Policejní jednotka uhání silnicemi večerní Prahy za dalším úkolem. Nouzový telefonát prozradil jedno – rozhodně to nebude zásah, na který jsou ostřílení muži z SKPV (služba kriminální policie a vyšetřování, pozn. autorů) zvyklí. Zoufalá žena, která před několika minutami vytočila linku 158, nahlásila surové napadení.
Nejde ale o útok dospělého násilníka, pachatelem je její vlastní čtrnáctiletý syn. Svou matku napadl poté, co mu nedovolila hrát na počítači, jak dlouho chtěl.
Vzrušující svět v obrazovce
Popsaný incident není úryvkem z kriminálního románu Jo Nesba, ale skutečným případem, který se stal v Praze v srpnu 2015. Jeho neslavný hrdina (můžeme mu říkat Daniel) se potýkal s dlouhodobými problémy s prospěchem ve škole, neměl mnoho kamarádů, žádné koníčky a aktivity, které by ho naplňovaly, kromě jedné – hraní střílečky SWAT 4.
Veškerý svůj volný čas proseděl u počítačové hry, ve které sice dostával příležitost vítězit ve fiktivních bitvách, ale dlouhodobě mu nedocházelo, že existuje jedna, ve které prohrává. Bitva o jeho přeměnu v dospělého muže s chutí do života.
S podobným problémem v současnosti bojuje stále více dětí a mladistvých. A zdá se, že závislost na počítačových hrách není jediným problémem dorůstající digitální generace.
Chyceni v sociální síti
Podle studie ESPAD (European Schoolsurvey Project on Alcohol and other Drugs) z roku 2015 je nejrozšířenější aktivitou mezi studenty ve věku 15–16 let návštěva sociálních sítí za účelem komunikace s jejich vrstevníky. Sociální sítě sice na jednu stranu usnadňují a urychlují celý komunikační proces, přesto jejich nadměrné užívání skýtá riziko. A to nejedno.
Podle Lucie Součkové z Diagnostického centra pro mládež na Praze 2 je tato forma komunikace například úrodnou půdou pro kyberšikanu.
„Za mé generace když holce na základce neslušela sukně, tak jsme ji pomluvili, ale za jejími zády. Jenže dnes jde holka ze školy domů, podívá se na sociální sítě a tam vidí status, nějaká kamarádka o ní napíše, že měla kobylí zadek,“ popisuje stále častější příběhy Součková. „Dřív si to řekly holky v šatně a věděly to jen ony, dnes to ví celá škola. Jak jsou sociální sítě propojené, informace se nese daleko,“ říká.
Tak blízcí a přitom tak vzdálení
Klinická psycholožka Barbara Greenberg se domnívá, že přehnané užívání sociálních sítí a textových zpráv na úkor běžné osobní komunikace může omezit schopnost dítěte rozeznávat signály v neverbální komunikaci. Když totiž většinu času civí do obrazovky svého smartphonu či laptopu (a nevidí kamaráda alespoň webkamerou), je odkázáno pouze na „smajlíky“ a celkové vyznění textu. Skrze čistě elektronickou komunikaci se nikdy nenaučí sociální inteligenci. „Součástí učení se jak být dobrým kamarádem či kolegou v práci je spolupráce s druhými. Této dovednosti se na internetu nenaučíte,“ říká.
Tzv. „textování“ dlouho do noci vede k nedostatku spánku, obecně brání dětem v soustředění a omezuje jejich schopnost být duchem přítomen pro ostatní. „Teenageři příliš často zírají do svých telefonů a to i v přítomnosti svých kamarádů, ale vídám to také u dospělých. Jsou velmi často agresivnější a sexuálně vyzývavější, pakliže se cítí anonymně a komunikují elektronicky.“
Ztroskotáni v moři alternativní pravdy
Jako potenciálně problematický uvádí novodobý trend, kdy jsou sociální sítě také zdrojem informací, což může sice na jednu stranu podporovat informovanost a všeobecný přehled mládeže, na stranu druhou však podané zprávy často vyznívají jinak, než v klasických médiích, jako je například televize či rádio:
„Sociální sítě vytvářejí přehnané drama. Pozitivní zprávy jsou podávány neutrálněji, než je zamýšleno, neutrální zprávy zas více negativně a zkuste si představit, co se asi stane se zprávami, které jsou zamýšleny jako negativní,“ vysvětluje Greenberg.
Od SMS k Messengeru aneb v množství je síla
Facebook chat a podobné služby jsou dnes pro nás něčím tak obyčejným, jako byly před nedávnem SMSky a ICQ (chatovací aplikace, pozn. autorů). Skoro se zdá, že jsou klasické SMS spíše na ústupu. S příchodem chytrých telefonů může uživatel vesele psát celé eseje a přitom není omezen stavem svého kreditu. Skrze službu Messenger můžeme psát textové zprávy komukoliv, koho máme v přátelích na Facebooku, a jediné, co k tomu potřebujeme, je mobil s připojením na internet.
Není to tak dávno, kdy jsme museli opravdu stručně shrnout, co jsme našemu adresátovi chtěli sdělit, koneckonců 160 znaků SMS zprávy není na dalekosáhlé povídání. Podobně jako se před vynálezem digitální fotografie méně fotilo, tak i před Messengerem se méně psalo a zprávy zpravidla skutečně něco znamenaly. Kdybychom kdysi esemeskami komunikovali stejně, jako dnes přes internet, a do jedné SMS běžně nacpali jeden „smajlík“ a odeslali ji, asi bychom se nedoplatili.
O to snadnější však je stát se závislými na této neosobní, ale bleskurychlé formě komunikace. Je to jednoduché a snadno přístupné, svým způsobem i finančně výhodné. Je to však závislost v pravém slova smyslu? Mohli bychom říci, že závislý je například alkoholik na lahvi oblíbeného destilátu či kuřák na cigaretě. Jak tomu říkat, není-li přítomna žádná látka, na které si závislost vypěstujeme?
Není závislost jako závislost
Termín „závislost“ je u moderních technologií poněkud nepřesný, protože medicína definuje závislost jako potřebu jedince užívat konkrétní látku – v tomto případě by se tedy mělo hovořit o „závislostním chování“. Z tohoto úhlu pohledu se závislost na technologiích dá přirovnat k závislosti na sexu či pornu, protože ani tam nemůže být o látkovém původu řeč. To ovšem není jediný rozdíl. Nadměrné užívání počítače, mobilu nebo hraní videohry většinou nemá na rozdíl od alkoholu a drog tak destruktivní vliv na lidské tělo, tím pádem je pro postiženého složitější všimnout si jeho škodlivosti.
Pokud ovšem lidé u těchto technologií tráví skutečně výraznou část dne, mohou se dostavit zdravotní problémy jako bolesti ramen, bederní páteře či šíje nebo záněty obalů šlach způsobené drobnými opakovanými pohyby při práci s počítačem či textování na mobilu. Sedavý způsob života navíc bývá příčinou cukrovky, obezity a srdečních onemocnění.
Závislostní chování se v extrémních případech projevuje zanedbáváním osobní hygieny, pravidelného stravování a pitného režimu, zanevřením na všechny ostatní aktivity (což s sebou často nese ztrátu přátel) a může vést až k agresivnímu chování při odepření předmětu závislosti. U dětí se zhoršuje prospěch ve škole, u dospělého pracovní výsledky.
K jádru problému – kde je zakopaný pes
Riziko propadnutí virtuální realitě je vyšší u kohokoli, kdo se nedokáže vyrovnat se životem ve skutečném světě, a tak utíká do toho počítačového, ve kterém může snadno vítězit a mít věci pod kontrolou. V případě dětí však může být kamenem úrazu i něco docela základního.
„Dítě často hraje, protože si ho rodiče nevšímají a odkládají ho k počítači, aby se o něj nemuseli starat,“ říká Jaroslav Vacek z kliniky adiktologie 1. lékařské fakulty v Praze. „Stejně tak je to problematické pro děti, které užívají drogy, protože v obou případech to není problém toho dítěte, ale celé rodiny, a pokud se má něco změnit, je potřeba, aby to byl přístup rodičů,“ dodává.
Za potížemi často stojí i špatné vztahy v rodině nebo nedostatek kamarádů, se kterými by dítě mohlo něco podniknout.
Podle Nikoly Chládkové z téže kliniky jsou tyto problémy velmi často doménou dětí z rozvrácených rodin:
„Dnes je trend, že se lidé hodně rozvádějí. Dítě je jeden týden u otce, druhý u matky, takže žije jako v kufru a nemá nikde stabilní zázemí. A teď třeba v každé rodině fungují trošku jiná pravidla. U otce nemá žádné hranice, má tam dobrý počítač, rychlý internet, takže spoustu možností a nehlídaného času, co může strávit na počítači. Potom je další týden u matky, ale tam to funguje opačně. Přísná pravidla, není tam internet a jen pomalý počítač. Má to víc korigované. Dítě musí být zákonitě velice zmatené, že u matky nemůže tolik hrát, musí pomáhat. Pak je týden u táty a tam může všechno.“
Co se závislákem?
Podle hrubých odhadů odborníků je přibližně 10 % mladistvých ve stavu hraničícím se závislostí na počítači a internetu, což není příliš povzbudivé číslo. Naštěstí však je mnoho míst, kde se dotyčnému dostane účinné pomoci, i když pouze na dobrovolné bázi. Kromě adiktologických klinik existují poradenská centra, nízkoprahové mládežnické kluby a diagnostická centra.
Psycholog Jan Kulhánek z Centra psychoterapie Anděl má v popisu práce mimo jiné i péči o závislé děti a mladistvé. V rámci své práce se setkal s nejedním takovým případem a v problematice má mnoho zkušeností:
„(Počítač) musí být jedna z mnoha aktivit. Když k tomu bude mít dítě třeba tanec nebo sport, skauta, tak ani nebude mít dost času na to, aby sedělo jenom u počítače. Takže to omezovat, aby nezanedbávalo jiné aktivity,“ říká Kulhánek.
Rodiče, zpozorněte
Je zkrátka potřeba nahradit nezdravý návyk nějakou jinou, pozitivní aktivitou. Samotné odvykání tedy probíhá omezením času stráveného na konkrétní technologii nebo hře, ale také nalezením příčiny závislosti. Velmi důležitá je nejen práce psychologa s dítětem, ale také s rodiči a jejich samotné zapojení do procesu léčení závislosti jejich potomka.
„Vyžaduje to spolupráci rodičů. Můžeme se o něčem bavit s tím dítětem, ale je potřeba, aby se zapojili i oni. Není to tak, že přijdou a řeknou nám ‚opravte ho‘ a my ho vrátíme opraveného, takhle to nefunguje,“ říká Chládková.
Rodiče mají ve svých rukou větší moc, než si jsou často ochotni přiznat. Liberální výchova nejspíš neznamená nutně aplikovat přístup „dělej si, co chceš“. Je nutné dítě pozitivně motivovat ke zdravé životosprávě a zodpovědnému zacházení s volným časem. Řešením jsou zmíněné kroužky a aktivity s kamarády, celkově větší projev zájmu o dítě a společně trávený čas s ním, ať už jde o společný výlet na hrad či do přírody, nebo pouhý rozhovor u oběda.
„Já bych ty internety zakázala“
Bylo by příliš snadné a krátkozraké říct, že moderní technologie jsou hlavním viníkem závislostí a bylo by bez nich lépe. Počítač ani mobil nenesou odpovědnost za to, že u někoho způsobí závislost nebo že mohou být předmětem nezdravého uspokojení některých lidí. Stejně tak by bylo ovšem nesprávné házet všechnu vinu na rodiče závislých nebo na ně samotné. Tyto vynálezy představují v dějinách lidstva něco extrémně převratného a neprozkoumaného, co otevírá nový věk komunikace. Je logické, že než se jim plně přizpůsobíme a najdeme rozumný kompromis mezi virtuálním a reálným světem, může jejich užívání způsobovat některým lidem problémy. Podobně jako se museli například popálit první lidé, manipulující poprvé s otevřeným ohněm. Je důležité pochopit, že právě otázka míry používání bude jedno z hlavních dilemat, které budeme v digitálním věku zkoumat a které nakonec určí prospěšnost těchto vynálezů pro lidstvo.
Text vznikl jako součást semestrální práce pro Ergo 2, časopis studentů žurnalistiky.
