Pokusy o cenzuru se rozhodně nevyhýbají ani Západu a mnohdy se s nimi setkáváme v kontextech, kde bychom je vůbec nečekali. Jeden z těchto pokusů je spojen i s knihami Harryho Pottera, jejichž první díl tento týden slaví dvacetileté výročí. Obviňování z čarodějnictví evidentně není pouze středověká záležitost, jak připomíná Vox. Pokusy o „regulaci“ způsobu, jak mluvíme, se uskutečňují i na amerických univerzitách. Jsou sice motivovány bojem za rovnoprávnost a bezpečné prostory pro všechny studenty, ale někdy mohou být spíš kontraproduktivní, na což upozorňuje Aeon. Medical Xpress zas upozorňuje na novou studii, dle které se máte od svého smartphonu držet doslova co nejdál, pokud se skutečně chcete na něco soustředit.
Před dvaceti lety ve Spojeném království vyšel první díl Harryho Pottera a média se tento týden pokouší vyrovnat s odkazem, který Rowlingová světu literatury zanechala. Erik Tabery se na příklad v Respektu dívá na Harryho Pottera z hlediska hodnotového, přičemž stejný pozitivní vliv na čtenáře přičítá i Pánovi prstenů (nechme stranou fakt, že mnozí Tolkienovi fanoušci při srovnávání svého milovaného Tolkiena s Harry Potterem vidí rudě), Vox se zas na knihy Rowlingové dívá z amerického pohledu.
V České republice si lze jen těžko představit, jak je možné, že byl Harry Potter ve Spojených státech spojen s mnoha pokusy o cenzuru. Z médií se na nás sice neustále hrnou informace o tom, jak levicově smýšlející lidé ve Spojených státech prostřednictvím politické korektnosti přikazují a zakazují, o čem se může veřejně mluvit, psát nebo točit, už se ale příliš nemluví o tom, že pokusy o zasahování do popkultury velmi často přichází „zprava“ a to od různých konzervativních, většinou křesťanských kruhů (jedna taková nezisková organizace se například již dlouho zasazuje o zrušení seriálu Family Guy). Těmi byl Harry Potter odsouzen jako nežádoucí a zakázán na mnoha školách, jelikož údajně propaguje čarodějnictví (což vlastně, mimochodem, skutečně dělá. Také jste byli smutní, že jste nikdy nedostali svůj dopis?). Nejednou se ve Spojených státech konalo i nějaké to menší pálení těchto magických knih.
Druhý Voxem zmiňovaný fenomén, o kterém má smysl hovořit i v českém kontextu, je fanfikce. Nikdo samozřejmě něříká, že by fanfikce neexistovala před Harry Potterem, ale jeho vydání vedlo k obrovskému boomu této internetové aktivity. Letmý průzkum situace v Česku odhaluje, že stále vznikají nové a nové příběhy, přičemž se výrazně liší kvalitou i žánrem (samozřejmě existují i ty pornografické, kde lze nalézt různorodé kombinace mnoha postav – fantazii se meze nekladou). Můžeme sice nad fanfikcí ohrnovat nos, popírat její důležitou roli ve světe literatury a internetu by však znamenalo zavírat oči před realitou. Zvláště ve chvíli, kdy podle Voxu mnoho úspěšných autorů a mediálních osobností odstartovalo svou kariéru právě psaním potterovských fanfikcí.
Cenzura k toleranci nepovede
Situace na amerických univerzitách se v českých médiích těší velkému zájmu z mnoha stran – někteří by i v České republice uvítali koncept tzv. „safe spaces“ nebo větší debatu o sexismu ve veřejném prostoru, jiní zas používají americké univerzity jako ukázkový případ místa, kde se „politická korektnost“ vymknula z rukou. V rámci anglofonního světa neustále probíhají debaty o tom, co se na univerzitách děje a zda učiněná opatření nezasahují do svobod jednotlivců, což znamená, že se o univerzitních opatřeních neustále diskutuje a že jsou podrobovány přísné kritice. Americký novinář Fareed Zakaria, který v posledních volbách podpořil Hillary Clintonovou, nedávno například kritizoval univerzity za to, že umlčují konzervativní řečníky a ve svém boji za toleranci jsou vlastně sami netolerantní.
V duchu zpochybňování zažitých vzorců na amerických univerzitách se nese i nový článek Scotta Lilienfelda na původně australském webu Aeon, který zpochybňuje koncept tzv. mikroagresí. Pokud například vyučující ohodnotí afroamerického studenta s překvapeným výkřikem „Ty jsi vážně pohotový řečník!“, jedná se o neuvědomělou mikroagresi (už to samo o sobě je dle autora protimluv), protože tím vyučující implicitně naznačuje, že studenti s tmavší barvou pleti pohotoví řečníci nejsou, což je rasistický předsudek. Dalším příkladem mikroagrese může být v Česku velmi častá bohorovná reakce na to, že vás spolužák vietnamského původu dostal jedničku z matematiky: „Vždyť vy jste na to prostě dobří.“ Autor článku tvrdí, že snahy o vymýcení těchto mikroagresí vedou k tomu, že se velká část studentů i vyučujících bojí vůbec něco říct, aby někoho neurazili. Nikdo také nikdy nedokázal, že jsou tyto snahy skutečně úspěšné v boji s (reálným) problémem rasismu nebo že tyto neuvědomělé mikroagrese mají negativní vliv na výsledky studentů. Předsudky můžeme porazit jedině tak, že o nich budeme mluvit a že budeme vysvětlovat, proč mnohým z nás jisté typy poznámek, které mnohdy byly míněné jako komplimenty, nejsou příjemné. Snahou o to, aby takovou poznámku nikdy nikdo nahlas nevyslovil, rasismus nezmizí, čehož jsou Spojené státy, kde důsledky těchto předsudků vidíme dnes a denně, ukázkovým příkladem.
S projevy rasismu, xenofobie či sexismu se mnozí setkávají velmi často a tato situace se nevyhýbá ani univerzitám. Pokud o těchto problémech začne někdo mluvit v České republice, je mnohými ihned obviňován z toho, že chce zavádět orwellovský newspeak „jako v Americe“. Lilienfeldův článek však dokazuje, že existují i jiné cesty.
Smartphony jsou ještě horší, než jsme čekali
Žijeme ve velmi paradoxní době – naší posedlosti soustředěním se vyrovná jen neustále se zvyšující množství vzruchů, které pozornost odvádějí. Americký web Medical Xpress popisuje univerzitní studii, dle které přítomnost smartphonu snižuje naše kognitivní schopnosti. Tento fakt nejspíš nepřekvapí nikoho, kdo někdy v ruce smartphone držel, než se však začnete rozčilovat nad tím, jak se plýtvá penězi na studie, jejichž výsledky byly už dopředu každému naprosto jasné, počkejte si na upřesnění slova „přítomnost“. Smartphone nás totiž dle citované studie odvádí od klíčové práce nejen ve chvíli, kdy je vypnutý a položený displejem dolů, ale (byť v mnohem menší míře) třeba i tehdy, když si ho strčíte do tašky u nohou. Nejlepším řešením je tedy nechat přístroj vypnutý v jiné místnosti. Problém, který už článek nezmiňuje, však spočívá v tom, zda je něco takového vůbec možné – být neustále online se stalo požadavkem, k němuž mnohé pracující tlačí právě jejich práce (od které je zas smartphony odvádějí). A jsme zase u těch paradoxů.
