Do doby, než musel Brandon Stanton odejít z práce, bral foťák jako způsob, jak v sobě uvolnit nashromážděný stres. Focení se trochu víc věnoval sotva dva měsíce, ale poté, co ho vyhodili ze zaměstnání, udělal jedno ze svých nejlepších rozhodnutí v životě. Vydal se na cestu po amerických městech s foťákem v ruce. V New Yorku narazil na nejzajímavější skladbu lidí, jakou kdy potkal. Tehdy se mu v hlavě začala formovat myšlenka na blog Humans of New York.
První rok byl blog čistě o fotografiích. Vše změnila až fotka ženy celé oděné v zelené barvě. Fotka se mu po technické stránce dvakrát nelíbila a rozhodl se ji nepublikovat. Za pár dní však onemocněl a nemohl tak vyfotit novou fotku. Vytáhl odložený obrázek a vzpomněl si, co mu žena o sobě prozradila.
Fotku tedy zveřejnil s krátkým popiskem a voilà! - tento příspěvek se rázem stal nejpopulárnějším, jaký kdy měl.
Brandon si zakládá na tom, že jeho projekt Humans of New York polidšťuje město. Na rozdíl od médií, která podle něj New York obvykle zobrazují jako nebezpečné, kriminalitou prolezlé město, on zachycuje sousedy s jejich problémy, radostmi, přáními. On odkrývá jinou stránku. Doslova ukazuje lidskou tvář města.
To nejdůležitější, co se musel Stanton naučit, je způsob, jak si najít cestu k lidem. Když s blogem začínal, líčil každému, koho si chtěl vyfotit, do detailu vše o blogu, vše o sobě. Zhruba po roce focení přišel na to, že stačí položit jednu prostou otázku: Vadilo by vám, kdybych si vás vyfotil? Případně ještě dodat, že vede populární fotoblog s názvem Humans of New York. Zdůrazňuje, že přišel na to, že to není ani o tom, co říká, ale s jakou energii to říká. A že je jeho metoda úspěšná, dokazuje fakt, že se nechá vyfotit jeden ze tří oslovených lidí.
Tomáš Princ, autor české obdoby slavného blogu s názvem Humans of Prague, dodává, že záleží i na lokalitě. „Větší úspěšnost obvykle mívám v parku, na rušné ulici to tak snadné není. Dá se ale říct, že zhruba polovina lidí focení odmítne. Pak je také hodně lidí, kteří se nechají vyfotit, ale nemají na setkání příliš času, a příspěvek z toho nevznikne,“ dodává.
Podle Brandona Stantona vzniknou nejlepší příspěvky, když fotograf i jeho model zapomenou, že jde o strojené interview, a zapovídají se. Při rozhovorech se Stanton snaží následovat svou přirozenou zvědavost. Žádné téma pro něj není tabu. Dokonce tvrdí, že lidé ocení upřímné otázky. Časem zjistil, že není nic, co by mu lidé neřekli – pokud se tedy správně zeptá.
Obvykle má připravených pár základních otázek, které používá jako odrazové můstky: Jaký byl nejšťastnější okamžik vašeho života? S čím nejvíc bojujete? Jakou radu byste mi dal?
Aby ho však lidé pustili hlouběji do svého nitra, musí pokládat celou řadu doplňujících otázek a neustále se doptávat.
Snadnější to nemá ani tvůrce české verze blogu Tomáš Princ. Češi jsou podle něj uzavřenější a méně důvěřiví, a vzhledem k historické zkušenosti posledních desítek let se ani nediví. „Mnoho zdejších lidí nemá problém s tím sdělovat svůj názor, například na politiku či globální dění, ale mluvit o sobě a své životní situaci nebo o konkrétních okamžicích ze své minulosti podle mě vyžaduje daleko větší míru odvahy a důvěry vůči druhému. Já jsem rád za každého, kdo si se mnou na chvíli promluví,“ říká.
Na stránkách Humans of New York se postupem času měnili i lidé, na které se fotograf zaměřuje. Zpočátku si vybíral především vizuálně zajímavé typy se zajímavým účesem nebo nevšedním oblečením. Nyní říká, že se především dívá po lidech, kteří jsou sami a se kterými by se mohl dát do řeči. Čas, který dříve strávil vyhledáváním objektů focení, dnes raději tráví samotnými hovory.
Denně stránky Humans of New York navštíví přes patnáct milionů lidí, takže o zájem inzerentů nemá nouzi. Stanton je však odmítá. Nelíbí se mu, že by bohatl na reklamě za příběhy jiných lidí. Když dojde na to, jak ho projekt změnil a co se z něj naučil, přirovnává ho Stanton ke své zkušenosti se čtením. U velké části knih, co četl před lety, si není schopen vybavit název, u některých ani neví, co v nich stálo. Přesto ale ví, že všechny tyto knihy na něj měly nějaký vliv. A stejně to cítí i u lidí, které za pět let focení v New Yorku poznal. Pokud se v jeho životě odehrává něco zásadního, obvykle si vzpomene na někoho, kdo si procházel stejnou životní situací a čerpá z jeho zkušenosti.
Když Brandon Stanton s projektem začínal, netušil, do jakých rozměrů se rozroste a kolik příznivců si získá. Dnes o jeho popularitě nesvědčí jenom patnáct miliónů fanoušků na Facebooku, blížící se vydaní již třetí jeho knihy, které je plánováno na 13. října, ale i spousta blogů inspirovaných právě tímto formátech, které vznikají po celém světě – v Berlíně, Teheránu, Paříži, Melbourne nebo třeba Tbilisi.
