Letos slavíme 25 let České republiky, která vznikla v roce 1993 oddělením od našich „bratrů“ Slováků. Alarmující však je, že posledních pár dní se nemluví o ničem jiném než právě o konci takzvané první České republiky. Co za tím stojí? Samozřejmě směr, kterým se ubírá naše politická scéna. Volby do poslanecké sněmovny i prezidentské volby potvrdily, že nálada ve společnosti se mění a lidé pro to špatné zapomínají na to dobré. Nebo snad naopak? Priority se mění a dnešní hlas není hlasem racionality, ale emocí a lží, které postrádají jakýkoliv reálný základ. „Je mi jedno, že ten krade, protože Venca říkal, že tamten krade ještě víc!“
Morálka našeho národa se stočila zvláštním směrem a dnes nejsou tématem kauzy, které nám předkládají mainstreamová média a jež jsou z valné části založeny na pravdivém základě, ozdrojovány a fakticky prokázány. Tématem jsou vylhané kauzy opakované stále dokola a zdůrazňované propagandistickými dezinformačními weby, aniž by existovaly jakékoli, natož relevantní zdroje. „Kdes to četl?“ zní otázka. „Ále, tisíc zdrojů z Německa!“ zní odpověď. Zvláštní je také selektivní moralizování politiků a politických kandidátů. Informace, kterou vypustil kdovíkdo, že byl Drahoš v StB, nám vadí (i když prokázal lustračním osvědčení, že nebyl!), ale že je ve spisech veden premiér v demisi? To přece nevadí. Je to kampaň! Jsme na tom ale opravdu tak špatně, aby se mohlo mluvit o konci první České republiky? Vždyť jsou to jen maličkosti…
Náš premiér v demisi, který se pro důvěru v poslanecké sněmovně paktuje s komunisty a extremistickou krajní pravicí, je navíc trestně stíhaný pro trestný čin dle § 212 trestního zákoníku (dotační podvod) a pro trestný čin dle § 260 trestního zákoníku (poškozování finančních zájmů Evropské unie), a co víc – z týchž trestných činů ho podezřívá Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF). Je ale třeba dodat, že ke všemu je soudně usvědčený lhář, a to dokonce Ústavním soudem Slovenské republiky, a aby toho náhodou nebylo málo, agent Bureš je po právu veden ve svazcích StB. Takovýto výčet by úplně stačil, a to jsme ještě nezmínili, že jeho vláda v demisi hromadně propouští nehodící se náměstky ministerstev z jiných politických stran a obchází tak služební zákon. Ale tak co jako?
Náš prezident je postavičkou v rukách mocných mafiánů a lobbistů, kteří si nevidí na špičku nosu a dělají vše pro to, aby si stihli nahrabat co nejvíc, dokud prezidentovi zbývá ještě čas. Sice má kancléře, kterému Národní bezpečnostní úřad odmítl udělit prověrku jakožto nedůvěryhodné osobě, ale aspoň prezidentovi financoval kampaň nepřiznanými penězi od neexistujících dárců. A když už nic, tak si alespoň přihrál malou domů ve výši 440 milionů ze zakázek pro Lány. Hodnej kluk. Jsou tam ale i jiní, jako Martin Nejedlý, přímá ruská spojka, která zastává zájmy České republiky na poli Zemanova bankovního účtu. Ono je to vlastně ale jedno. Prezident mezitím v televizi nazve každého druhého novináře idiotem, blbcem nebo hyenou a zároveň stačí části společnosti vzkázat, aby drželi hubu. Shut up! Ale tak co jako?
Místopředseda Poslanecké sněmovny a předseda čtvrté nejsilnější strany v Poslanecké sněmovně zatím hbitě popře (několikrát!) holokaust a je následován svými patolízaly. Snad aby možné spáchání trestného činu dle § 405 trestního zákoníku – popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy – nějakým způsobem zamluvil, snažil se veřejně v přímém přenosu státní televize propagovat myšlenku o zavedení Mezinárodního dne památky obětí holocaustu. Naprosto absurdní je, že nejenom že nevěděl, že tento dne již je, ale že právě v tento den – 27. ledna – zpochybnil existenci koncentračního tábora v Letech. Není to ironie? Skvělá byla reakce našeho trestně stíhaného, soudně usvědčené lháře – premiéra v demisi Andreje Babiše, který soudí, že se Okamura omluvil dostatečně, když popřel svá vlastní slova: „Já jsem se díval na pana Okamuru včera večer v televizi a on tvrdil, že to je nějaká dezinterpretace jeho výroků. Vlastně to popřel a víceméně se tam i omlouval. Já jsem u toho nebyl, co říkal. Ale na základě toho, jak se k tomu vyjádřil, si myslím, že to je dostatečné.“ Ale tak co jako?
Valné většině národa nic z toho nevadí. Nevidí, co vidět nechtějí, a neslyší, k čemu chtějí být hluší. A když se k nim náhodou něco dostane, tak se jen tak pousmějí, přiťuknou si pivem a jen tak pro sebe si řeknou: „Ale tak co jako?"
