku tento problém stále čeká na důkladnější zmapování, u nás zatím nefunguje ani způsob, jak k sexuálnímu obtěžování správně přistupovat. Vážnost problému se stále zlehčuje, zesměšňuje nebo jednoduše absolutně ignoruje. Ostatně za příklad ignorantství lze považovat vyjádření rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy, který v květnu v rozhovoru pro Český rozhlas zlehčil problematiku sexuálního obtěžování na vysokých školách. K výsledkům závěru zmíněné studie Sociologického ústavu totiž poznamenal: „Rád bych viděl, jak ty otázky byly položeny. Umíte si představit, kolik žalob už by bylo podáno?“ Ironicky se ohradil i vůči některým „genderovým dotazníkům“, které podle něj považují za harašení i to, že ženu muž pustí do dveří nebo jí složí kompliment. Za svého rektorského působení prý ještě neřešil ani jeden incident sexuálního obtěžování, nicméně zdůraznil, že pokud by se některému ze studentů něco takového přihodilo, jistě by to univerzita řešila. Což vyznělo spíše jako nařčení studentů, kteří o těchto případech mlčí. Studenti možná nemlčí proto, že by nevěděli, na koho se obrátit. Možná je spíš odrazuje zdlouhavý proces ospravedlňování se před lidmi, jako je rektor Zima, kteří by je klidně mohli označit za provokativně oděné spoluviníky, kteří si „o to“ říkali. Jistotu a důvěru zkrátka Zimovo prohlášení nevzbuzuje.
Podle rektora Zimy také může za to, proč se tyto situace neřeší nebo je obtížné je řešit, i složitost odhadu, zda je popsaná skutečnost pravdivá: „Ono je strašně jednoduché si na dotyčného něco vymyslet,“ řekl. A na závěr ještě celý problém srovnal s plagiátorstvím, které taky nikdo neřeší, i když jde též o vážný problém.
Přitom už před dvěma lety proběhla na Noci vědců a vědkyň debata s názvem „Sex jí kouká z očí aneb o čem se v akademické sféře nemluví“. I tam zaznělo, jak neochotně vysoké školy k řešení tohoto tématu přistupují, pokud tedy vůbec. Dostatečně pružné nejsou ani univerzity na Západě, na což nově poukazuje kampaň HeForShe Spojených národů v čele s Emmou Watson a s projektem 10x10x10 IMPACT. Na rozdíl od nás se alespoň západní univerzity v posledním roce této debatě už zcela nevyhýbají. V zahraničí tak existují pracovníci, na něž se studenti mohou v případě problému obrátit, navíc některé univerzity informují studenty o možných situacích a případném nebezpečí hned v prvním ročníku. Díky tomu jsou západní univerzity k pochopení problému i jeho řešení o krok blíže než my. A také mají ve svých kodexech místo pro genderové a minoritní otázky – tak daleko se u nás zatím dostala jen Masarykova univerzita, která o možných problémech píše ve své oficiální studentské příručce.
Prolomme ticho
Tím, jaký vliv mají univerzity na své studenty, získávají také velký potenciál, jak situaci, kdy jsou ženy i muži sexuálně obtěžováni nebo kvůli genderu diskriminováni, změnit. Mohou totiž ovlivnit očekávání a nároky, které budou jejich studenti v těchto otázkách mít na společnost, jak upozornila ve svém projevu v sídle OSN v New Yorku právě Emma Watson. Lhostejností k těmto tématům a jejich nervózním obcházením se nic nevyřeší. Přitom mnozí studenti opravdu tvrdě pracovali, aby mohli studovat na své vysněné univerzitě, a tvrdě pracují i na svém studiu – a je potom nespravedlivé, aby existovaly dvojí standardy zacházení a někdo měl studium ztížené. Třeba tím, že bude ustavičně ve stresu kvůli tomu, že ho čekají dvě hodiny v učebně s někým, kdo ho opakovaně žádá o soukromou schůzku nebo mu vstupuje do jeho osobního prostoru.
Otázkou tedy zůstává, zda o změnu současného stavu stojíme všichni, nebo nám vyhovuje společnost, v níž rovnoprávnost neexistuje. Protože snad každá žena, která na problém obtěžování nebo diskriminace někdy upozornila, se setkala s „vtipnými“ urážkami zuřivých feministek a emancipovaných ošklivek, které nenávidí muže. Tohle nám vážně přijde normální? Možná jsme rovnoprávnému světu blíže než kdy jindy, ale stojíme o něj vůbec?
